II. ÚS 592/05
II.ÚS 592/05 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2005, čj. 10 Co 659/2005-74, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 6. 2005, čj. 21 Nc 1877/2005-54, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě. Tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 21 Nc 1877/2005, z něhož zjistil následující:

Nezletilý N. J. Č., syn stěžovatele, byl usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 4. 2005, čj. 21 Nc 1877/2005-4, předán na základě předběžného opatření, vydaného dle § 76a odst. 1 o.s.ř., do péče Dětského diagnostického ústavu v Liberci. Toto usnesení bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2005, čj. 10 Co 555/2005-58. Stěžovatelem podaná ústavní stížnost proti oběma uvedeným rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 551/05, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Usnesením ze dne 17. 6. 2005, čj. 21 Nc 1877/2005-54, ustanovil Okresní soud v Mostě nezletilému podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka, Magistrát města Mostu, k zastupování v řízení o výchovném opatření nezletilého. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž s odkazem na články 31 a 32 smlouvy mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikované pod č. 95/1983 Sb. a účinné od 4. 6. 1983 (dále jen "smlouva o právní pomoci") namítal, že soud České republiky není pravomocný k rozhodování o opatrovnictví nezletilého. Krajský soud v Ústí nad Labem svýmusnesením ze dne 10. 8. 2005, čj. 10 Co 659/2005-74, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na čl. 30 uvedené dvoustranné smlouvy a postup soudu prvního stupně označil za správný, když poukázal na to, že z důvodů případné kolize zájmů nemůže být nezletilý zastoupen zákonným zástupcem - stěžovatelem.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že soudy hrubě porušily čl. 31 a čl. 32 smlouvy o právní pomoci i čl. 8 odst. 1 Úmluvy, když za účasti Magistrátu města Most unesly jeho nezl. syna, občana Ruské federace, a poté mu tento orgán určili opatrovníkem. Podrobně rozvádí skutečnosti, které vedly k zadržení nezletilého, přičemž toto zadržení i následné umístění nezletilého do dětského domova považuje za nezákonné. Dále tvrdí, že zřízení opatrovnictví nezletilého se řídí právním řádem Ruské federace a k rozhodování o opatrovnictví je dána pravomoc pouze příslušným orgánům Ruské strany. Právní řád České republiky, pokud stanoví něco jiného, je dle stěžovatele irelevantní. Má za to, že ustanovení čl. 30 smlouvy o právní pomoci nemá na určení opatrovníka žádný vliv. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že nezletilý syn má ruskou stranou určeného opatrovníka, jímž je jeho babička, a povinností České republiky je toto opatření respektovat. Závěrem upozorňuje na fakt, že Ruská federace byla soudem o celé věci informována. Neučinila v ní žádné kroky pouze proto, že nepovažuje zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života za nezbytný v demokratické společnosti. Česká strana je ovšem povinna rozhodnutí ruské strany respektovat a unesené dítě neprodleně vrátit, neboť v opačném případě je její jednání zásahem do suverenity Ruské federace a podílením na mezinárodním únosu dětí.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li těmito orgány porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.

Stěžovatel směřuje některé své námitky uplatněné v ústavní stížnosti proti vydanému předběžnému opatření, na základě něhož byl jeho nezletilý syn předán do dětského diagnostického ústavu. Tvrdí, že syn byl zadržen nezákonně a postup obecných soudů i magistrátu při jeho umístění do ústavu označuje za "mezinárodní únos", v čemž spatřuje porušení práva na respektování rodinného a soukromého života. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je při svém rozhodování vázán navrhovaným petitem, který nemůže sám měnit ani překročit. V projednávané věci je proto oprávněn přezkoumat pouze rozhodnutí, jež stěžovatel navrhuje zrušit, tedy usnesení, jímž byl nezletilému v souvislosti s řízením o výchovném opatření ustanoven opatrovník. Uvedené předběžné opatření navíc již bylo Ústavním soudem přezkoumáno na základě jiné ústavní stížnosti stěžovatele a Ústavní soud neshledal, že by postup soudů při jeho vydání vybočil z mezí zákona i ústavnosti (srov. dosud nepublikované usnesení ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 551/05).

Ani v případě napadených usnesení o ustanovení kolizního opatrovníka nezl. synovi stěžovatele pro řízení ve věci péče o nezletilého neshledal Ústavní soud takové pochybení, jež by dosahovalo ústavního rozměru. Za situace, kdy má nezletilý (občan Ruské federace) povolen trvalý pobyt na území České republiky, byl správně aplikován článek 30 odst. 1 a 3 smlouvy o právní pomoci, dle něhož právní vztahy mezi rodiči i dětmi se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území dítě trvale žije (viz čl. 30 odst. 1 smlouvy), a dle něhož k rozhodování o právních vztazích mezi rodiči a dětmi je dána pravomoc soudů smluvní strany, jejíž právní řád se použil podle odst. 1 (viz čl. 30 odst. 3 smlouvy). Soudy tedy nepochybily, pokud zahájily řízení ve věci péče o nezletilého. Dle názoru Ústavního soudu postupovaly rovněž ústavně konformně, když ustanovily nezletilému synu stěžovatele pro uvedené řízení kolizního opatrovníka. Ustanovení opatrovníka dle § 37 odst. 2 zákona o rodině je rozhodnutím procesním, jenž nezletilého chrání pro případ, kdy může nastat střet zájmů s rodiči. V projednávané věci je tedy nutným a nezbytným opatřením na ochranu zájmů nezletilého syna stěžovatele tak, jak má na mysli článek 33 smlouvy o právní pomoci, neboť nelze dopustit, aby nezletilý nebyl za daných souvislostí v řízení o výchovném opatření zastoupen. Námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k čl. 31 a čl. 32 smlouvy o právní pomoci, není proto v daných souvislostech a s přihlédnutím k čl. 33 této smlouvy relevantní.

Ústavní soud tedy dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že napadená rozhodnutí, jež byla vydána příslušnými orgány, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Nebyla jimi porušena žádná z ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.