II. ÚS 590/17
II.ÚS 590/17 ze dne 27. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kwaczka, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, č. j. 22 A 90/2015-43, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 3 Afs 53/2016-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatele, jíž navrhoval zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatele na ochranu před nečinností Celního úřadu Frýdek-Místek (dále též "správce daně" či "celní úřad"). Touto žalobou se stěžovatel domáhal toho, aby "soud uložil žalovanému vydat do 30 dnů rozhodnutí o připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní účet" stěžovatele. Namítanou nečinnost tedy stěžovatel spatřoval v tom, že mu celní úřad nepřipsal na osobní daňový účet úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ustanovení § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), neboť mu byla neoprávněně vyměřena (na základě dodatečných platebních výměrů celního úřadu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 10132/2012-046100-024, a č. j. 10133/2012-046100-024, a ze dne 27. 8. 2012, č. j. 10920/2012-046100-024) a následně po něm i vymožena (na základě exekučního příkazu ze dne 23. 4. 2014) daň z lihu za zdaňovací období měsíců červen, srpen a září 2011. Stěžovatel oprávněnost svého nároku na připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně (ve smyslu ustanovení § 254 daňového řádu) založil na skutečnosti, že uvedená rozhodnutí celního úřadu jsou nezákonná, neboť rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 31. 12. 2012, č. j. 4824-2/2012-140100-21, č. j. 53/13-2/2012-140100-21 a č. j. 4709-2/2012-140100-21, jimiž byla tato rozhodnutí potvrzena, k žalobě stěžovatele zrušil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 22 Af 8/2013-31, a současně byla věc vrácena Generálnímu ředitelství cel k dalšímu řízení (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě ČR, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc celních ředitelství na Generální ředitelství cel a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých celních úřadů).

3. S uvedenou argumentací stěžovatele, kterou opětovně přednesl i v kasační stížnosti, se nicméně Krajský soud v Ostravě a ani Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích neztotožnily. Předně zdůraznily (s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 33/2003-80; dostupný rovněž na www.nssoud.cz), že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se lze domáhat subjektivního nároku na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. "Nelze se jí však domáhat uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o úroku z neoprávněného jednání správce daně jednak z toho důvodu, že podání (stěžovatele) bylo pouhým podnětem (nebylo tedy zahájeno žádné řízení o vrácení úroku z neoprávněného jednání správce daně), jednak proto, že podle § 254 daňového řádu lze vydat pouze "pozitivní" rozhodnutí o přiznání úroku." Stejně tak odmítly námitku stěžovatele, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky pro vznik uplatněného nároku, neboť podle ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu je podmínkou pro vznik nároku daňového subjektu na úrok z prodlení zrušení, změna nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně. Jak nicméně vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 140/2015-70, na jehož závěry krajský i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukázaly, neboť řeší "obdobnou situaci", k tomu, aby byla naplněna podmínka, podle níž daňovému subjektu tento úrok náleží, "nepostačí jakékoli zrušení či změna rozhodnutí, ale musí k němu dojít v souvislosti s konstatací nezákonnosti původního rozhodnutí, která je způsobena pochybením na straně správce daně (ať už konáním, či nekonáním)." To však v případě stěžovatele splněno nebylo, neboť krajský soud citovaným rozsudkem č. j. 22 Af 8/2013-31 zrušil pouze rozhodnutí celního ředitelství o odvolání stěžovatele, přičemž dle Nejvyššího správního soudu je třeba vycházet z "principu presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008-128), z něhož vyplývá, že pokud ke zrušení rozhodnutí správce daně I. stupně nedošlo ani ze strany správního soudu, ani ze strany odvolacího orgánu, je třeba toto rozhodnutí považovat za správné a zákonné."

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i v nyní projednávané ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky (ve smyslu § 254 daňového řádu) pro oprávněnost uplatněného nároku na připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že v jeho případě byla zrušena rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a to mimo jiné pro zjevnou nezákonnost rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, čímž došlo k naplnění zákonných předpokladů, neboť odvolací správní orgán musel své rozhodnutí změnit a vydat nové. Stěžovatel rovněž polemizuje s použitelností obecnými soudy opakovaně citovaných právních závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 140/2015-70, který prý na jeho případ nedopadá, resp. daná situace byla zcela opačná.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, v souvislosti s posouzením otázky splnění zákonných předpokladů pro uplatnění nároku na připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ustanovení § 254 daňového řádu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny v řízeních před obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že v jeho případě byly splněny zákonné předpoklady pro uplatnění nároku na připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ustanovení § 254 daňového řádu. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale zcela jednoznačně nepřísluší.

8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž daňového řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Především se důkladně zabývaly stěžovatelem opětovně předestřenou námitkou splnění zákonných předpokladů pro uplatnění nároku na připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ustanovení § 254 daňového řádu, přičemž tuto námitku neshledaly důvodnou, neboť stěžovatelem opakovaně zdůrazňovanou podmínku "zrušení či změny rozhodnutí o stanovení daně", podle níž daňovému subjektu tento úrok náleží, je dle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat tak, že "nepostačí jakékoli zrušení či změna rozhodnutí, ale musí k němu dojít v souvislosti s konstatací nezákonnosti původního rozhodnutí, která je způsobena pochybením na straně správce daně (ať už konáním, či nekonáním)."

9. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, jíž zpochybňuje způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jeho námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Naopak, těmito soudy přijatý výše rekapitulovaný právní názor, při jehož formulaci vycházely ze závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, na které v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků také zevrubně odkazují (v řadě případů nadto ústavně aprobované judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3483/15, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.