II. ÚS 616/17
II.ÚS 616/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.S., zastoupeného Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 Tdo 1475/2015-78, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 To 33/2013-1814, jímž tento soud jako soud odvolací zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013, č. j. 6 T 8/2012-1518. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným trestným činem pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení § 128a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona. Za to soud I. stupně stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále uložil stěžovatelovi podle ustanovení § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu "výkonu člena hodnotící komise ve výběrovém řízení" na dobu 5 let.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na základě provedených důkazů (ať již hodnocených jednotlivě, či v jejich vzájemné souvislosti) není možné dospět k právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ustanovení § 128a trestního zákona, neboť před obecnými soudy vysvětlil, proč a z jakých konkrétních důvodů byly splněny zákonné podmínky pro vyřazení nabídky společnosti AGILE z předmětného zadávacího řízení. Pokud se přitom obecné soudy shodly na tom, že společnost AGILE byla vyřazena ze zadávacího řízení neoprávněně, tedy v rozporu s právními předpisy, neznamená to dle stěžovatele automaticky a současně, že by se na straně členů hodnotící komise jednalo z hlediska zavinění o jednání úmyslné, a byla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu v tom smyslu, že by jako člen hodnotící komise jednal v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednáním přednosti některému soutěžiteli na úkor jiných soutěžitelů. Navíc prý žádný z obecných soudů dostatečně nezdůvodnil, jaké konkrétní skutečnosti z jakých konkrétních důkazů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu na straně stěžovatele (a též dalších členů hodnotící komise) dovozuje, resp. v souladu s trestním řádem přezkoumatelným způsobem dostatečně nevysvětlil a nezdůvodnil, proč má za jednoznačně a beze vší pochybností prokázané, že na straně stěžovatele došlo ke spáchání trestného činu ve formě nepřímého či snad dokonce přímého úmyslu. Nadto obecné soudy nezohlednily, že hodnotící komise je kolektivním orgánem, která rozhoduje většinou hlasů přítomných členů, přičemž stěžovatel by bez předchozí domluvy s ostatními členy hodnotící komise nemohl sám svým jedním hlasem jakkoliv ovlivnit rozhodnutí hodnotící komise, neboť by v případě rozdílného názoru ostatních členů hodnotící komise byl přehlasován a hodnotící komise by většinou hlasů dospěla k jinému závěru. Proto jsou dle stěžovatele skutková zjištění obecných soudů, o něž opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, když dokazování neprobíhalo při respektování zásady prezumce neviny či zásady in dubio pro reo.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí (jakož i vyžádaných rozhodnutí soudů I. a II. stupně) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a v souvislosti s tím také chybné právní posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

6. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že dokazování ve věci stěžovatele poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým závěrům. Pokud stěžovatel zpochybňuje jejich závěry ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě, je jistě pravdou, že závěr o úmyslném zavinění nemůže být v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi a vyslovené závěry nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí, a to i přesto, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité [srov. za všechny např. nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Tyto podmínky však byly v dané věci splněny, kdy především dovolací soud se otázce zavinění a naplnění subjektivní stránky daného trestného činu velmi důkladně věnoval (viz bod 29-37 napadeného usnesení). S jeho závěry se přitom Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje na ně, neboť v plné míře dopadají též na námitky předestřené stěžovatelem v ústavní stížnosti; touto argumentací tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu však nenáleží. Důkazy provedené v tomto trestním stíhání tedy vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně subjektivní stránky, a který tak obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele a dalších obviněných. V souhrnu tedy nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy pochybily při objasňování skutkového stavu věci či při vyvození právních závěrů odpovídajících skutkovým zjištěním, kdy jeho nesouhlas s vyřčenými skutkovými závěry nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces.

7. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím (ani předcházejícími rozhodnutími obecných soudů) porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.