II. ÚS 595/05
II.ÚS 595/05 ze dne 26. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského, ve věci ústavních stížností 1. stěžovatele Arcibiskupství pražského se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 16, zastoupeného JUDr. Bohumilem Ucháčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karmelitská 14 a 2. stěžovatele Římskokatolické farnosti u kostela Narození Panny Marie Praha - Michle, Baarova 52/23, Praha 4, IČ 481 37 791, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, obě proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2004, sp. zn. 30 Co 41,42/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. P. J., PhDr. H. K., T. W., Ing. R. V., P. P. a MUDr. J. V., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., advokátkou se sídlem v Benešově, jako vedlejších účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnosti se o d m í t a j í.

O d ů v o d n ě n í:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. října 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. října 2005 napadl 1. stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2004 č. j. 30 Co 41,42/2004-115, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 229/2000, v němž se 1. stěžovatel domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005 č. j. 20 Cdo 2666/2004-141, jímž bylo dovolání 1. stěžovatele a 2. stěžovatele (jež v řízení vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalobce - 1. stěžovatele) proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto.

Následně, ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. října 2005 napadl táž rozhodnutí 2. stěžovatel. S ohledem na to, že oba stěžovatelé napadají svou ústavní stížností tatáž rozhodnutí vydaná v řízení, v němž 1. stěžovatel vystupuje jako žalobce a 2. stěžovatel jako vedlejší účastník na straně žalobce, je zde stejný i okruh účastníků a vedlejších účastníků, přičemž argumentace obou stížností je obdobná a věcně se v zásadě týká shodné otázky - zasažení do týchž ústavně chráněných práv, byly ústavní stížnosti v souladu s ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ust. § 112 odst. 1 o. s. ř., usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2005 č. j. II. ÚS 595/05-8 spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Argumenty obsažené v obou ústavních stížnostech jsou v zásadě shodné. Oba stěžovatelé se domnívají, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, 2. stěžovatel pak rovněž namítá dotčení dalších ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 11. čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí. Stěžovatelé uvádí, že před obecnými soudy v pozici žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce namítali, že žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) nemohou být ve vztahu ke sporným pozemkům (pozemek zastavěný kostelem a přístupová cesta k němu) pokládáni za osoby oprávněné podle zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a že zákon o půdě byl v daném případě zneužit tím, že se za restituenty neoprávněně vydávali, neboť vlastnické právo k těmto pozemkům pozbyli již na základě trhové smlouvy ze dne 7. října 1946 a, jak vysloveně uvádí 2. stěžovatel, správní akty, na jejichž základě později vlastnictví k předmětným nemovitostem vedlejší účastníci nabyli, je třeba pokládat za nicotné. Obecné soudy se však v rozporu s ust. § 120 o. s. ř. okolnostmi rozhodnými pro posouzení otázky vlastnictví vůbec nezabývaly, přestože byly tvrzeny a k těmto tvrzením byly předkládány důkazy, které však nebyly vůbec soudem provedeny, spokojily se pouze s konstatováním, že žalovaní nabyli vlastnická práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí pozemkového úřadu jako konstitutivního správního aktu. Stěžovatelé mají za to, že především soud odvolací v konečném důsledku zaměnil předmět požadovaného určení za neplatnost správního aktu, neboť tato otázka měla pouze povahu dílčí a předběžné ve vztahu k otázce základní, která byla předmětem žaloby. V té souvislosti však odvolací soud porušil pravidla daná ust. § 152 a § 153 o. s. ř., které ukládají, že ve sporném řízení je výrok určován žalobním petitem a soud je povinen vyčerpat celou projednávanou věc a nikoliv jen dílčí podklad pro rozhodnutí.

Stejného pochybení se pak dle stěžovatelů dopustil Nejvyšší soud ČR, který učinil rovněž předmětem svého rozhodování v zásadě jinou otázku, než jaká byla předmětem žaloby a dovolání, neboť předmětem žaloby nebylo posouzení samotné zákonnosti nebo nezákonnosti správního aktu, nýbrž zneužití zákona o půdě a veškeré další námitky stěžovatelů s poukazem na svou ustálenou rozhodovací praxi ignoroval. 2. stěžovatel se v tomto ohledu především domnívá, že Nejvyšší soud ČR nepřihlédl k judikatuře Ústavního soudu (citujíc nález ze dne 27. června 2001 č. 16/99) a dále judikaturu Evropského soudního dvora (nespecifikovanou). Domnívají se, že v daném případě jde o opakovaný zásah do jejich práv, jednak nastalý aktem vyvlastnění, později pak aktem schválení dohody o vydání věci, přičemž ochrana jejich práv jim byla právě vydáním napadených rozhodnutí znemožněna.

K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastníci.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůraznil, že právní názory, které byly v napadeném rozhodnutí uplatněny, odpovídají ustálenému výkladu ustanovení, jež upravují přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Stěžovatelé proti nim ostatně ani nebrojí; neoponují rozhodným názorům Nejvyššího soudu, z nichž jeho napadené usnesení vychází, totiž že v dovolání vznesené námitky neotevírají prostor pro posouzení otázek zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Nejvyšší soud ČR přitom má za to, že stížnost neobstojí ani v rovině ústavněprávní. Ze samé judikatury Ústavního soudu (poukazujíc na usnesení ze dne 8. října 2002 sp. zn. I. ÚS 566/02, ze dne 9. června 2005 sp. zn. II. ÚS 690/04, sp. zn. III. ÚS 116/94), dle jeho názoru vyplývá, že právo na přezkum třetí instancí, který podle procesních předpisů není bezpodmínečný, ústavněprávní ochrany nepožívá. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR oba stěžovatelé opakují ve stížnosti námitky již vznesené v podaných dovoláních, s nimiž se již dovolací soud ve svém rozhodnutí výslovně vypořádal, a to jak ve vztahu k 1. stěžovatelem namítanému širšímu kontextu uplatňovaného nároku, který nelze omezit pouze na přezkum neplatnosti správního aktu, tak ve vztahu k námitce 2. stěžovatele, pokud jde o tvrzenou nulitu správních aktů. Má za to, že oba stěžovatelé dovozují porušení svých ústavně zaručených práv (jinak z hlediska ústavněprávního dále nekonkretizované) pouze z toho, že stížností napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná, čímž však staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, k čemuž není určen. Proto navrhuje, aby obě stížnosti odmítl, případně zamítl.

Městský soud v Praze nepovažuje námitky stěžovatelů, že jim bylo jeho rozhodnutím odňato právo na spravedlivý proces, za opodstatněné. 1. stěžovatel (žalobce) uplatnil nárok na určení [§ 80 písm. c) o. s. ř.], že je vlastníkem označených nemovitostí, přičemž jako titul svého vlastnického práva uváděl smlouvu trhovou ze dne 7. října 1946. Protože odvolací soud z důvodů uvedených podrobně v odůvodnění svého stížnostmi napadeného rozsudku musel vycházet z rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu z roku 1993 a 1996, jimiž byly pozemky vydány žalovaným (resp. jejich právním předchůdcům), nebyl důvod provádět dokazování k tvrzenému nabytí vlastnictví žalobce na základě smlouvy trhové z roku 1946 (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže pozemky byly postupem podle zák. č. 229/1991 Sb. vydány žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), stali se žalovaní na základě těchto rozhodnutí vlastníky pozemků. Jsou-li žalovaní vlastníky pozemků, nemohl být jako vlastník určen 1. stěžovatel. Žaloba tedy byla zamítnuta, přičemž rozsudkem bylo rozhodnuto o celé projednávané věci, kterou 1. stěžovatel (žalobce) předmětem žaloby učinil (§ 152 odst. 1 a § 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud 2. stěžovatel namítá, že se soud nezabýval samotnými správními akty (vyvlastňovacím řízením z roku 1950) z hlediska jejich namítané nicotnosti, lze odkázat na uvedené. Jak okolnosti uzavření trhové smlouvy, tak i okolnosti vyvlastnění pozbývají významu s ohledem na rozhodnutí pozemkového úřadu, která v tomto případě jsou novými nabývacími tituly vlastnictví ve prospěch žalovaných (jejich právních předchůdců). Námitky 2. stěžovatele stran nulity rozhodnutí pozemkových úřadů rovněž neobstojí; za důvod nulity těchto aktů stěžovatel považuje jejich neplatnost pro rozpor s ust. § 28b odst. 2 a § 29 zákona o půdě, skutečnost, že jeden z pozemků je zastavěn stavbou a konečně to, že předmětná rozhodnutí nebyla doručena ani jednomu ze stěžovatelů. I kdyby, dle názoru soudu, došlo k vydání pozemků v rozporu se zákonem o půdě a i kdyby ve správním řízení nebylo s určitým subjektem nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení, nezpůsobují tyto skutečnosti nicotnost správního aktu. Z uvedených důvodů navrhuje odvolací soud, aby ústavní stížnosti obou stěžovatelů byly zamítnuty.

Vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem ve svém společném vyjádření popřeli, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů a podané ústavní stížnosti považují za snahu o nalezení dalšího mimořádného opravného prostředku poté, co již byly ze strany stěžovatelů všechny opravné prostředky neúspěšně vyčerpány. Dle jejich názoru již soud prvního stupně provedl důkazy vztahující se k prokázání vlastnického práva, a to již od roku 1945 do současnosti, postupem obecných soudů tak stěží mohlo dojít k porušení § 12 o. s. ř. Vedlejší účastníci mají za to, že Nejvyšší soud ČR se důkladně a zcela v souladu se svou dosavadní judikaturou zabýval otázkou důvodnosti dovolání a podrobně argumentoval, proč je třeba považovat dovolání stěžovatelů za nedůvodné. Dle názoru vedlejších účastníků nedošlo ani k porušení dalších namítaných ustanovení o. s. ř., neboť soudy rozhodovaly ve věci samé vždy na základě zjištěného stavu věci. Z pohledu stávajících vlastníků považují za potřebné uvést, že trhová smlouva, na niž se stěžovatelé odvolávají, nikdy nebyla zapsána do pozemkových knih, tedy právní předchůdci stěžovatelů vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nenabyli. 1. stěžovatel ani tato vlastnická práva nikdy nevykonával, a to ani ke stavbě na předmětných pozemcích. Nebyl ani účastníkem vyvlastňovacího řízení a vyvlastněno bylo vlastníku řádně zapsanému v pozemkové knize. O zápis kostela sv. Františka z Assisi - stavby postavené na jednom z předmětných pozemků - do katastru nemovitostí požádal až 8. října 1999. Nemohl být tudíž ani účastníkem správního řízení ohledně vydání předmětných pozemků a správní rozhodnutí mu tak logicky nemohla být doručována. Stěžovatelé se tak nyní dovolávají poškození svých práv, která prokazatelně řádně nevykonávali. Proto vedlejší účastníci navrhují, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Z obou napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 32 C 229/2000-49 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. listopadu 2003 č. j. 32 C 229/2000-91) zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu 1. stěžovatele na určení, že je vlastníkem rozsudkem specifikovaných pozemků v k. ú. Krč, obec Praha. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 7. října 1946 byla mezi právními předchůdci žalovaných (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) a Spolkem pro vystavění a udržování římskokatolického kostela v Praze XIV. - Dolní Krči (zanikl nevyvíjením činnosti ke dni 31. prosince 1951 a dle jeho stanov měl jeho majetek připadnout římsko-katolickému arcibiskupskému Ordinariátu v Praze) jako kupujícím uzavřena trhová smlouva, jejímž předmětem byl prodej rozhodnutím dále specifikovaných pozemků č. kat. 117/16, zapsaných v zemských deskách ve vložce č. 763 (část pozemků je nyní evidována v katastru nemovitostí pod parc. č. 1570/1 na LV č. 1800 pro k. ú. Krč). Intabulace vlastnického práva pozemkových předpisů však provedena nebyla. Výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 12. února 1948, č. j. 7963/1948-IX/R 12 byly uvedené pozemky vyvlastněny. Rozhodnutími Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 15. ledna 1996 zn. PÚ 612/95 a ze dne 5. dubna 1993 zn. 9261/93 a 9253/93 byly pozemky parc. č. 1570/1 v k. ú. Krč a parc. č. 1569 vydány jako oprávněným osobám T. W., P. P., H. K., Ing. P. J. a M. V.. Jako vlastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem), a to každý v rozsahu jedné ideální šestiny.

Vycházeje z těchto zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Považoval 1. stěžovatele (žalobce) za aktivně legitimovaného ve sporu, neboť má naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o. s. ř.], plynoucí z požadavku na zajištění listiny, na jejímž základě by bylo možné provést změnu zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí. Kromě uvedeného je 1. stěžovatel (žalobce) právním nástupcem Spolku pro vystavění a udržování římskokatolického kostela v Praze XIV. - Dolní Krči. Poukázal však na to, že sice mezi právními předchůdci obou stran sporu byla uzavřena zmíněná trhová smlouva, s ohledem na to, že však k jejímu zápisu do pozemkových knih nikdy nedošlo, k převodu vlastnických práv na právního předchůdce 1. stěžovatele ve smyslu ust. § 431 o. z. o. nedošlo. K nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí právním předchůdcem 1. stěžovatele by tak mohlo dojít až ke dni účinnosti z. č. 141/1950. S ohledem na to, že ke dni účinnosti tohoto zákona již předmětné pozemky byly, v důsledku vyvlastnění na základě zákona č. 142/1947 Sb., ve vlastnictví státu, nemohl se jejich vlastníkem stát právní předchůdce 1. stěžovatele. Na podkladě příslušných rozhodnutí pozemkového úřadu, učiněných podle zákona o půdě, svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), přičemž soud je těmito rozhodnutími vázán a není oprávněn jejich správnost přezkoumávat. Soud prvního stupně tedy žalobu v celém rozsahu zamítl.

K odvolání obou stěžovatelů se věcí zabýval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který stížnostmi napadeným rozsudkem ze dne 30. března 2004 č. j. 30 Co 41,42/2004-115 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zabýval se především následky rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu z let 1993 a 1996 dle ust. § 9 odst. 2 zákona o půdě. Dle odvolacího soudu mají tato rozhodnutí povahu správního rozhodnutí vydaného ve správním řízení, jehož účelem je jednak vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti a dále otázku vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1443/99). Je tedy nutno uzavřít, že v otázkách restitučních nároků uplatněných dle zákona o půdě svěřil zákonodárce pravomoc rozhodovat při jejich posuzování a následném nabytí vlastnického práva, vyvěrajícího z těchto nároků, správnímu orgánu ve správním řízení, přičemž rozhodnutí o těchto nárocích je správním aktem. Ohledně správních aktů pak ustálená soudní praxe přijala s ohledem na ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. závěr, že obecné soudy jsou (mimo rámec správního soudnictví) oprávněny přezkoumávat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). U kategorie aktů věcně vadných či nezákonných pak platí presumpce jejich správnosti. Nejde-li o správní akty nicotné, musí z nich soud při svém rozhodování vycházet (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod Rc 9/99 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1472/2002). V daném případě rozhodl o restitučních nárocích 1) až 4) žalovaného a právní předchůdkyně 5) a 6) žalovaného (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) ke sporným pozemkům Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad v rámci své kompetence svěřené mu ust. § 9 odst. 2 zákona o půdě, proti jeho rozhodnutím nebylo podáno odvolání a rozhodnutí se tak stala pravomocná a vykonatelná. V rozhodnutích byla posouzena důvodnost schválené dohody o vydání sporných pozemků a rozhodnutí se stala současně nabývacím titulem, na jehož podkladě se žalovaní, resp. právní předchůdkyně 5) a 6) žalovaného, stali vlastníky sporných pozemků. Vzhledem k tomu, že se nejedná o nicotné správní akty, je z těchto rozhodnutí s ohledem na výše uvedené povinen soud ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř vycházet, aniž mu přísluší zkoumat, zda byla tato rozhodnutí vydána v souladu s hmotným právem či zda se jedná o rozhodnutí nezákonná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba stěžovatelé následně dovolání, které Nejvyšší soud ČR rovněž stížnostmi napadeným usnesením ze dne 28. července 2005 č. j. 20 Cdo 2666/2004-141 jako nepřípustné odmítl. Poukázal ve svém rozhodnutí především na to, že odvolací soud se v dané věci žádným způsobem neodchýlil od dříve vyjádřených právních názorů soudní praxe, naopak při svém rozhodování zjevně vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, přičemž zde nejde o otázky zásadního právního významu, které by bylo třeba nově zodpovědět. Co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu především ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993 sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jeho výkladu, použitého v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. července 2000 sp. zn. 28 Cdo 1443/99, na který výslovně odkazoval. Ty dle Nejvyššího soudu ČR korespondují též právním závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1997 sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněném pod č. 17/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jsou rozhodnutí podle § 9 odst. 2 a podle § 9 odst. 4 zákona o půdě kladena na rověň coby tituly nabytí vlastnictví a v rozhodnutích dalších (sp. zn. 20 Cdo 1783/98, publikované pod č. 90/1999 Sb. r. s., sp. zn. 20 Cdo 1000/99, publikované pod č. 19/2000 Sb. r. s., apod.). Odvolací soud uvažoval ve shodě s ustálenou judikaturou i pokud jde o procesní důsledky rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 135 odst. 2 o. s. ř. - viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1443/99, 28 Cdo 1472/2002, 2 Cdon 1393/97) a otázku vad správního aktu (viz usnesení sp. zn. 20 Cdo 851/2003). Nejvyšší soud ČR odmítl i další stěžovateli uplatněné námitky, především tvrzení, že soud prvního stupně i soud odvolací věc posoudily odlišně. dle jeho názoru je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrné, že byť k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, dospěl i na základě jiné argumentace, jakožto s dalším důvodem pro zamítnutí žaloby počítal i s tím, na němž své rozhodnutí postavil soud odvolací. Ani důrazu, který odvolací soud položil na rozhodnutí pozemkového úřadu, nelze nic vytknout. Platí totiž, že zjistí-li soud v takovém řízení, že vlastníkem (na základě řádného nabývacího titulu) je někdo jiný, nemůže žalobě vyhovět proto, že žalobci k uplatnění nároku nesvědčí aktivní věcná legitimace; zabývat se existencí takového nabývacího titulu, a tím, zda je titulem řádným, je tedy naopak požadavkem, který odsud logicky vyplývá. "Širší" kontext určení vlastnictví, jenž byl podle 1. stěžovatele (což uvádí i v ústavní stížnosti) pominut (obecně uznávaná práva a svobody, porušování majetkových práv církve v rozhodném období, rozpor s dobrými mravy, atp.), jehož potřebu dovozuje zjevně ze souvislostí restitučních, zde přímého uplatnění, nejde-li o spor tohoto druhu, dle dovolacího soudu, logicky nemá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv obou stěžovatelů přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ve své konstantní rozhodovací praxi pak vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu v daném případě nedošlo. Je ostatně zcela zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují zejména s právními závěry, které přijaly odvolacíi dovolací soud ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavních stížnostech nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelů uvedená již v řízení před obecnými soudy a opakovaná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnosti tak postrádají jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, zda se v daném případě jednalo či nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tom Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, stejná sbírka, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou výtky, uvedené pod bodem I., IV. a V. ústavní stížnosti, bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu ČR v této věci vyhovělo více než dostatečně.

Stran merita projednávaného sporu a závěrů, na nichž stojí napadené rozhodnutí soudu odvolacího, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že i v daném případě se jedná o spor o určení vlastnického práva, v němž se tvrzení o aktivní legitimaci žalobce opírá o skutečnosti nastalé dávno v minulosti, kolem nichž pak stěžovatelé rozvíjejí argumentaci, jak konstatoval již Nejvyšší soud, zjevně odvozenou ze souvislostí restitučních. Ve své judikatuře však Ústavní soud dospěl opakovaně k závěru, že takové otázky v rámci posouzení přípustnosti žalob směřujících na určení vlastnických práv nelze směšovat. Plénum Ústavního soudu přijalo na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 stanovisko sp. zn. pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím určení". Dle tohoto stanoviska především "Žaloba na určení práva [§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem."). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení - § 228 c. ř. s. [pozn. red.: zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby "tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261).[...]

Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo,a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.

Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.."

Žaloby, domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti (zejména pokud jde o zpochybnění správních aktů), postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch. Tím spíše, že v daném případě opírá 1. stěžovatsoud za nutné na uvedené, z hlediska jeho současné ustálené judikatury, znovu upozornit.

Pokud jde tedy o postup odvolacího soudu, neshledal v něm Ústavní soud žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatelů, a to ani z hlediska aplikace hmotného práva, ani z hlediska pravidel procesních. Stěžovatelé především opomíjejí, že provádění jimi navržených důkazů by se samo o sobě dostávalo do rozporu se zásadami spravedlivého procesu (především však s premisou ust. § 120 o. s. ř. při již zjištěné existenci vlastnického titulu žalovaných), neboť by před soudem na jejich základě byly hodnoceny skutečnosti staré několik desítek let, nikoliv skutečnosti nynější, svědčící o důvodu ochrany, k níž žaloba svým účelem slouží. Obecné soudy v tomto případě provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a jehož provedení ostatně ani stěžovateli zpochybněno nebylo, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela ústavně konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Pokud jde o důkazy, které dle námitky stěžovatelů soudy v řízení neprovedly, je třeba konstatovat, že je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, nýbrž pouze ty, které jsou nutné ke zjištění skutkového stavu věci v míře nezbytné pro rozhodnutí. Nelze ani považovat za porušení základních práv stěžovatelů, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo názorům stěžovatelů, zejména jestliže podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé především dovolávají, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.el v pozici žalobce své tvrzené vlastnické právo o titul, který podle tehdy platných právních předpisů následky v podobě nabytí vlastnického práva s ohledem na požadavky ust. § 431 o. z. o. neměl a ani v budoucnu mít nemohl. Byť jde ve světle dalších učiněných závěrů obecných soudů o otázku čistě akademickou, považuje Ústavní

Pokud jde o námitku 2. stěžovatele stran porušení jeho práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv i zde Ústavní soud připomíná, že právo na ochranu nesvědčí domnělému nároku. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv "očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat" (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další). Výklad Soudu pro lidská práva tak dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat "legitimní očekávání, že tento stav bude zachován" (viz např. Michael Stretch v. Spojené království, 2003). Tím méně může být taková ochrana přiznána 2. stěžovateli, který nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl a tímto vlastníkem nebyl ani žádný jeho právní předchůdce a svůj právní zájem ve věci odvozuje od práv spojených nikoliv se svým vztahem k pozemkům, které jsou předmětem sporu, nýbrž k nemovitosti, která je postavena na jednom z těchto pozemků.

Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo, než obě ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrhy zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. července 2006

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení : Jitka Chmelová



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.