II. ÚS 603/17
II.ÚS 603/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Blažka, zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Štefánikova 244, Kopřivnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 225/2016-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení, jež bylo završeno ústavní stížností napadeným rozsudkem, přezkoumával Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2016, č. j. 22 Ad 11/2016-9. Krajský soud jím odmítl žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 14. 4. 2016, č. j. MSK 146375/2015, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti lékařskému posudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 2015/06/67, vystavenému Fakultní nemocnicí Ostrava, primářkou Oddělení pracovního a preventivního lékařství, kterým nebyla uznána nemoc z povolání (středně těžký syndrom karpálních tunelů).

3. Podstata argumentace Nejvyššího správního soudu vychází z právního názoru, že předmětný lékařský posudek sice představuje rozhodnutí ve formálním smyslu, nicméně bezprostředně nezasahuje do práv a povinností stěžovatele a vztahuje se na něj proto kompetenční výluka ve smyslu ustanovení § 70 písm. a) soudního řádu správního. Tento závěr učinil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005-125 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) a byl následně potvrzen i nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08 (N 155/50 SbNU 365; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna na http://nalus.usoud.cz). Jakkoliv byl tento právní názor vysloven ještě ve vztahu k zákonu č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, je s ohledem na shodný obsah zákonné úpravy použitelný i na zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. I nadále proto platí, že samotný závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci ještě nezakládá zaměstnanci práva či povinnosti, neboť se tomu tak stane teprve případnými následnými úkony zaměstnavatele, které jsou přezkoumatelné před civilními soudy.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žádné konkrétní zákonné ustanovení výslovnou výluku soudního přezkumu těchto rozhodnutí nestanoví a shora citovaný nález Ústavního soudu a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vycházejí z jiných skutkových základů a z odlišné právní úpravy. V nyní projednávaném případě totiž není sporu o závěru lékaře, že stěžovatel není zdravotně způsobilý. Spornou však je okolnost, zda tato nezpůsobilost je zapříčiněna nemocí z povolání, anebo se jedná o tzv. obecnou nezpůsobilost. Jedná se o odbornou záležitost, kdy se však v dané věci lékař i krajský úřad opírali o stanovisko krajské hygienické stanice, což právě stěžovatel zpochybňuje. Stěžovatel dále uvádí, že on i jeho bývalý zaměstnavatel si nebyli jisti tím, co je důvodem jeho zdravotní nezpůsobilosti, a proto uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru pro obecnou zdravotní nezpůsobilost a současně dohodu o odstupném, spočívající v tom, že bude-li u stěžovatele zjištěno pozbytí zdravotní způsobilosti nemocí z povolání, bude mu vyplacen dvanáctinásobek průměrného výdělku a za skutečný důvod ukončení pracovního poměru se bude považovat zdravotní nemoc v důsledku nemoci z povolání. Mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem tedy existuje shoda ohledně způsobu řešení jejich vzájemného vztahu a není proto třeba mezi nimi vést soudní spor.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nic takového se však v nyní projednávaném případě nestalo.

6. Jak totiž plyne ze shora referovaného obsahu ústavní stížnosti, podstata předestřené argumentace se týká jediné právní otázky, a tou je soudní přezkoumatelnost lékařského posudku. Protože stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje svoji argumentaci, kterou použil již v předchozím správním a soudním řízení, nezbývá rovněž Ústavnímu soudu než zopakovat, že neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se odchýlil od svojí dřívější judikatury. Ve shora citovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08, kterým byl aprobován právní názor rozšířeného senátu obsažený v rozsudku sp. zn. 4 Ads 81/2005, totiž Ústavní soud uvedl, že "posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova, tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci, či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou a je otázka, jak by se jeho změny projevily na "rozhodnutí", jehož vlastností je i materiální právní moc, která podle všeho zakládá překážku věci rozhodnuté. Každopádně to, že závěry lékařského posudku jako takové nemají do právní sféry zaměstnance žádný dopad, je zřejmé i z toho, že nehodlá-li zaměstnavatel (byť v rozporu s právními předpisy) stanovisko lékaře ke zdravotnímu stavu zaměstnance respektovat, v obsahu pracovněprávního vztahu se závěry posudku vůbec neprojeví."

7. Pokud stěžovatel poukazuje na okolnost, že citovaný právní názor byl vydán ještě podle původní zákonné úpravy (§ 77 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu), konstatuje Ústavní soud ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu i krajského soudu, že tuto judikaturu nevylučuje s ohledem na jejich obdobnou materii ani postup podle stávajícího zákona o specifických zdravotních službách. Rovněž právní názor, podle něhož samotný lékařský posudek ještě nezasahuje do práv zaměstnance, neboť ke změnám v pracovním poměru nedochází již samotným vydáním tohoto posudku, nýbrž až následným jednáním zaměstnavatele (případně zaměstnance), které je však soudně přezkoumatelné před civilními soudy, totiž považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

8. Lze tak uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel (nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud přitom konstatuje, že v nyní projednávaném případě neshledal žádné významné vybočení ze zákonných či dokonce ústavních zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení správním, což teprve by mohlo odůvodnit jeho případný kasační zásah.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené nezjistil porušení tvrzených základních práv stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.