II. ÚS 628/17
II.ÚS 628/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Jagoše, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 3057/2016-195, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 38 Co 192/2014-162, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Dne 1. 3. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel rovněž tvrdí, že bylo porušeno též jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se především podává, že rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 10 C 94/2012-123, Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované A. Firmantyové náhradu nákladů prvostupňového řízení.

3. K odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno ve výroku o věci samé (výrok I), když zároveň odvolací soud snížil stěžovateli částku, jíž měl nahradit náklady prvostupňového řízení žalované (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se matka žalované na základě smlouvy z roku 1949 stala vlastnicí mimo jiné i sporného pozemku. Následně právní předchůdci stěžovatele, zřejmě v souvislosti s výstavbou jejich rodinného domu, začali užívat část sporného pozemku, patřícího tehdy matce žalované. Bylo proto třeba i podle odvolacího soudu posoudit, zda se ze strany právních předchůdců stěžovatele a následně samotného stěžovatele jedná o držbu oprávněnou či neoprávněnou. Pouze oprávněný držitel přitom může nabýt vlastnické právo vydržením. Oprávněná držba se samozřejmě může zakládat na omylu, ovšem musí se jednat o omyl omluvitelný. Držitel po dobu trvání vydržecí doby proto nesmí mít pochybnosti o tom, že mu vlastnické právo k takto držené věci skutečně náleží. O takový omluvitelný omyl držitele by mohlo jít tehdy, jestliže by se mu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou po něm lze na základě konkrétních okolností případu požadovat. Právní předchůdci stěžovatele se ujali držby části pozemku právní předchůdkyně žalované v souvislosti s výstavbou jejich rodinného domu. Za těchto okolností ovšem i podle odvolacího soudu nelze konstatovat, že by tito stavebníci projevili obvyklou míru opatrnosti při zahájení stavby. Pokud by totiž postupovali náležitě a svědomitě, museli by zjistit, že část stavby bude umístěna na sousedním pozemku. Za těchto okolností proto soud učinil závěr, že již v okamžiku uchopení se držby části sousedního pozemku nebyli právní předchůdci stěžovatele v dobré víře, že celá jejich stavba je vybudována výlučně na jejich pozemcích, jak to bylo určeno stavebním povolením. Svoji roli nepochybně také sehrála i skutečnost, že stavba rodinného domu nebyla po více než tři desítky let zkolaudována a její užívání bylo povoleno teprve rozhodnutím z roku 1998. Z uvedeného kolaudačního rozhodnutí zároveň vyplývá, že část této stavby stojí na pozemku, který je zapsán v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované. V daném kontextu odvolací soud rovněž nepřehlédl, že mezi právními předchůdci žalované a právními předchůdci stěžovatele započaly spory o předmětný pozemek již v roce 1964. Za této situace právní předchůdci stěžovatele podle krajského soudu nedodrželi potřebnou míru opatrnosti a nepřesvědčili se dostatečně, zda nezasahují do vlastnického práva jiné osoby. Proto i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť jej neměli nepřetržitě v oprávněné držbě po dobu 10 let.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle mínění Nejvyššího soudu řádně odůvodněno a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ani při zvážení nutnosti přihlédnout při zkoumání okolností dobré víry držitele ke všem okolnostem držby není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. V řízení totiž bylo podle Nejvyššího soudu prokázáno, že spory o průběh hranice pozemků vedly obě rodiny nejméně od roku 1973. Právní předchůdci stěžovatele se v souvislosti s výstavbou rodinného domu nepřesvědčili, zda je stavba umístěna na jejich pozemku, a to i přesto, že vztahy obou rodin byly vyhrocené a pozemek si nárokovaly obě strany. Dobrá víra oprávněného držitele věci přitom není dána, jestliže se jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu daná věc po právu patří.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nepřistoupily k výslechu jeho strýce, když právě on mohl údajně vysvětlit, že soudem tvrzené spory o kýžený pozemek (jenž byl předmětem soudního řízení) se ve skutečnosti týkaly jiného pozemku. Soudy rovněž neprovedly listinné důkazy, jimiž stěžovatel chtěl prokázat své vlastnictví ke spornému pozemku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V prvé řadě je nutno ke stěžovatelově argumentaci poznamenat, že tato je věcně dosti stručná a neobsahuje v podstatě žádnou ústavněprávní dimenzi, když se v podstatě omezuje na skutkový popis předchozího řízení, kterému vytýká porušení práva na spravedlivý proces.

9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že tvrdí-li stěžovatel, že jeho strýc mohl vysvětlit, že rozepře v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století mezi oběma rodinami se týkaly jiného než nyní sporného pozemku, pak tato skutečnost sama o sobě nemůže založit dobrou víru stěžovatele, resp. jeho právních předchůdců, nutnou k vydržení. To už jen proto, že krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku (str. 3 a 4) přehledně vysvětlil, z jakých pozemků nyní sporný pozemek vznikl, resp. že nevznikl z pozemků v držení právních předchůdců stěžovatele. Stěžovatel přitom dostatečně nevysvětluje, z jakého důvodu by mohly eventuální rozepře k jinému pozemku - s ohledem na právě uvedené - založit dobrou víru právních předchůdců stěžovatele ke kýženému pozemku.

10. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vlastnictví předmětného pozemku chtěl prokázat listinnými důkazy, které však soudy neprovedly, pak toto jeho tvrzení zůstává v ústavní stížnosti zcela osamoceno, aniž je stěžovatel jakkoliv rozvedl např. výčtem konkrétních důkazů, které navrhoval, a zejména vysvětlením, co konkrétně měly prokazovat. Za takové situace ovšem ani této námitce nemohl Ústavní soud přiznat jakoukoliv ústavněprávní relevanci.

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.