II. ÚS 625/09
II.ÚS 625/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti F. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem, se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 218/2006-83 ze dne 8. dubna 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 294/2008-96 ze dne 26. listopadu 2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníky řízení a Českou republikou - Ministerstvem financí, se sídlem organizační složky Letenská 15, Praha 1, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem zaslaným dne 17. března 2009 byla ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudkům, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi (státu) o vydání bezdůvodného obohacení v částce 4 877 161,-Kč. Tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36, právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v rámci žalob o neplatnosti převodů majetku a o určení vlastnických práv mu "bylo odňato vlastnictví nemovitostí" a stát by mu měl tuto ztrátu kompenzovat, ato v rozsahu nejen ceny nemovitých věcí, ale i v rozsahu provedených investic.

II.

3. Z ústavní stížnosti a prvopisů soudních rozhodnutí přiložených stěžovatelem plyne následující skutkový stav, zjištěný z žalobních tvrzení žalobce (stěžovatele) az vyjádření žalovaného, která byla mezi účastníky nesporná: Stěžovatel koupil nemovitosti od obchodní společnosti ZEMA J. Hradec, spol. s r.o., která je na základě kupních smluv nabyla od předchozích vlastníků. V době uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a prodávajícím byl již pravomocně ukončen před soudy vedený spor o platnosti smluv, na základě kterých vlastnické právo k nemovitostem nabyla osoba, jež je pak (jako další v pořadí) prodala obchodní společnosti ZEMA J. Hradec, spol. s r.o. K dovolání jedné ze stran tohoto sporu však bylo rozhodnutí o odvolání zrušeno av navazujícím řízení určeno, že jsou naříkané smlouvy neplatné, v důsledku čehož byla na listu vlastnictví vyznačena duplicita vlastnického práva. V následujícím sporu o určení vlastnictví pak bylo zjištěno, že obchodní společnost ZEMA J. Hradec, spol. s r.o. se v důsledku neplatných smluv předchozích vlastníků nestala vlastníkem nemovitostí, a proto nemohla na stěžovatele převést více práv, než sama měla, a stěžovatel byl jako vlastník z katastru nemovitostí vymazán. V době, kdy stěžovatel nemovitosti užíval jako vlastník, vstoupil ohledně právních vztahů k bytům do již existujících vztahů jako pronajímatel. Stran nebytových prostor tyto pronajal a nájemcům umožnil, aby provedli na svůj náklad stavební úpravy, přičemž vynaložené investice jim hodlal umořovat z nájemného. V okamžiku, kdy vyšlo najevo, že stěžovatel není kvůli neplatným smlouvám vlastníkem a nemovitosti předával zpět právoplatnému vlastníkovi (Fondu národního majetku, resp. státu), činila jejich hodnota dle znaleckého posudku 9 352 110 Kč. Protože dřívější tržní hodnota nemovitostí činila 4 475 000 Kč, požadoval stěžovatel po státu rozdíl, o nějž byly nemovitosti zhodnoceny, a to ve výši 4 877 161 Kč. Soudy při posuzování tohoto žádání vyšly ze zjištění, že investice byly prováděny nájemci, nikoli stěžovatelem, přičemž z úpravy bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku plyne, že se lze domáhat jen náhrady nutných nákladů na věc vynaložených, a může tak učinit jen osoba, která náklady skutečně vynaložila. Protože touto osobou nebyl stěžovatel, ale nájemci, nezbylo soudu prvního stupně než žalobu zamítnout. Odvolací soud tento názor potvrdil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel: "Žalovaná (Česká republika - Ministerstvo financí pozn. soudce zpravodaje) získala bezdůvodné obohacení na úkor osob, které vynaložily prostředky na zhodnocení nemovitosti a nikoliv na úkor žalobce, který dal pouze souhlas ke stavebním úpravám."
III.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud se ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaným porušením jeho základního práva na vlastnictví, jeho ochranu a práva na spravedlivý proces, přičemž konstatuje, že žádné porušení nezjistil.

6. Zdůrazňuje se, že ochranou vlastnictví se ve smyslu citovaného článku rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. Pressos Compania Naviera S.A. a další proti Belgii, 1995); to však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doloženou pohledávku,z níž by byl oprávněn stěžovatel, ale jen o tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (srov. též např. Řecké rafinerie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, 1994).

7. Je důležité mít na zřeteli, že předmětem sporu nebyla existence vlastnického práva, ale uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení. Námitky stěžovatele stran ochrany vlastnického práva by byly v řízení před Ústavním soudem případné po řízení o určení vlastnictví k nemovitostem vedeného před Okresním soudem v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 1070/2003 ve spojení s řízením před Krajským soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 714/2004 a řízením před Nejvyšším soudem sp. zn. 30 Cdo 2304/2004; této možnosti však stěžovatel nevyužil.

8. Zbývá se zabývat námitkou stěžovatele, že proces vedený obecnými soudy, nebyl spravedlivý (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), protože "[u]přednostnění těchto norem (norem jednoduchého práva pozn. soudce zpravodaje) před normami ústavními, je hrubým porušením navrhovatelova práva na spravedlivý proces".

9. Ústavní soud nemůže vejít na argumentaci stěžovatele, že tu jsou nějaké zákony ústavní právní síly, které by byly v rozporu s (obyčejnými) zákony, upravující řešení předmětu sporu, anebo že by byly vykládány způsobem ústavněprávně nekonformním. Nadto právem na spravedlivý proces se v rovině obecné rozumí ochrana před rozhodnutími nepřezkoumatelnými, nedostatečně odůvodněnými a vnitřně rozpornými, zatíženými závažnými vadami ve způsobu provedení a hodnocení dokazování, nedůvodně nesouladnými s ustálenou judikaturou, atd. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Tvrzené pochybení, ale ani jiné vady takové intenzity, které by si žádaly zásah Ústavního soudu, nebyly v napadených rozhodnutích, shledány.

IV.

10. Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.