II. ÚS 62/05
II.ÚS 62/05 ze dne 3. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti SBD Stavbař, Praha 1, se sídlem Na Poříčí 46, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Praha 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004-106,

takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ve svém návrhu domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem správních úřadů a správních soudů byla porušena jeho práva garantovaná čl. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž současně došlo k porušení čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. K tvrzenému porušení práv mělo dojít tím, že správní orgán nezákonným způsobem rozhodl o nedodržení lhůty pro podání odvolání a obecné soudy svými rozhodnutími odmítly o této věci meritorně rozhodnout. Stěžovatel podal odvolání proti stavebnímu povolení vydanému stavebním úřadem v Praze 4, které bylo vyvěšeno na úřední desce dne 10. 12. 2003. Ještě před podáním odvolání však pracovnice stavebního úřadu vyznačila právní moc stavebního povolení k datu 10. 1. 2004. Proti tomuto postupu podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který žalobu usnesením ze dne 27. 5. 2004 odmítl s tím, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky. Stěžovatel proto podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud výše rubrikovaným rozsudkem odmítl. Stavební úřad považoval za poslední den lhůty pro odvolání 9. 1. 2004, a proto byla na stavebním povolení označena právní moc k 10. 1. 2004. Dle mínění stěžovatele však lhůta pro podání odvolání podle správního řádu skončila až dne 13. 1. 2004. Na podporu své interpretace počítání lhůt uvádí stěžovatel souhlasné stanovisko veřejného ochránce práv a odkazuje na usnesení pléna ÚS ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997. Stěžovatel se proto domnívá, že odvolání podal včas a že by z tohoto důvodu měl odvolací orgán provést úplný přezkum ve smyslu § 59 odst. 1 správního řádu a nikoliv pouze (omezený) přezkum ve smyslu § 60 citovaného zákona. V souvislosti s nesprávným vypočtením lhůty pro podání odvolání stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že napadené stavební povolení opatřené doložkou právní moci je chráněno presumpcí správnosti a umožňuje zahájení stavebních prací bez ohledu na rozhodnutí odvolacího orgánu. Nesprávným postupem stavebního úřadu byl vyloučen odkladný účinek včas podaného odvolání, čímž měl být stěžovatel zkrácen na svých právech. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup obecných soudů, které se odmítly věcně zabývat tvrzeným pochybením správního orgánu pouze z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků podle správního řádu. Stěžovatel přitom tvrdí, že ke zmíněnému vyčerpání opravných prostředků došlo, neboť o podaném odvolání již správní úřad jako odvolací orgán fakticky rozhodl. Stěžovatel přitom odkazuje na vyjádření odvolacího orgánu (Magistrát hlavního města Prahy) při jednání u soudu první instance, podle něhož odvolací orgán považuje stavební povolení za pravomocné a podaná odvolání za opožděná. Stěžovatel namítá nezákonnost rozhodování soudů, která spočívala v nesprávném posouzení právní otázky, zda vyčerpal řádné opravné prostředky či nikoli. Dle názoru stěžovatele nemohl soud první instance rozhodnout o nepřípustnosti žaloby z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, protože k jejich faktickému vyčerpání již ve skutečnosti došlo. Nejvyšší správní soud ohledně nevyčerpání řádných opravných prostředků ve svém rozsudku zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně. Současně se odmítl zabývat otázkou včasnosti podání opravného prostředku, neboť o ní musí nejprve rozhodnout odvolací správní orgán. Až toto rozhodnutí se může stát předmětem soudního přezkumu. Možnost soudní ochrany se tak stěžovateli v žádném případě nesnížila. Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku. Předkládané námitky stěžovatele jsou shodné s námitkami, které uplatňoval již v kasační stížnosti, a dle názoru Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Podstatu námitek stěžovatele je možno rozdělit do dvou skupin: (1) stěžovatel se domnívá, že ačkoliv podal včas odvolání, považuje stavební úřad napadené rozhodnutí za pravomocné, (2) nesprávný formálně-procedurální postup obecných soudů znemožnil dle mínění stěžovatele soudní ochranu před nezákonným postupem správního orgánu. Ohledně první skupiny námitek musí Ústavní soud konstatovat, že mu nepřísluší v tomto okamžiku se zabývat otázkou včasnosti podaného odvolání proti stavebnímu povolení. Stejně jako Nejvyšší správní soud musí Ústavní soud vycházet ze skutečnosti, že dosud neexistuje rozhodnutí orgánu veřejné moci (správního orgánu ani soudu), jež by autoritativně vyslovilo, že podané odvolání bylo odvoláním opožděným. Takové rozhodnutí není možno předjímat ani na základě stěžovatelem dokazované "fakticity" rozhodnutí. Jediný orgán, který je v dané situaci oprávněn se autoritativně vyslovit v otázce včasnosti podaného odvolání, je odvolací správní úřad. Stěžovatel musí proto vyčkat jeho rozhodnutí, které je potenciálně napadnutelné správní žalobou. Na tuto skutečnost nemůže mít žádný vliv ani stanovisko veřejného ochránce práv, jenž toliko vyjádřil svůj postoj k interpretaci počítání lhůt ve správním řízení. Do první kategorie výtek patří i stěžované odepření odkladného účinku včas podaného odvolání. Rovněž v tomto případě se musí Ústavní soud omezit na konstatování, že posouzení této otázky patří do kompetence odvolacího správního orgánu, resp. po podání správní žaloby přísluší výlučně obecným soudům, aby o této právní otázce autoritativně rozhodly. Druhá skupina výtek souvisí úzce se skupinou první. Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatele z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, což považuje stěžovatel za nezákonný postup, protože podle jeho názoru k vyčerpání opravných prostředků došlo podáním odvolání, resp. faktickým rozhodnutím o jeho opožděném podání. Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud odmítá předjímat rozhodnutí odvolacího správního orgánu a k vyčerpání opravných prostředků proti zásahu - jenž podle názoru stěžovatele spočívá v rozhodnutí o stavebním povolení - nedošlo. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto není možno nic vytknout, neboť tento soud postupoval podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. a plně v souladu s čl. 2. odst. 2 Listiny. Postoj správních úřadů i správních soudů je v této procesní situaci dle názoru Ústavního soudu správný a legitimní. Odmítnutí žaloby na základě zákonného důvodu nepřípustnosti není možno zaměňovat s "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud již mnohokrát vyslovil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 146/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 115, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 33, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 545/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 18). Dle názoru Ústavního soudu došlo ke stěžovatelem tvrzenému odmítnutí soudní ochrany ze zákonných důvodů. Současně je třeba zdůraznit fakt, že k odmítnutí žaloby soudem prvního stupně by bývalo nedošlo, kdyby navrhovatel vyčkal pravomocného rozhodnutí odvolacího orgánu. Důvodem odmítnutí správní žaloby nebyl stěžovatelem tvrzený formalismus soudu prvního stupně, nýbrž subjektivní interpretace pojmu "vyčerpání řádných opravných prostředků" ze strany navrhovatele. V této souvislosti je třeba připomenout, že každý, kdo hodlá mít v právní věci úspěch, musí respektovat zákonná procesní ustanovení. Rozhodnutí učiněné na základě svévolné interpretace takových ustanovení ze strany kteréhokoliv subjektu soudního řízení by jednoznačně odporovalo čl. 2 odst. 2 Listiny, a tedy i objektivním ústavněprávním garancím dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Podle mínění Ústavního soudu je navíc třeba připomenout subsidiární povahu správní žaloby, ke které mohou účastníci sáhnout až poté, kdy již neexistuje obrana proti správnímu rozhodnutí dle správního řádu. K takové situaci ovšem v tomto případě nedošlo a správní žaloba proto musela být soudem prvního stupně odmítnuta. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Za procesní situace, která vyplynula z obsahu stěžovatelem podaného návrhu, nelze posuzovat z hlediska ústavní akceptovatelnosti závěr o tom, zda došlo ke správnému počítání lhůty pro podání odvolání či nikoliv. Pokud jde o stěžovatelem napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, má Ústavní soud za to, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh, neboť Nejvyšší správní soud nemohl za daných okolností poskytnout stěžovateli ochranu práv způsobem, který požadoval. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.