II. ÚS 630/12
II.ÚS 630/12 ze dne 10. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. S., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 5C 185/2010-106 ze dne 15. prosince 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Okresního soudu v Blansku, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti UP PROMOTION s. r. o., se sídlem Křižíkova 254/5, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 22. února 2012 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 5. března 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku. Jím bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 3.090 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o propagaci reklamní plochy, a dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit státu náklady svědečného ve výši 1.437 Kč. Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena její ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé a pečlivě sestavené ústavní stížnosti, dovolávající se mnoha nálezů Ústavní soudu a komentáře k občanskému soudnímu řádu, obecnému soudu především vytýká, že provedl při druhém jednání výslech svědka M. S. Tvrdí, že tento důkaz nikdo nenavrhl, a k jeho provedení z iniciativy soudu nebyly splněny zákonné podmínky. Je toho názoru, že nebýt nesprávného procesního postupu soudu ve věci a nesprávné aplikace jednoduchého práva, nebyla by v řízení neúspěšná. Důkazy, které byly uplatněny v souladu se zákonnou koncentrací řízení, totiž neprokazují nárok vedlejší účastnice řízení. To je podle stěžovatelky dáno tím, že nárok vedlejší účastnice řízení nemohl být prokázán pouze vytištěnou inzertní webovou stránkou, kterou lze velmi jednoduše pozměnit (resp. vyhotovit nově či zfalšovat). Obecný soud také neučinil předmětem svých úvah a hodnocení důkazy, jež stěžovatelka navrhovala. Tím míní, že se obecný soud nezaobíral její námitkou, že ustanovení smlouvy uzavřené mezi stranami jsou v rozporu se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, protože žádná z podmínek v adhezní smlouvě nebyla sjednána individuálně, smlouva byla sepsána předem a stěžovatelka nemohla obsah smlouvy nijak ovlivnit. Smlouva nastoluje výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech jednotlivých smluvních stran. Proto měl obecný soud posoudit napadená ustanovení smlouvy jako absolutně neplatná, v důsledku čehož by stěžovatelka nemohla být ve sporu neúspěšná. Konečně namítá, že byla přiznána vedlejší účastnici řízení žalobci plná náhrada nákladů řízení za právní zastoupení, ač se právní zástupce žalobce ani k jednomu jednání nedostavil a náklady na právní zastoupení tudíž nebyly vynaloženy účelně.

3. Vycházeje z předpokladu, že vedlejší účastnice řízení v nejbližším možném termínu podá návrh na nařízení exekuce, navrhla stěžovatelka odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedla, že by s ohledem na vlastní majetkové poměry (jež blíže nijak nepopsala) výkon rozhodnutí pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejší účastnici řízení.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ve své ustálené rozhodovací činnosti přitom vyložil, že maxima rovnosti účastníků řízení a především pak speciální povaha institutu řízení o ústavní stížnosti, naprosto odlišná od institutu řádného opravného prostředku, jej vede k nezbytnosti restriktivní interpretace institutu odkladu vykonatelnosti. Proto Ústavní soud přistupuje k odkladu vykonatelnosti zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Nic takového ovšem Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Stěžovatelka neuvedla čím tak výjimečné jsou její majetkové poměry, kterých se sice dovolává, ovšem jen ryze obecně. Proto byl návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.

5. Ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Pokud jde o výslech svědka M. S., tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyplývá, že skutkové a právní závěry nejsou ani výlučně ani převážně založeny na tomto důkazu. I kdyby tedy provedením tohoto důkazu snad mohlo dojít v rovině podústavního práva k porušení zásady koncentrace řízení, tak by to v žádném případě nemělo ústavněprávní rozměr. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že obecný soud založil své závěry především na kritickém vyhodnocení těch důkazů, které ani podle stěžovatelky nebyly provedeny v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Obecný soud se tedy vypořádal s námitkami stěžovatelky stran možnosti provedených důkazů prokázat uplatněný sporný nárok a opřel se o ty listiny, resp. ty části smluvních ujednání, které byly podle uvážení obecného soudu způsobilé založit smluvní vztah mezi stranami. Pokud stěžovatelka namítá, že např. nárok měl být podle smluvních ujednání dán i pro případ nesplnění základních povinností vedlejší účastnice řízení, tak tím poukazuje na hypotetický skutkový stav a nikoliv na ten, který byl předmětem řízení. To, že se obecný soud striktně držel právě uplatněných tvrzení a neodbíhal jinam, jak stěžovatelka ve svém důsledku namítá, přitom rozhodně nelze považovat ani za porušení rovnosti účastníků řízení, ani za porušení povinnosti vypořádat se s námitkami stran, ani konečně za porušení povinnosti respektovat důkazní návrhy, jak se toho stěžovatelka zcela nepatřičně dovolává. Pokud jde o přiznanou náhradu nákladů za právní zastoupení, tak z její specifikace vyplývá, že nebyla přiznána za účast zástupce vedlejší účastnice řízení při ústním jednání. Naopak ovšem byla přiznána za opakované vyjádření k podáním stěžovatelky. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor k ústavněprávně právním úvahám o účelnosti zastoupení procesně úspěšného účastníka řízení.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.