II. ÚS 622/05
II.ÚS 622/05 ze dne 5. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky VOLTA REAL a.s., se sídlem v Praze 1, Provaznická 9, IČ 256 60 918, zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Přemyslovská 11/2346, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, čj. 11 Ca 79/2003-34, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, čj. 6 Afs 4/2004-70, a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se též domáhá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 79/2003, z něhož zjistil následující:

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 3. 2. 2003, čj. FŘ 669/15/03, bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2002, čj. 198852/02/005964/4610, tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na dani z převodu nemovitostí částku 267.365,- Kč namísto původních 307.740,- Kč (jako ručitel).

Městský soud v Praze žalobu, kterou stěžovatel napadl toto rozhodnutí, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem ze dne 25. 7. 2005, čj. 6 Afs 4/2004-70, kasační stížnost stěžovatele zamítl a taktéž nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Žádný ze soudů neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Oba konstatovaly, že výzva, určená finančním úřadem stěžovateli, resp. i původní platební výměr ze dne 13. 4. 1999, splňovaly náležitosti § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."). Tato rozhodnutí byla řádně podepsána a řádně označena otiskem úředního razítka, přičemž nelze dovozovat, že by jejich náležitostí měl být i barevný otisk malého státního znaku v rámci úředního razítka. Soudy též odmítly argumentaci stěžovatele, jíž se domáhal aplikace § 549 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), s tím, že správce daně měl zřídit zástavní právo, čímž by se jeho pohledávky staly v konkursním řízení proti daňovému subjektu uspokojitelnými v první třídě. Úpravu ručení dle § 546 a násl. o.z. nelze v tomto případě, kdy povinnost ručení stěžovatele plyne z § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen zákon č. 357/1992 Sb.), a nikoli na základě dohody, aplikovat. Námitka, týkající se nedostatku oprávnění podepisovat výzvu k úhradě daňového nedoplatku, byla uplatněna po lhůtě k tomu určené, a městský soud tedy nepochybil, když se jí nezabýval.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že se Nejvyšší správní soud dopustil libovůle při aplikaci práva, konstatoval-li, že se na režim zákonem zřízeného ručení nevztahují ustanovení občanského zákoníku. Tento názor je dle stěžovatele nesprávný. Zákon č. 337/1992 Sb. nemá speciální ustanovení o dalším režimu ručitelského závazku. Ustanovení § 549 o.z. je obecnou normou, vztahující se jak na subjekty soukromého, tak i veřejného práva, a lze jej použít i na případy zákonného ručení. Bylo by totiž v rozporu s principem rovnosti, pokud by se na postup správce daně a poplatníka (ručitele) vztahovala rozdílná ustanovení. Oba soudy se též měly zabývat tím, že správce daně nevyužil svých zákonných možností, aby pohledávku zajistil, čímž naplnil právě ustanovení § 549 o.z. Stěžovatel se dále domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když Nejvyšší správní soud odmítl akceptovat jeho námitky uvedené v kasační stížnosti s tím, že jsou podány pozdě. Nesouhlasí ani se závěry, týkajícími se náležitostí otisku razítka na rozhodnutí správce daně. Interpretace ústavního zákona o státních symbolech je dle něj extenzivní. Správce daně připojil na listinu nesprávný otisk úředního razítka, nesprávně ji datoval a připojil podpis osoby, která za něj nebyla oprávněna bez dalšího jednat. K tomu žádný ze soudů nepřihlédl. Stěžovatel se dále domnívá, že zákon č. 337/1992 Sb. i zákonná úprava ručení nabyvatele nemovitosti za daňový nedoplatek je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a normami práva ES. Tvrdí též, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s čl. 220, 234 a 290 Smlouvy o založení ES, když v daném případě nepředložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru k projednání, čímž došlo k porušení principu zákonného soudce.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy. Ty se jimi také náležitě zabývaly. Stěžovatel tak zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě shledáno nebylo.

Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, a především z řádného a přesvědčivého odůvodnění obou napadených rozhodnutí plyne, že se oba soudy v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Jde především o náležitě odůvodněný právní závěr obou soudů, dle něhož v projednávaném případě nelze analogicky užít úpravu ručení, vzniklého konsensuálně, včetně ustanovení § 549 o.z., na případy zákonného ručení vzniklého na základě veřejnoprávního předpisu. Stěžovatel zavádějícím způsobem argumentuje tím, že se občanský zákoník vztahuje i na subjekty veřejného práva, a tudíž nelze jeho aplikaci, aniž by došlo k zásahu do principu rovnosti, v tomto případě vyloučit. V projednávaném případě však nešlo o soukromoprávní záležitost, ale o věc veřejnoprávní. Proto nutno primárně aplikovat normu veřejnoprávní, zde zák. č. 337/1992 Sb. a zák. č. 357/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že tyto předpisy obsahují komplexně úpravu ručení, nevznikl zde prostor pro jejich kombinování s úpravou v občanském zákoníku na základě analogie. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by právě uvedený závěr vybočil z mezí ústavnosti.

Jako zjevně neopodstatněné považuje Ústavní soud i námitky stěžovatele stran náležitostí rozhodnutí správce daně (otisk razítka, podpis). Odůvodnění obou rozhodnutí se s těmito námitkami řádně vypořádalo, a na přiléhavé odůvodnění obou rozsudků lze proto odkázat a je nadbytečné závěry tam blíže rozvedené opakovat. Jejich názor je ostatně shodný s dosavadní konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 277/05, III. ÚS 727/02, IV. ÚS 734/02, II. ÚS 94/03). Z tohoto pohledu též neobstojí tvrzení stěžovatele, že k těmto námitkám obecné soudy nepřihlédly. Relevantní je proto pouze argument, že se soudy nezabývaly námitkou stěžovatele, dle níž byla výzva finančního úřadu podepsána osobou, která nebyla za daný orgán oprávněna jednat. Ústavní soud ovšem ze spisového materiálu ověřil, že tato námitka byla uplatněna až při ústním jednání před městským soudem (dne 18. 9. 2003) a nikoli již v žalobě (ze dne 19. 3. 2003). Pokud se jí tedy soudy nezabývaly s tím, jak uvádí Nejvyšší správní soud, že jde o námitku uplatněnou pozdě, pak s ohledem na zásadu koncentrace vyjádřenou v § 71 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Nedůvodnou shledává Ústavní soud též námitku porušení principu zákonného soudce, k čemuž mělo dojít, když Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru k projednání. Nejvyšší správní soud by tak sám učinil, pokud by během řízení dospěl k závěru, že jsou zde pro takový postup podmínky. Skutečnost, že se tak ovšem nestalo, nelze za daných okolností označit za porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nutno totiž zdůraznit, že stěžovatel takový návrh v průběhu řízení před správními soudy sám nevznášel. Ani v ústavní stížnosti nijak konkrétně nespecifikuje o jakou předběžnou otázku by se mělo jednat. Tato námitka se tak její jako neopodstatněná a neodůvodněná. Pokud se stěžovatel snad domnívá, že některé z ustanovení, která byla v jeho případě aplikována, jsou v rozporu s ústavním zákonem (či se zákonem, jednalo-li by se o jiný právní předpis), měl možnost podle § 74 zák. o Ústavním soudu podat návrh na jejich zrušení. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, a ani Ústavní soud v souvislosti se svým rozhodováním k takovému závěru nedospěl, nebylo důvodu se touto námitkou blíže zabývat.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu nebylo též možné vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.