II. ÚS 631/05
II.ÚS 631/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci návrhu stěžovatele Ing. P. Ch., advokátem nezastoupeného, směřujícího proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2003, č. j. 54 Co 405/2003-134, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2004, č. j. Nc 302/2004-194, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2005 brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Navrhuje, aby byla nálezem zrušena, neboť se cítí dotčen ve svých základních právech zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Spis dostal v souladu s rozvrhem práce jako soudce zpravodaj přidělen nejprve soudce II. senátu Ústavního soudu Stanislav Balík. Usnesením ze dne 17. 1. 2006 však rozhodl Ústavní soud o vyloučení dr. Balíka z projednávání a rozhodování této věci. Předseda Ústavního soudu následně určil soudcem zpravodajem této věci Jiřího Nykodýma.

O průběhu řízení před obecnými soudy zjistil soudce zpravodaj z obsahu napadených usnesení následující podstatné skutečnosti. Rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. 24 C 325/2000-33, zavázal Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele k zaplacení částky 176.478 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal k Městskému soudu v Praze, který usnesením napadeným touto stížností odvolání odmítl jako opožděné. Svůj závěr odůvodnil tak, že rozsudek soudu prvé instance, doručovaný stěžovateli do vlastních rukou, byl doručen náhradním způsobem dne 2. 11. 2000, neboť prvý i druhý pokus o doručení zůstaly bez výsledku a zásilka byla uložena na poště dne 30. 10. 2000. Patnáctidenní lhůta k podání odvolání tak stěžovateli uplynula dne 17. 11. 2000. Pokud stěžovatel odvolání předal k poštovní přepravě až dne 29. 11. 2000, zákonnou odvolací lhůtu nechal uplynout marně, a jeho odvolání proto musel soud odmítnout.

Jak uvedeno, stěžovatel podal odvolání i proti usnesení odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze toto odvolací řízení svým usnesením napadeným taktéž touto stížností zastavil, neboť zákon možnost podat odvolání proti rozhodnutí, vydanému ve druhém stupni vylučuje.

Stěžovatel považuje obě rozhodnutí obecných soudů za nesprávná. Městský soud v Praze podle jeho názoru rozhodoval ve skutečnosti v prvém stupni, neboť jiné rozhodnutí nerušil, neměnil ani nepotvrzoval. Vrchní soud se proto měl jeho odvoláním zabývat. I kdyby Ústavní soud tuto konstrukci neakceptoval, domnívá se stěžovatel, že se k Městskému soudu v Praze odvolal včas a odvolání nemělo být odmítnuto. Řídil se totiž důsledně poučením uvedeným v rozsudku soudu prvé instance a odvolání podal ve lhůtě patnácti dnů poté, co si rozsudek převzal. Dále stěžovatel namítl, že v odvolacím řízení rozhodoval podjatý soudce.

Soudce zpravodaj se nejprve zabýval tím, zda podání vykazuje veškeré formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), a zda je návrh přípustný. Dospěl přitom, jak je rozvedeno níže, k negativnímu závěru. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již soudce zpravodaj před rozhodnutím nečinil žádné další procesní úkony, zejména pak nevyzýval stěžovatele k doložení skutečnosti, že jej v řízení před Ústavním soudem zastupuje advokát, neboť vzhledem k vymezení předmětu stížnosti a povaze stěžovatelových námitek by ani případné zhojení tohoto nedostatku nemohlo výrok rozhodnutí změnit.

Fyzická osoba může podat Ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv; to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který může rozhodující orgán odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Toto zákonné ustanovení Ústavnímu soudu ukládá při rozhodování dbát principu subsidiarity. To znamená, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů může zasahovat teprve ve chvíli, kdy již účastník řízení nemá jinou možnost, jak by se mohl domoci ochrany svých základních práv a dosáhnout nápravy tvrzené újmy.

V posuzované věci stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvé instance, resp. zastaveno řízení o odvolání proti usnesení odvolacího soudu.

Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, žalobou pro zmatečnost.

Zmateční žaloba je tedy tím procesním prostředkem, který občanský soudní řád účastníkům řízení poskytuje právě pro ty případy, které popsal stěžovatel. Bylo na něm, aby žalobu pro zmatečnost podal a v řízení o ní tvrdil a prokázal skutkově či právně chybný závěr obecných soudů o tom, že odvolání musely odmítnout, resp. zastavit odvolací řízení.

Z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že možnost bránit se proti tvrzenému porušení procesních pravidel podáním zmateční žaloby stěžovatel nevyužil. Jeho stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou.

Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze je navíc stížnost podána opožděně. Jak uvedeno výše, zákon o Ústavním soudu poskytuje pro její podání lhůtu šedesáti dnů, jež běží od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon účastníkům poskytuje. Odvolat se proti rozhodnutí odvolacího soudu je zákonem vyloučeno, proto případné podání takového odvolání zákonnou lhůtu k podání stížnosti nemůže prodloužit. Převzal-li tedy stěžovatel předmětné usnesení Městského soudu v Praze (jak sám doložil) dne 5. 1. 2004 a ústavní stížnost zaslal faxem Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2005, stížnostní lhůta mu evidentně uplynula marně.

Pokud jde o žádost stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení nesl stát, bylo zbytečné o ní jakkoliv rozhodovat, neboť stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil, že by jej advokát zastupoval. I kdyby tak ale učinil, nebylo by jí možno vzhledem ke znění výroku usnesení podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj podaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.