II. ÚS 6/05
II.ÚS 6/05 ze dne 17. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl JUDr. Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 50 T 8/2001, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 3. 1. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 50 T 8/2001. Přitom tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1, 37 odst. 2 a 3, 40 odst. 3 Listiny základních práva svobod.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

Jedním z principů řízení o ústavních stížnostech je princip minimalizace zásahů do stability rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tento princip je projeven ve stanovení lhůty, ve které je možné ústavní stížnost podat. Tato lhůta je podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), šedesátidenní a běží od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti oběma rozsudkům obecných soudů podal prostřednictvím svého právního zástupce podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. Tento podnět byl odmítnut z důvodů, které závisely na volním uvážení Ministerstva spravedlnosti. Oznámení o odmítnutí podnětu obdržel právní zástupce stěžovatele 8. 11. 2004. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti pokládá stěžovatel za zachovalou se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu, č. 23/2003 Sb., neboť podle jeho názoru lhůta plyne od doručení rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona nebude podána. Opačný výklad by totiž znamenal utvrzení nerovného postavení mezi subjekty, u kterých ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podá oproti těm, kde rozhodne zamítavě, popř. nerovnosti mezi subjekty, které se rozhodnou podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona využít a které nikoliv, to ve vztahu k úvahám o podání ústavní stížnosti a to za situace, kdy přijetí rozhodnutí záleží na volním uvážení ministra spravedlnosti. Stěžovatel připomíná, že namítané vady rozhodnutí jsou především skutkového charakteru, a dovolání by bylo s největší pravděpodobnosti Nejvyšším soudem odmítnuto a odvolatel zavázán k úhradě nákladů řízení.

Ústavní stížnost stěžovatele je nutné v posuzovaném případě považovat za opožděně podanou. Argumentace stěžovatele, jíž dovozuje včasnost podání ústavní stížnosti, vychází z presumpce, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a že ministr spravedlnosti (či Ministerstvo spravedlnosti) je orgánem oprávněným o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnout. Tak tomu však rozhodně není. V podmínkách českého trestního procesu lze za mimořádné opravné prostředky, tedy opravné prostředky směřující zásadně proti pravomocným rozhodnutím, jejichž podání je věcně i formálně omezeno, a o nichž rozhoduje nejvyšší soudní instance, považovat jednak dovolání podle § 265a a následujících zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a stížnost pro porušení zákona podle § 266 a následujících tr. ř. Obnovu řízení podle § 277 a následujících tr. ř. je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek zcela jiné povahy, který s ohledem na shora uvedená ustanovení § 72 odst. 2 a 3, resp. § 75 odst. 1 zákona není pro posuzování této věci podstatný. Jak bylo uvedeno, rozhoduje o relevantních mimořádných opravných prostředcích Nejvyšší soud České republiky, a nelze je zaměňovat s jakýmikoliv podněty (ze strany kohokoliv vůči ministru spravedlnosti v případě stížnosti pro porušení zákona), případně pokyny (ze strany klienta obhájci v případě dovolání), které k nim směřují. Z ústavněprávního pohledu nemůže obstát výklad, který by rozsah mimořádných opravných prostředků a orgánů, které jsou oprávněny o nich rozhodnout, rozšířil nad zákonný rámec. Takový výklad ostatně nelze vyvodit ani ze stanoviska pléna Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., na který se stěžovatel odvolává. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že stížnost pro porušení zákona je ve výlučné pravomoci ministra spravedlnosti, coby orgánu veřejné moci, a že námitky stěžovatele mají být především skutkového charakteru. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby bezprostředně po obdržení rozsudku odvolacího soudu, podal proti němu, a případně i proti rozsudku soudu prvého stupně, ústavní stížnost.

Ze sdělení Krajského soudu v Brně Ustavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, byl stěžovateli doručen 9. 3. 2004, a jeho obhájci 8. 3. 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto v posuzovaném případě marně uplynula v pondělí 10. 5. 2004.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to jako opožděně podaná, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.