II. ÚS 609/10
II.ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1257/2009 ze dne 4. listopadu 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 225/2009 ze dne 9. července 2009, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 270/2008 ze dne 23. března 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 3. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby, žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil v letech 2004-2007 tím, že vulgárně nadával a vyhrožoval své matce žijící s ním ve společné domácnosti a bil ji tak, až jmenovaná musela navštěvovat psychiatra a být hospitalizována pro různá zranění, a dále jí s ohledem na její zdravotní stav neposkytoval hygienicky přijatelné prostředí ani stravu, až došlo v nedůstojném a zanedbaném stavu k jejímu úmrtí. Za to a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. K jeho odvolání byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok soudu prvního stupně o trestu a nově jím byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že všechna výše uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně napadeným rozhodnutím vytýká, že nezabývaly jeho důvodnou obhajobou a přednesenými námitkami, resp. že z nich není patrno, jak se nimi vypořádaly. Odkazuje v této souvislosti na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 113/96 (N 129/6 SbNU 449). Domnívá se, že nebylo prokázáno, že by se vytýkaného trestného činu dopustil. Z provedených důkazů nemohly být učiněny závěry, k nimž obecné soudy došly a nebyly provedeny jím navržené důkazy. Uvádí, že v posledním roce života byl celkový tělesný a zdravotní stav jeho matky špatný, zhoršovala se jí motorika, a proto několikrát upadla a zranila se. Stěžovatel se o ni řádně staral, což pro něj bylo značně namáhavé až vyčerpávající. Připouští, že vůči ní někdy zvýšil hlas, a že mezi nimi docházelo k neshodám, jež někdy vyústily v hádku. Udělal však pro svoji matku vše, co bylo možné. Na adresu svědků v jeho neprospěch uvádí, že jimi uváděné výroky považuje s ohledem na historii svého vztahu k matce za nelogické. Jejich svědectví i jinak považuje za neprůkazné a zavádějící s cílem stěžovatele poškodit. Konkrétně proti V. P. vypovídal v jeho trestní věci a tento svědek se mu tak nyní mstí. Poukazuje na určité nejasnosti ve výpovědích svědkyň S. a L., které nemohly být s ohledem na jejich celek vykládány v jeho neprospěch. Poukazuje na výpovědi svědků F., P., M. P. a J. Č., které obžalobu vyvracely.
3. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není dalším stupněm soustavy obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a proto je oprávněn vstupovat do ústavněprávně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nebo jemu předcházející postup představují porušení základních práv a svobod. To platí i v případě, kdyby snad Ústavní soud skutkově či v režimu podústavního práva hodnotil věc jinak, než obecné soudy. Z takto vyloženého zásadního východiska pro přezkum ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

4. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se co do rozsahu a podstaty shoduje s obhajobou stěžovatele, tak jak ji uplatňoval v celém řízení. S touto obhajobou se důsledně vypořádal již soud prvního stupně, jenž jasně a přesvědčivě vyložil, ze kterých důkazů vycházel, jak je hodnotil, jaký postoj zaujal k obhajobě stěžovatel, k jakým skutkovým závěrům dospěl a jak je právně vyhodnotil. Konkrétně věrohodností svědecké výpovědi V. P. se soud prvního stupně zabýval zejména na str. 11-12 rozsudku. K námitkám stran svědků, vypovídajících ve prospěch stěžovatele, pak odvolací soud zaujal stanovisko, že tito sice vypovídali o stěžovateli a jeho matce, ale nikoliv o vztazích mezi nimi, resp. o jejich soužití. Oba soudy se pak vypořádaly s námitkou absence stížností ze strany poškozené poukazem na lékařskou dokumentaci svědkyně MUDr. K., z níž jasně vyplynulo, že vzdor špatnému jednání stěžovatele poškozená toto jednání nechtěla veřejně ventilovat. Logika jednání stěžovatele pak byla vyvozena z výpovědi PhDr. M. H., bývalého učitele stěžovatele, jenž popsal komplikované vztahy mezi stěžovatelem a jeho rodiči s ohledem na to, že stěžovatel nesplnil jejich očekávání. Na základě znaleckých zkoumání pak bylo podle hodnocení obecných soudů vyvráceno, že by častá zranění poškozené mohla být způsobena pády z důvodu ochabující motoriky. Opakování totožných námitek přitom není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

5. Pokud jde o důkazní návrhy, které stěžovatel předložil v odvolacím řízení, ty odvolací soud zaznamenal a implicitně se s nimi vypořádal závěrem, že soud prvního stupně opatřil všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k náležitému objasnění věci, resp. že učinil taková skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí soudu o vině. Z toho je zcela zřejmé, že tyto důkazní návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost. Ostatně omezený význam těchto důkazních návrhů musel být patrný i stěžovateli, který námitku neprovedených důkazů nevznesl v dovolání, čímž nevyčerpal všechny prostředky k ochraně tohoto svého dílčího základního procesního práva. V každém případě však obecné soudy dostály požadavkům kladeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 113/96, jehož se stěžovatel dovolává.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.