II. ÚS 601/05
II.ÚS 601/05 ze dne 19. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Jana Palacha 121/8, 690 02 Břeclav, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, č. j. 29 Odo 838/2004-158, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Cmo 447/2003-120, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2003, č. j. 47 Cm 28/2003-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, na základě jeho návrhu vydal Krajský soud v Plzni dne 28. 1. 2003 směnečný platební rozkaz. Proti tomuto rozkazu však žalovaný Ing. J. K. vznesl námitky, a to (1.) námitku, že žalovaná směnka byla zajišťovací, přičemž zajištěná pohledávka zanikla, (2.) námitku, že stěžovatel není řádným majitelem směnky, neboť indosament, kterým došlo k převodu směnky na stěžovatele, nebyl učiněn svobodně, a konečně (3.) námitku, že stěžovatel při nabývání směnky jednal vědomě ke škodě žalovaného, neboť stěžovatel věděl, že žalovaný uhradil všechny závazky ze směnky původnímu věřiteli, jímž byl Ing. J. D.

Nalézací soud tyto námitky přezkoumal, provedl dokazování listinnými důkazy a výslechem svědků, tj. výslechem původního majitele směnky Ing. D. a JUDr. Z., který měl být celé transakci mezi stěžovatelem a Ing. D. přítomen. Soud prvního stupně se podle stěžovatele velmi povrchně zabýval otázkou, zda se jednalo o zajišťovací směnku, a zabýval se zejména otázkou, zda proběhla její řádná indosace ve prospěch stěžovatele a kdy k ní došlo. V konečném rozhodnutí pak nalézací soud uvedl, že nedůvěřuje rozporné výpovědi svědka Ing. D., a s ohledem na dikci § 20 směnečného zákona dospěl k závěru, že pokud není prokázán opak, považuje se nedatovaný indosament za indosament provedený před splatností směnky. Směnečný platební rozkaz proto ponechal v platnosti.

Odvolací soud v odvolacím řízení však vyhověl návrhu žalovaného a opětovně provedl výslech svědka Ing. D. a dospěl k opačnému závěru než soud nalézací, totiž že indosament byl proveden až po splatnosti směnky, a tudíž že žalovanému zůstaly zachovány všechny námitky, které měl vůči původnímu věřiteli, tedy i námitku zániku závazku. Odvolací soud však současně odmítl vyhovět důkaznímu návrhu stěžovatele a provést výslech svědkyně, která měla zpochybnit výpověď svědka D., neboť okamžiku indosace směnky byla přítomna. Odvolací soud dopěl k závěru, že provedení tohoto důkazu brání ust. § 205a o. s. ř., neboť tento důkaz by musel být podle odvolacího soud navržen již v nalézacím řízení. Odvolací soud proto v napadeném rozsudku změnil předchozí rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.

Nejvyšší soud ČR se pak v napadeném rozsudku ztotožnil s postupem a právními závěry odvolacího soudu a odmítl tak námitku stěžovatele, že odvolací soud porušil právo stěžovatele uplatnit svá tvrzení v rámci dvojinstančnosti řízení.

Stěžovatel proto i v ústavní stížnosti shrnul, že postupem odvolacího soudu mu bylo v systému neúplné apelace odebráno právo řádně se bránit a uplatnit svá práva, v čemž spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud pochybil v tom, že připustil provedení opětovného výslechu svědka D., přestože tento svědek byl již soudem prvního stupně slyšen, a tedy nejednalo se o novou skutečnost nebo důkaz, který nebyl u soudu prvního stupně uplatněn. Postupem odvolacího soudu proto bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel ústavní stížnost doplnil dvěma podáními ze dne 18. 4. 2006 a 23. 5. 2006, v nichž Ústavnímu soudu předložil notářský zápis zachycující výpověď H. M., tj. svědkyně, kterou odvolací soud odmítl v řízení vyslechnout, a úředně ověřenou kopii čestného prohlášení svědka D., v němž svědek opětovně změnil vylíčení rozhodných skutečností ohledně okamžiku indosace směnky.

Ústavní soud po zvážení tvrzení stěžovatele a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Tuto zásadu nelze ani dovodit ze základních práv způsobem, jak v ústavní stížnosti učinil stěžovatel. Součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí a rovněž právo na zákonného soudce nelze vykládat tak, že by zahrnovalo právo na to, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně.

Podle Ústavního soudu není porušením ústavně zaručených základních práv účastníka řízení, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodne poté, co provede změnu hodnocení důkazů a v návaznosti na ni přehodnotí právní kvalifikaci. Naopak, v případě takového postupu zásada přímosti vyžaduje, aby bylo znovu opakováno dokazování výslechem svědků. V takovém případě nelze hovořit o porušení § 205a o. s. ř., neboť nešlo o uplatnění nových důkazů, nýbrž opakování důkazu již provedeného před soudem prvního stupně, na jehož základě odvolací soud provedl změnu hodnocení důkazů a v návaznosti na to změnu právní kvalifikace. Naopak by zřejmě bylo porušením práva na spravedlivý proces, pokud by odvolací soud přehodnotil důkazy, aniž by výpověď svědka zopakoval.

Nelze se pak ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou zániku zajištěné pohledávky. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, nalézací soud se i touto skutečností zabýval (byl proveden důkaz potvrzením o zaplacení závazku z úvěrové smlouvy, který vydal Ing. D. žalovanému), avšak s ohledem na odlišné hodnocení důkazů, dospěl k závěru odlišnému od závěru odvolacího soudu.

Samotné hodnocení důkazů provedené jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím, je pak sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze výjimečně, a to v případě, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a vyvozenými právními závěry. To však v daném případě shledáno nebylo, neboť z odůvodnění odvolacího soudu je patrno, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden; ostatně k právnímu závěru dospěl na základě hodnocení nejen výpovědi svědka D., ale obsah této výpovědi hodnotil i ve vztahu k dalším listinným důkazům provedeným již před nalézacím soudem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není soudem nalézacím, ani odvolacím a není povolán k přehodnocování důkazů, nemohl pak přihlížet k obsahu písemností zaslaných stěžovatelem k doplnění ústavní stížnosti.

S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2006 Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.