II. ÚS 599/17
II.ÚS 599/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNIPROPAG s.r.o., IČO: 24655406, se sídlem Svaté Pole, Budínek 86, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem Praha 1 - Nové Město, Spálená 95/25, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016 č. j. 21 Co 732/2016-153 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. září 2016 č. j. 6 C 250/2015-130, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a obchodní společnosti CETERIS s.r.o., IČO: 47912120, se sídlem Zlín - Mladcová, U Hřiště 276, a Ing. Zdeňka Paseky, soudního znalce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. února 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 122 400 Kč s příslušenstvím, která měla představovat neuhrazenou část kupní ceny za dodané zboží, konkrétně dárkové předměty v množství 9 400 ks pokladniček s motivem postav Pata a Mata a dále 5 000 ks hrnků s barevným lemem a motivem postav Pata a Mata. Řízení bylo u Okresního soudu v Příbrami (dále též "okresní soud") zahájeno dne 2. listopadu 2015 a vedeno pod sp. zn. 6 C 250/2015.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 27. června 2016 č. j. 6 C 250/2015-81 byl pro účely uvedeného soudního řízení ustanoven znalec v oboru tiskařství, ekonomika, Ing. Zdeněk Paseka. Znalci bylo uloženo, aby podal písemný znalecký posudek, v jehož rámci zodpoví,

a) zda má vyrobený hrnek s potiskem postav Pata a Mata (zejména s ohledem na obsah smlouvy, včetně příloh, odsouhlasený náklad - č. l. 6 - 10, 30, 43 spisu) následující vady: - potisk je na hrnku 2x místo 1x, - potisk je menší, - obličeje Pata a Mata, jež jsou součástí potisku, jsou ploché a bez kontur, - barva hrnku je béžová místo bílé, a

b) v případě výskytu některé z těchto vad, kolik činí tržní cena hrnku.

Případně měl znalec sdělit jiné rozhodné skutečnosti.

4. Na základě uvedeného zadání vyhotovil znalec dne 14. září 2016 znalecký posudek č. 0108/05/2016. Usnesením ze dne 22. září 2016 č. j. 6 C 250/2015-130 mu okresní soud přiznal odměnu za 51 hodin práce po 350 Kč ve výši 17 850 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 2 983 Kč a DPH ve výši 3 794 Kč. Celkem mu tak na znalečném přiznal částku 24 582 Kč. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. prosince 2016 č. j. 21 Co 732/2016-153.

5. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení okresního soudu, přičemž zjistil, že znalec byl k vypracování znaleckého posudku zcela kompetentní a ve stanovené lhůtě zodpověděl všechny stanovené otázky, aniž by jakkoliv překročil své kompetence. Z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelka proti osobě znalce cokoliv namítala. Její námitky ohledně použitelnosti znaleckého posudku budou podle krajského soudu předmětem hodnocení okresního soudu v dalším řízení, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud jde o jednotlivé v usnesení blíže specifikované úkony znalce, za všechny z nich mu náleží odměna podle § 139 odst. 2 občanského soudního řádu a příslušných ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka podotýká, že předmětný spor se týká kvality potisku na objednaných hrnkách. Vzhledem k tomu, že jde o speciální potisk, navrhla, aby byla znalcem ustanovena osoba, která má jako jediná v České republice aprobaci a odborné vzdělání k takovémuto posouzení. Okresní soud ovšem místo ní ustanovil znalce z oboru tiskařství, ekonomika, který je odborníkem pouze na tisk na papír a nemá dostatečnou odbornou kvalifikaci pro posuzování vlivu technologického způsobu tisku na keramiku či porcelán. Dalších pochybení se pak měl uvedený soud dopustit tím, že v rozporu s běžnou praxí neumožnil vznést před vyhotovením posudku otázky na znalce a stanovil je sám. Část jím stanovených otázek v rozporu s § 127 odst. 1 občanského soudního řádu překračovala oprávnění znalce a vybízela ho k hodnocení právních otázek. To vedlo k tomu, že znalec ve svém znaleckém posudku posuzoval věc skutkově i právně, ačkoliv správně se měl k věci vyjádřit jen po odborné stránce.

7. Napadená usnesení podle stěžovatelky vypovídají o tom, že obecné soudy v dané věci nereflektovaly podstatu věci a úlohu znaleckého posudku ve sporu jako zákonného důkazního prostředku, který má být vyhotoven na základě a v mezích zákona a jen jako takový je použitelný ve spravedlivém řízení. Krajský soud místo toho, aby odmítl přiznat ustanovenému znalci znalečné, svým paušalizovaným a formalistickým rozhodnutím potvrdil usnesení okresního soudu. Přiznání znalečného zde představuje nezákonný zásah do majetkové sféry účastníků řízení, včetně stěžovatelky, která musela na znalecký posudek složit zálohu 15 000 Kč. Podle jejího názoru takovéto porušení práva na spravedlivý proces nelze podceňovat a vyčkávat na to, jakým způsobem soud se znaleckým posudkem naloží a koho výše znalečného zasáhne. S přiznáním a výší znalečného, které je pravomocně rozhodnuté již nyní, totiž nebude možné v závěru řízení cokoliv dělat.
III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 250/2015. Ještě předtím, než mohl přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, se však musel zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

10. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv účastníka řízení a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [například nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) nebo stanovisko pléna ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963); všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí splněny uvedené podmínky přípustnosti, nepostačuje pouhé konstatování, že je nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla účastníkovi řízení efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený účastník řízení pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva.

12. V případě usnesení, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně o znalečném, vydané podle § 139 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu, jsou výše uvedené podmínky přípustnosti ústavní stížnosti splněny. Ustanovení § 238 písm. f) občanského soudního řádu vylučuje možnost podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Zároveň na znalečné, jež bylo přiznáno znalci pravomocným rozhodnutím soudu, nemá vliv další průběh řízení. Výše znalečného nezávisí od výsledku řízení, ani ji nelze - pokud jde o právo znalce na jeho zaplacení - přehodnocovat v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.

13. Zbývá dodat, že ústavní stížnost byla nejen přípustná, ale též podána včas a osobou k tomu oprávněnou (stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení) a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

IV. Vlastní posouzení

14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými usneseními a obsahem příslušného spisu, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a tudíž není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

16. Stěžovatelka byla jako účastnice předmětného soudního řízení oprávněna podat odvolání proti usnesení okresního soudu o znalečném, které bylo vydáno podle § 139 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu. Tímto usnesením, stejně jako usnesením, kterým je krajský soud potvrdil, nicméně nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech, a tudíž jimi ani nemohlo být zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně například usnesení ze dne 29. září 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) nebo nález ze dne 1. září 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)]. Rozhodováno bylo výlučně o právu znalce, jenž měl z tohoto důvodu pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [například nález ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) nebo nález ze dne 31. března 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (N 66/76 SbNU 895)].

17. Přesto případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatelky nepřímo, a to v případě, bude-li jí s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Není přitom podstatné, zda by tato náhrada měla směřovat vůči státu nebo vedlejší účastnici, která - obdobně jako stěžovatelka - složila zálohu na znalecký posudek. Jestliže by stěžovatelkou namítaná nezákonnost znaleckého posudku vedla ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly, pak povinnost jejich hrazení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, vznik těchto nákladů však nijak nezavinil. Posouzení, zda k takovémuto pochybení došlo, bude předmětem rozhodování obecných soudů v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení.

18. Součástí námitek stěžovatelky byla i tvrzená nepoužitelnost vypracovaného znaleckého posudku v řízení před obecnými soudy. K této otázce se ovšem Ústavní soud v tuto chvíli nemůže vyjádřit, neboť by tím fakticky přezkoumával jeden z důkazních prostředků ještě před tím, než tak učiní okresní soud nebo - k případnému opravnému prostředku - jiný instančně vyšší soud. Mezi výší znalečného a průkazností závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko (usnesení ze dne 26. února 2015 sp. zn. III. ÚS 2655/14). Přiznání znalečného nezbavuje obecné soudy povinnosti hodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkazní prostředek.

19. Lze tedy shrnout, že napadenými usneseními nebyla a ani nemohla být porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, včetně jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.