II. ÚS 60/05
II.ÚS 60/05 ze dne 10. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T. zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem, se sídlem v Brně Ponávka 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 37 Co 196/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dne 3. února 2005 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 2000 Kč. Jednalo se o pořádkovou pokutu uloženou v rámci řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka namítala, že zatímco proti uložení pořádkové pokuty v řízení před soudem prvního stupně je zásadně vždy přípustné odvolání, tak pokud je pořádková pokuta uložena až v průběhu odvolacího řízení, jsou taková odvolání podle současné soudní praxe s odkazem na ustanovení § 201 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítána pro nepřípustnost. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť k jeho atributům náleží mj. také požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Jestliže k ústavně zaručeným právům stěžovatelky náleží i právo na spravedlivý proces, tj. právo na soudní ochranu spočívající v přezkumu pořádkového opatření v dvojinstančním řízení, pak není možné, aby stěžovatelce nebyla dána možnost napadnout, dle jejího názoru, nesprávné a diskriminační usnesení o uložení pokuty v občanském soudním řízení vedeném odvolacím soudem. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení § 75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady). Uvádí-li stěžovatelka, že stávající praxe obecných soudů, které v obdobných případech odmítají odvolání proti uložení pořádkové pokuty pro nepřípustnost, není tento postup obecných soudů, např. i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, správný. Přesto se Ústavní soud nemohl ústavní stížností zabývat věcně vzhledem k výše zmiňované zásadě subsidiarity. Je na stěžovatelce, aby vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává. Nedostatek poučení o tom, že proti rozhodnutí soudu je možný opravný prostředek, resp. stěžovatelkou tvrzená existující praxe obecných soudů v obdobných případech, nemohou eliminovat zásadu subsidiarity stanovenou v zákoně o Ústavním soudu. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že podání odvolání je s ohledem na ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. zásadně možné i po uplynutí lhůty stanovené k jeho podání. Na základě uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť je nepřípustná.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.