II. ÚS 631/17
II.ÚS 631/17 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ľubice Rybové, zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Hlinky 68, 603 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 20 Cdo 5489/2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. července 2016, č. j. 27 Co 256/2016-260, a usnesení soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové, Exekutorský úřad Břeclav, ze dne 9. března 2016, č. j. 160 EX 6565/12-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v jejich důsledku bylo porušeno právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odmítl odvolání zástavní věřitelky (stěžovatelky) proti usnesení ze dne 9. března 2016, č. j. 160 EX 6565/12-202, kterým soudní exekutorka Mgr. Marcela Petrošová, Exekutorský úřad Břeclav, rozhodla o uspokojení přihlášených pohledávek z rozdělované podstaty ve výši 1 300 000 Kč způsobem v tomto usnesení uvedeným.

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 20 Cdo 5489/2016, odmítnuto jako nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), [srov. § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka vedle dovolání podala proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. K samotné ústavní stížnosti dále uvádí, že ji podala z opatrnosti. V této souvislosti je nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné tuto podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

7. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky k ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či usnesení ze dne 10. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dostupných mimořádných opravných prostředků, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

8. Nad rámec uvedeného je možné ještě doplnit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně brojí zejména proti vadnému postupu soudní exekutorky při doručování dražební vyhlášky, jehož důsledkem bylo, že se nemohla stát účastníkem další fáze exekučního řízení, když soudní přezkum doručování jí byl znemožněn. Takové námitky přitom rovněž představují důvody zmatečnosti. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu však žádné námitky nevznáší, a proto se jím Ústavní soud blíže nezabýval. S ohledem na znění § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. by Nejvyšší soud stejně musel dovolání stěžovatelky odmítnout, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelčina dovolání jako nepřípustného neporušil právo na spravedlivý proces, neboť tento výsledek dovolacího řízení na jí uváděném nesprávném poučení odvolacího soudu nebyl jakkoliv založen.

9. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.