II. ÚS 594/05
II.ÚS 594/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci návrhu JUDr. B. G., zastoupeného Mgr. Dušanem Doubkem, advokátem v Praze, směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 11 Co 310/2005-49, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 11. 2004, č. j. 16 C 1/2004-39, spojeného s návrhem na zrušení části ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2005, které následně na výzvu soudce zpravodaje doplnil prostřednictvím advokáta o chybějící formální náležitosti. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v řízení, z něhož vzešla, mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl zrušit výše uvedené ustanovení zákona o sdružování občanů, a to v části, kde stanoví objektivní lhůtu k podání žádosti o přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení k soudem.

Řízení před obecnými soudy bylo vedeno o stěžovatelově žalobě na určení, že jeho vyloučení z řad členů Základní organizace Českého zahrádkářského svazu (dále jen "ZO ČZS") je neplatné. Soud prvého stupně při rozhodování vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl ze ZO ČZS vyloučen rozhodnutím členské schůze konané dne 8. 3. 2003. Příslušná ustanovení stanov sdružení pak vymezují členům k podání žaloby na přezkoumání rozhodnutí orgánu ZO ČZS 30 denní subjektivní a 6 měsíční objektivní lhůtu. Protože žalobu stěžovatel podal až po uplynutí šesti měsíců po konání předmětné členské schůze, právo na přezkum rozhodnutí orgánu sdružení soudem prekludoval. Skutečnost, že stěžovatel se o svém vyloučení dozvěděl až z dopisu datovaného dnem 5. 11. 2003, tedy po uplynutí objektivní lhůty, podle názoru soudu na věci nic nemění. Nakonec soud prvého stupně stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku se může v zákonné lhůtě odvolat k soudu krajskému.

Ten ovšem ohledně přípustnosti odvolání zastával jiný názor a včas podané odvolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že předmětné řízení je specifickým typem soudního přezkumu okresním soudem, kdy soudní ochrana je založena na kasačním principu. Soud prvého stupně v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů v něm posuzuje zákonnost rozhodnutí orgánu sdružení a jeho soulad se stanovami. Soud postupuje přiměřeně podle části třetí občanského soudního řádu a proti jeho rozhodnutí není možno podat opravný prostředek. Přípustnost odvolání pak nezakládá ani chybné poučení soudu prvého stupně.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Předně má za to, že pochybil krajský soud, pokud odmítl projednat jeho odvolání. Žádné zákonné ustanovení neomezuje tento typ řízení na jednoinstanční, nakonec ani krajský soud v odůvodnění nevyložil, z jakého ustanovení právního předpisu jeho úvaha vychází. Stěžovatel poukazuje na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kde byl ohledně přípustnosti odvolání vysloven zcela opačný názor.

Rozsudku okresního soudu stěžovatel vytýká, že postupoval podle zákonného ustanovení, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Příslušný § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů stanoví objektivní lhůtu pro možnost soudního přezkumu rozhodnutí orgánu sdružení, která plyne od přijetí rozhodnutí, nikoliv od chvíle, kdy se s ním jeho adresát seznámil, a to aniž by bylo zaručeno, že se o něm dotyčná osoba vůbec dozví. Také v tomto konkrétním případě se konala mimořádná členská schůze sdružení, na které byl rozhodnuto o stěžovatelově vyloučení, bez toho, aby na ni byl stěžovatel pozván, jak vyžadují stanovy ZO ČZS, a obdobně i Jednací a volební řád svazu, anebo aby o schůzi byl alespoň vyrozuměn. O rozhodnutí pak stěžovateli ZO ČZS účelově napsal až poté, co zákonná lhůta k podání žaloby uplynula. Tato zákonem stanovená lhůta se stěžovateli jeví jako nepřiměřeně krátká, což ve svém důsledku umožňuje člověka zbavit jeho práva, aniž by se k tomu mohl alespoň nějak vyjádřit.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh má všechny formální náležitosti nezbytné k tomu, aby o něm mohl meritorně rozhodnout. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V posuzované věci rozhodl obecný soud v prvém stupni o zamítnutí zažalovaného nároku. Soud odvolací podané odvolaní podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.

Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem obsaženým v části čtvrté občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 15 zákona o sdružování občanů může člen sdružení proti rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, ve stanovené lhůtě požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Soud v v takovém řízení postupuje podle občanského soudního řádu. Je-li v citovaném ustanovení uvedeno, že soud postupuje podle občanského soudního řádu bez dalšího omezení, znamená to, že se na proces aplikují také ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že proti prvoinstančnímu rozhodnutí bylo odvolání přípustné. Tento závěr byl již opakovaně vysloven Nejvyšším soudem ČR; viz např. rozsudek, Jc 58/99 ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2317/98, na který poukazoval stěžovatel, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR, Rc 47/99 ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96. Pokud se může účastník bránit podáním odvolání, pak platí také, že má možnost využít opravného prostředku mimořádného. V dané procesní situaci proto mohl stěžovatel usnesení krajského soudu napadnout žalobou pro zmatečnost. Důvodem žaloby by byl v rozporu se zákonem učiněný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto.

Ústavní soud doplňuje, že se v naznačených souvislostech neopomněl zabývat nálezem, sp. zn. IV. ÚS 9/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 36. V jeho právní větě Ústavní soud uvedl, že na přezkum rozhodnutí některého z orgánů sdružení se vzhledem k ustanovení § 7 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů přiměřeně aplikují část prvá a třetí občanského soudního řádu. Ovšem tehdy se Ústavní soud zabýval povahou řízení o žalobách proti rozhodnutím orgánů sdružení, tedy zda jde o přezkum ve správním soudnictví či nikoliv. Otázka možnosti účastníka se proti prvostupňovému rozhodnutí soudu odvolat vůbec řešena nebyla, proto také Ústavní soud část čtvrtou občanského soudního řádu v právní větě neuvedl. Navíc, jak je uvedeno níže, právní úprava platná v době vyhlášení nálezu neobsahovala jednoznačný odkaz na procesní řád, jak je tomu nyní. Výklad procesní normy, ze kterého vychází toto usnesení, proto závěrům výše uvedeného nálezu neodporuje.

Nelze konečně přehlédnout fakt, že § 15 odst. 2 zákona o sdružování občanů byl s účinností od 1. 1. 2003 novelizován zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Původní text předmětného ustanovení, který budil výkladové obtíže, jak je z nejednotné judikatury patrno, zněl: "Návrh na přezkoumání nemá odkladný účinek. Soud však může v odůvodněných případech výkon napadeného rozhodnutí pozastavit." Naproti tomu stávající právní úprava, platná již v době zahájení odvolacího řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, hovoří jednoznačně; soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. Žádné omezení na některého jeho části přitom odkaz neobsahuje.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou je pouze mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že Ústavní soud musí v řízení o ústavní stížnosti dbát zásady subsidiarity, přičemž výjimku z této zásady může učinit jen při naplnění mimořádných, v zákoně vypočtených předpokladů. V dané věci nemohl ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu aplikovat, neboť stížnost nepřesahuje individuální zájem stěžovatele a stěžovatel ani nevede žádné řízení o opravném prostředku, v němž by docházelo k průtahům. Ústavní soud proto musel s návrhem naložit tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení.

Protože odmítá stěžovatelův návrh na zrušení konkrétních rozhodnutí obecných soudů, musí Ústavní soud odmítnout taktéž jeho návrh na zrušení označené části ustanovení zákona o sdružování občanů, neboť návrh na zrušení části právního předpisu spojený s ústavní stížností dle § 74 zákona o Ústavním soudu musí sledovat osud ústavní stížnosti samotné. Je-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítána, pak tím odpadá základní předpoklad pro projednání návrhu s ní spojeného.

Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stěžovatelův návrh na zrušení označených rozhodnutí obecných soudů včetně návrhu na zrušení části aplikovaného zákonného ustanovení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.