II. ÚS 599/10
II.ÚS 599/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2009 č. j. 19 Co 438/2009-593 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 8. 2009 č. j. 13 P 84/2002-566, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva zakotveného v ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že soud mimo jiné porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, kdy se domáhal návrhem ze dne 17. 12. 2004 ve věci péče o nezletilé úpravy styku se svými nezletilými syny Janem (jedná se o pseudonym) a Pavlem (jedná se o pseudonym) (dále též "nezletilí"). Tvrdil, že nepřiměřeně dlouhá doba soudního řízení, po kterou nebyl styk stěžovatele s jeho syny upraven, měla přímo za následek podstatné zhoršení situace mezi stěžovatelem a jeho syny. Podle stěžovatele, soudy během velmi dlouhého řízení, tj. téměř pět let, nezjistily žádné důvody pro to, aby styk otce s dětmi byl omezen nebo dokonce zakázán. Pokud se tedy stěžovatel a matka nezletilých nedohodli o výkonu svých rodičovských práv při styku stěžovatele s oběma syny, měl soud autoritativně rozhodnout po spolehlivě zjištěných skutečnostech rychle a účinně. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně interpretoval skutková zjištění obecných soudů, a to zejména v souvislosti s výsledky znaleckých posudků a závěry zpráv rodinných poraden. Namítal, že byl jako otec nezletilých v řízení diskriminován, což otevřelo prostor matce nezletilých úmyslně je programovat proti otci. Důsledkem byl vznik tzv. syndromu zavrženého rodiče. Stěžovatel dovodil nespravedlnost postupu obou soudů i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dle jeho názoru bylo nedostatečně odůvodněno, přičemž podle zjištěných okolností případu, kdy byl vlastně znaleckými posudky prokázán zájem nezletilých na styku s otcem, měla náklady platit matka dětí, která styku dětí s otcem bránila.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. 2. 2008 č. j. 13 P 84/2002-470 rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí o návrhu na úpravu styku stěžovatele jako otce s jeho nezletilými syny tak, že s ohledem na zájem nezletilých dětí jeho styk s nezletilými neupravil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudek v uvedené části zrušil s tím, že styk nelze neupravit, ale je zde možnost jej buď upravit nebo ho zakázat, popřípadě zvážit styk za přítomnosti třetí osoby na neutrálním místě. Odvolací soud poukázal na věk nezletilého Jana, kterému by měl být ponechán prostor k vlastní úvaze, zda se s otcem chce stýkat nebo nikoli.

Soud prvého stupně k doporučení odvolacího soudu doplnil řízení a zjišťoval možnosti navázání kontaktu stěžovatele s nezletilými prostřednictvím třetí osoby či ve spolupráci se specializovaným pracovištěm. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění jeho rozsudku napadeného projednávanou ústavní stížností, soud I. stupně zjišťoval možnost setkávání stěžovatele s nezletilým Pavlem na půdě školy, spolupracoval s opatrovníkem nezletilých a Střediskem výchovné péče Mimoza v Ústí nad Orlicí (dále "Středisko"). Vycházel z jeho závěrečné zprávy a současně vyslechl jako svědka pracovníka Střediska. Soud prvého stupně dospěl ke zjištění, že nezletilí v současné době nemají zájem se s otcem kontaktovat prostřednictvím institucí, samotné téma výchovných změn se stalo pro nezletilé traumatizující. V současné době je třeba brát zřetel na postoj chlapců s tím, že pokud někdo ze zúčastněných potřebuje terapii, pak je to stěžovatel, který ji však odmítá. Soud prvého stupně akcentoval závěry Střediska a v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel se po celou dlouhou dobu sporu nepokusil o žádnou normální lidskou cestu, jak se svým dětem přiblížit. Způsob, který stěžovatel zvolil, aby se domohl kontaktu s nezletilými, by mohl do budoucna vést k úplné ztrátě dětí. Děti chování otce nerozumí a vnímají jeho postup jako nátlakový. Soud dále vycházel ze závěrů centra psycho-sociální pomoci , Rodinné a manželské poradny v Pardubickém kraji, kdy bylo konstatováno, že u nezletilých dětí jde o syndrom zavrženého rodiče. Postoj nezletilého Pavla k otci je natolik negativní a zavrhující, že nepřichází do úvahy náprava terapií. V případě nezletilého Jana by možnost terapeuticky zasáhnout přicházela do úvahy, ten je však ve věku 16 a půl let a v tomto věku dle soudu prvého stupně již je třeba skutečně brát zřetel na stanovisko dítěte a nechat styk s otcem zcela na jeho rozhodnutí.

Soud prvého stupně se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s dalším stěžovatelem navrhovaným doplněním řízení a uvedl důvody, pro které je považoval za nadbytečné. Závěrem uvedl úvahu, zda stěžovatel zvolil správný způsob cesty ke svým dětem a zda, v době, kdy děti odmítaly jej navštěvovat, využil všech zcela běžných způsobů, jak děti kontaktovat a vzájemné vztahy udržovat, neboť soudní rozhodnutí vzájemné vztahy nenapraví a vzhledem k věku chlapců lze těžko předpokládat, že by rozhodnutí o případném styku bylo vůbec i vykonatelné.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Za tím účelem si vyžádal vyjádření opatrovníka a matky nezletilých, která zejména poukázala na znalecké posudky a skutečnost, že vztah dětí k otci byl zásadně poznamenán chováním stěžovatele k ní i dětem, kdy stěžovatel matce ublížil na zdraví. Z napadeného rozsudku vyplynulo, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení, kterému předcházelo. Dospěl přitom k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a rozhodnutí soud prvého stupně je věcně správné
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257, cit.: "... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].

Přestože Ústavní soud dle své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky úpravy styku rodičů s dětmi (viz např. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03 nebo IV. ÚS 60/04), zabýval se v daném případě především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování, resp. při aplikaci zákonných ustanovení, neporušily současně s "jednoduchým právem" i některou z ústavních kautel, kterážto podmínka představuje důvod přezkumu rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem.

Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny jako rodiče tím, že soudy zamítly jeho návrh na úpravu styku s nezletilými syny, čímž omezily fakticky jeho rodičovská práva a definitivně od něj jeho děti odloučily. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že práv zakotvených v uvedeném ustanovení se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). V projednávaném případě se jedná o normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména ustanovení § 27 odst. 2, věta první, tohoto zákona (podle kterého soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině). Ústavní soud přitom opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že základním dlouhodobě obecně přijímaným kritériem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich, je zájem dítěte (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Dovodil, že z pozitivního závazku státu na poli ústavní garance a ochrany rodičovství a rodiny, resp. rodinného a soukromého života, vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Současně dodal, že je však iluzorní představovat si, že právo, resp. soud, může svou autoritou poručit lidským citům (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 439/05, publikované ve Sbírce nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 43, pod č. 15, str. 661).

Z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že soudy při rozhodování o tom, zda upraví styk stěžovatele s nezletilými syny, velmi odpovědně zvažovaly zákonná kritéria, a dominantně zájem nezletilých. Vzaly v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedly v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění. Dospěly přitom k závěru, že návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilými zamítnou. Ústavní soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soudy rozhodovaly svévolně, a proto jejich rozhodnutí respektuje. Jak vyšlo v řízení najevo, vztah mezi stěžovatelem a nezletilými syny je silně narušen a nezletilý skutečně trpí syndromem zavrženého rodiče. Nelze však obecným soudům vyčítat, že by se nesnažily situaci zvrátit, když využily všech dostupných prostředků, které by mohly alespoň k částečné nápravě vztahů sloužit. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by délka soudního řízení o návrhu stěžovatele měla mít za následek vzájemné odcizení mezi stěžovatelem a nezletilými, ba naopak, byla tato doba soudy prodlužována ve snaze zohlednit požadavky otce a současně rozhodnout tak, aby to prospívalo především nezletilým. Obecné soudy nemohly pominout názory a postoje chlapců, neboť o ty šlo v daném řízení na prvém místě. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy svoji roli v projednávané věci bezezbytku naplnily. Skutečnost, že výsledek řízení neodpovídá představám stěžovatele, neznamená automaticky porušení ústavních práv stěžovatele. Obecné soudy svým zamítavým rozhodnutím styk stěžovatele s nezletilými nezakázaly ani neomezily. Nezletilí ovšem měli z minulosti s osobou stěžovatele jako jejich otcem vlastní zkušenost, která nemůže být autoritativním rozhodnutím soudů změněna. Bude nyní na stěžovateli, aby našel ke svým synům vhodnou cestu a měl tak možnost své představy o harmonickém otcovském prvku a výchovném působení osobním příkladem s nimi sdílet.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.