II. ÚS 636/10
II.ÚS 636/10 ze dne 20. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Alexanderem Király, Ph. D., advokátem, se sídlem L. Podéště 1883/5, 708 00 Ostrava - Poruba, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2009, č. j. 1 Co 252/2009-30, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2009, č. j. 23 Nc 16/2009-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Žadatel (stěžovatel) přípisem ke Krajskému soudu v Ostravě požadoval přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení, které by bylo vedeno vůči České republice - Ministerstvu vnitra o ochranu osobnosti, do níž mělo být zasaženo v trestním řízení, v němž vystupoval jako poškozený, tím, že policejní orgán neposuzoval a nehodnotil jednání pachatelky pečlivě a náležitě.

3. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. září 2009, č. j. 23 Nc 16/2009-22, nevyhověl žádosti žadatele, nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil žadateli právního zástupce z řad advokátů. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že ve věci, se kterou se žadatel hodlal obrátit na soud, by se jednalo o bezúspěšné uplatňování práva.

4. K odvolání žadatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. prosince 2009, č. j. 1 Co 252/2009-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému. K tomu uvedl, že pokud žadatel spatřuje svoji imateriální újmu na svých právech v nesprávném úředním postupu, byť v daném případě byla žádost podána před zahájením řízení a samotné řízení ve věci samé dosud nebylo zahájeno, měl by o žádosti žadatele rozhodnout soud, který je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci samé, což je ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., okresní soud.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci se nezabývaly jeho žádostí a neposuzovaly jeho finanční situaci, ale celou věc rovnou postoupily Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému. Ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci poukazuje na nedostatečné odůvodnění a tedy jeho nepřezkoumatelnost. Pochybení soudů spatřuje rovněž v tom, že se odmítly zabývat posouzením náhrady za imateriální újmu, ale svá rozhodnutí vybudovaly na argumentaci, že stěžovatel požaduje přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů v trestním řízení.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

7. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

8. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. V daném případě Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesení rozhodl o zrušení předchozího usnesení Krajského soudu v Ostravě a postoupení věci věcně příslušnému soudu, kterým je, dle názoru Vrchního soudu v Olomouci, Okresní soud v Ostravě. Jedná se tedy o rozhodnutí zatímní povahy. Řízení ve věci žádosti stěžovatele tedy nebylo dosud pravomocně skončeno, ba co víc řízení ve věci samé dosud ani nebylo zahájeno, neboť soudy rozhodovaly pouze o "předžalobní žádosti" stěžovatele na osvobození soudního poplatku a ustanovení advokáta. Za této situace, kdy řízení neskončilo, resp. řízení ve věci samé nebylo ani zahájeno, nelze uvažovat o jakémkoliv porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů. Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nejsou, ve vztahu k předmětu řízení, rozhodnutími konečnými a není jimi založen nenapravitelný zásah do základních práv stěžovatele. O žádostech stěžovatele se bude rozhodovat v řízení u Okresního soudu v Ostravě.

9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. dubna 2010

Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.