II. ÚS 637/05
II.ÚS 637/05 ze dne 5. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ch., právně zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Beranových 65, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2005, sp. zn. 14 C 208/2004, takto:
Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 11. 2005 a i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 179/96, a Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 208/2004, z nichž zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil svým usnesením ze dne 22. 6. 1999, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2000, řízení vedené pod sp. zn. 9 C 179/96, jehož účastníkem byla stěžovatelka, a zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které směřovalo do výroku o nákladech řízení. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 15 Co 121/2001, 15 Co 122/2001, byl napadený výrok o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 4. 3. 2002, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2002, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 znovu o nákladech řízení tak, že žalovanému K. B. uložil uhradit stěžovatelce její náklady řízení v částce 2.300,- Kč (za 4 úkony právní pomoci a 4 paušály). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém vyjádřila svůj nesouhlas s výší přiznané částky nákladů řízení, neboť jí nebyla přiznána náhrada nákladů za úkon - vyjádření ze dne 5. 10. 2001. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 15 Co 373/2002, potvrdil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3. Stěžovatelka se poté obrátila podáním ze dne 17. 12. 2002 na Ministerstvo spravedlnosti České republiky se žádostí o náhradu škody, která jí údajně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu obecných soudů. Ministerstvo spravedlnosti České republiky dopisem ze dne 6. 2. 2002 žádosti stěžovatelky nevyhovělo.

Stěžovatelka následně podala proti Ministerstvu spravedlnosti České republiky žalobu o náhradu škody ve výši 1.450,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 14 C 208/2004, žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecného soudu projednávanou ústavní stížností, která spočívá v polemice stěžovatelky s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky soud v rozhodnutí dovodil, že své tvrzení o důvodnosti přiznání nákladů nedoložila a dále netvrdila ani neprokázala, že by jí neuhrazením požadované výše nákladů řízení skutečně vznikla majetková újma.

Dle stěžovatelky není sporu o tom, že její vyjádření ze dne 5. 10. 2001 bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 3, do spisu nicméně zařazeno nebylo. To považuje za zřetelný nedostatek v činnosti soudu a jeho důsledkem nemůže být závěr, že náklad spojený s tímto podáním si stěžovatelka ponese ze svého, když by při řádném postupu soudu - založení podání do spisu - dostala přiznánu jeho náhradu. Stěžovatelce tak nesprávným postupem soudu vznikla majetková újma ve výši 1.450,- Kč.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí, vydanému soudem v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu ČR - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní stížností dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§ 202 odst. 2 o.s.ř). Důvody k výjimečnému prolomení zásady všeobecné přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní (srov. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, C.H.Beck, 5.vydání, komentář str. 852.).

Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn.III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, v jejichž důsledku soud dovodil, že na posuzovaný případ úprava zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), nedopadá. Její argumentace je založena na výtce, že obecný soud v řízení o náhradu škody nepřezkoumával - podle jejího názoru - nesprávný postup jiného obecného soudu při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, které jí proti žalovanému přiznal. Ústavní soud však k této námitce nemohl přihlédnout a přisvědčil ustálenému názoru obecných soudů, z něhož vyplývá, že s ohledem na zásadu presumpce správnosti rozhodnutí obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zcela základní podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody proti státu způsobené nezákonným rozhodnutím totiž je, že předmětné nezákonné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu). Tato situace však v předmětné věci nenastala. Stěžovatelka uplatňovala vůči státu náhradu škody, která byla podle jejího názoru způsobena rozhodnutím obecného soudu (přiznání náhrady nákladů řízení odpovídajících čtyřem úkonům právní služby a čtyřem paušálům, zatímco podle tvrzení stěžovatelky její právní zástupce v původním řízení učinil úkonů pět). Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, v jeho rámci však neunesla důkazní břemeno a rozhodnutí se stalo pravomocným a nezpochybněným. Rozhodnutí vydaná v rámci předmětného civilního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 179/96, stěžovatelka nenapadla ústavní stížností. Zvolila nicméně postup podle zákona o odpovědnosti státu, aniž by byla tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena. V rámci tohoto řízení se však obecný soud nemůže zabývat otázkou zákonnosti rozhodnutí jiného soudu téhož stupně, a nemůže tak činit ani soud Ústavní.

Jestliže tedy obecný soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, pak tyto závěry byly v souladu s právem, byly opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a nelze v nich spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ve skutečnosti, že stěžovatelka neměla v řízení před obecnými soudy úspěch, nelze rovněž spatřovat porušení jejího práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nebyla porušena ustanovení čl. 36 a následující Listiny, ani ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, jichž se stěžovatelka dovolává. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 5. října 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.