II. ÚS 59/05
II.ÚS 59/05 ze dne 18. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu J. S., zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 7. 2004 ve věci sp. zn. 1 T 349/2003 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2004 ve věci sp. zn. 3 To 409/2004, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,

takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhá s odkazem čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 2 a 4 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, v důsledku jejichž vydání stále trvá jeho vazba. Napadeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti němu podal stěžovatel stížnost, kterou rubrikovaným rozhodnutím Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodnou.

Věcně podstata stěžovatelovy ústavněprávní argumentace spočívá v tom, že podle jeho názoru nejsou pro vzetí a ponechání jeho osoby ve vazbě splněny předpoklady stanovené v § 68 odst. 1 trestního řádu a vazba je tedy podle jeho názoru nezákonná. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl zkrácen na svém právu používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Jako cizí státní příslušník výslovně požádal při výslechu dne 4. 6. 2002 o tlumočníka do svého mateřského jazyka, hindštiny, a především výslovně požádal o překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do tohoto jazyka, nebyl mu dosud tento překlad doručen. Vzhledem k tomu, že ani v době rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyl tento předpoklad splněn, má stěžovatel za to, že proti němu nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, a nebyla tedy ani splněna zákonná podmínka stanovená ustanovením § 68 odst. 1 trestního řádu, podle které lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. S ohledem na tuto argumentaci navrhuje stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 1 T 349/2003 a současně požádal ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně, účastníky řízení, o vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud Brno-venkov ve svém vyjádření ze dne 28. 2. 2005 pouze formálně odkázal na obsah odůvodnění napadaného rozhodnutí, aniž se podrobněji vyjádřil k ústavněprávní rovině námitek stěžovatele.

Předseda senátu 3 To Krajského soudu v Brně ve vyjádření ze dne 21. 3. 2003 pouze uvedl, že se nemůže k obsahu stížnosti vyjádřit, neboť se jedná o kolektivní rozhodnutí senátu a že soud svůj názor k vině stěžovatele vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Jiné argumenty, pokud jde o ústavněprávní hodnocení případu, ve vyjádření obsaženy nejsou. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že předmětem řízení před Ústavním soudem není v dané situaci otázka viny stěžovatele a dále považuje za důležité zdůraznit, že fakt, že se jedná o senátní rozhodnutí soudu, není důvodem, pro který nelze podat věcné vyjádření k obsahu ústavní stížnosti za situace, kdy zákon výslovně pro tento případ předvídá, že za soud jedná předseda senátu (§ 28 odst. 4 ve spojení s § 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Po posouzení věci a zhodnocení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Z obsahu spisové dokumentace dostupné Ústavnímu soudu vyplynulo, že stěžovatel podal již dříve návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve věci, jež byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. IV. ÚS 220/04. Stížnost v právě projednávané věci je svou podstatou shodná s ústavní stížností projednanou ve věci sp. zn. IV. ÚS 220/04, stěžovatel pouze rozvedl některé ze svých argumentů.

Podstatou stěžovatelových námitek stále zůstává, že mu dosud nebyl, ač o to výslovně požádal, doručen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do hindštiny a nenastaly tedy účinky zahájení trestního stíhání vůči němu a je tak od samého počátku zadržován ve vazbě nezákonně.

Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud touto námitkou podrobně zabýval již v odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 1. 2005 ve věci sp. zn. IV. ÚS 220/04, nepovažuje za důležité podrobněji rozvádět všechny okolnosti a v detailech odkazuje na toto rozhodnutí.

Čl. 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Obdobně stanoví i čl. 5 odst. 2 Úmluvy, že každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu, a rovněž čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy stanoví jako minimální právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.

Z dikce uvedených ustanovení nevyplývá, že jazykem, v němž má být "seznámen s obviněním", musí být nutně jeho mateřština. Listina, Úmluva či trestní řád rovněž ani nestanoví míru, v jaké musí obviněný obsahu sdělení porozumět.

Stěžovatel při výslechu dne 4. 6. 2002 uvedl, že bude hovořit v angličtině a že souhlasí, aby při úkonech s jeho osobou byl přítomen tlumočník z a do anglického jazyka. Posléze na sdělení orgánu činného v trestním řízení, že písemnou podobu usnesení o zahájení trestního stíhání obdrží v anglickém jazyku, reagoval tak, že požaduje překlad usnesení do hindštiny. Následujícího dne mu bylo unesení o zahájení trestního stíhání doručeno v angličtině.

Při výslechu dne 18. 7. 2002 byl stěžovatel seznámen s tím, že je přítomna tlumočnice do jazyka anglického, k čemuž uvedl, že komunikovat bude, ale že se k věci nebude vyjadřovat ani v angličtině, ani v hindštině. Na dotaz policejního rady, zda rozumí překladu usnesení o zahájení trestního stíhání, stěžovatel uvedl, že neodpoví ani ano ani ne, a dále prohlásil, že mu překlad stačí v angličtině a že nepožaduje překlad do jiné řeči (tak ve spisu na č. l. 574).

Z obsahu spisové dokumentace s ohledem na shora uvedené plyne, že stěžovateli bylo usnesení o zahájení trestního stíhání oznámeno při prvním výslechu (vyhlášením v přítomnosti obviněného dle § 137 odst. 1 trestního řádu). Tlumočník stěžovateli předmětné usnesení přetlumočil do anglického jazyka, přičemž následujícího dne stěžovatel převzal anglický překlad textu tohoto usnesení. Podle názoru Ústavního soudu lze po zvážení okolností průběhu všech sdělení ohledně používání jazyka odvodit, že stěžovatel rozumí anglickému jazyku v rozsahu, který je potřebný k tomu, aby v zásadních rysech porozuměl obsahu sdělení. Nelze proto přisvědčit jeho základní námitce, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nezákonně z důvodu, že mu nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno v hindštině. Obsah vyjádření stěžovatele dosvědčuje, že uvedl, že rozumí anglickému jazyku (§ 2 odst. 14 in fine trestního řádu).

Dle názoru Ústavního soudu je třeba zdůraznit, že kritérium porozumění jazyku je objektivní kategorií a je vázáno na míru pochopení obsahu sdělení. Podle stěžovatelova jednání je zřejmé, že sdělením, jež mu byla v trestním řízení směřována, rozumí tak, aby byl schopen posoudit jejich smysl a důsledky. Požadavek, aby obviněný porozuměl sdělení absolutně, tedy bez jakýchkoliv obsahových výhrad, trestní řád, Listina ani Úmluva nepředepisují. Smyslem úpravy ve shora zmíněných ustanoveních uvedených předpisů je, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Rovněž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (tak rozsudek z 19. 12. 1989, série A, č. 168 ve věci Kamasinski proti Rakousku, na nějž odkazovalo rovněž usnesení Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 220/04), je nutno dostát požadavku, aby se obviněný seznámil se skutečnostmi, na nichž je založeno obvinění, a aby při své obraně mohl soudu poskytnout vlastní verzi toho, z čeho je obviňován. Ústavní soud se domnívá, že tomuto požadavku obecné soudy - za situace, kdy stěžovatel komunikoval v angličtině a sám se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že anglickému sdělení porozuměl - dostály. Je také třeba zohlednit skutečnost, že stěžovatel mohl od počátku uvádět, že angličtině v potřebném rozsahu nerozumí a že je schopen komunikovat na požadované úrovni pouze v hindštině (eventuálně v jiném jazyce). Avšak neučinil tak, nelze proto zpětně zpochybnit, že anglickému sdělení nerozumí a že za jediný jazyk, o němž prohlásil, že mu rozumí, je hindština.

Obecné soudy se k obsahu námitek opakovaně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, to platí zejména pro rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jenž poučil stěžovatele opakovaně a podrobně o tom, jaké účinky vyvolává vyhlášení usnesení v českém jazyce a jaké účinky vyvolává doručení usnesení v jazyce, kterému stěžovatel rozumí. Nelze tedy ani přisvědčit názoru stěžovatele (který uvedl v ústavní stížnosti při polemice s usnesením Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 220/04), že za situace, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání mu nebylo doručeno v hindštině, nepočala běžet lhůta k podání stížnosti proti tomuto usnesení.

S ohledem na fakt, že podle obsahu odůvodnění ústavní stížnosti staví stěžovatel opodstatněnost svého návrhu na tom, že s ním nebylo komunikováno v jazyce, kterému rozumí, má Ústavní soud za to, že vzetí a ponechání ve vazbě vyhovuje podmínkám, stanoveným § 68 odst. 1 trestního řádu. Pokud jde o polemiku stěžovatele s naplněním vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, Ústavní soud se jimi podrobně nezabýval, neboť stěžovatel pouze uvedl ve své ústavní stížnosti, že je vazba nedůvodná a důvody pouze teoretické. V čem konkrétně tuto neodůvodněnost spatřuje, však neuvádí. Z tohoto důvodu nelze potvrdit, či vyvrátit argumenty stěžovatele, neboť neuvedl, v čem konkrétně v této oblasti zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nedospěl ani k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práv ve smyslu ustanovení ústavního pořádku, jichž se stěžovatel dovolává. Ta garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Jejich závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a nejsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Ústavní soud rovněž konstatuje, že v řízení bylo respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny) a využíval práva obhajoby prostřednictvím profesionálního právního zastoupení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.