II. ÚS 581/17
II.ÚS 581/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Šárkou Hebkou, advokátkou, se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1495/2016-35 ze dne 30. listopadu 2016, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 197/2016 ze dne 30. června 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 10/2016 ze dne 11. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oproti tomu byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), pro skutek popsaný v rozsudku, s tím, že nebylo prokázáno, že se skutek stal.

3. O odvolání stěžovatele a státního zástupce v neprospěch stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve zprošťujícím výroku a ve výroku o vině pod bodem II. a tím zároveň i ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu, a při nezměněném výroku o vině pod bodem I/ 1-5 napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho za to a za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, uvedený pod bodem I/1-5 napadeného rozsudku, který zůstal odvoláním nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ohledně skutku právně kvalifikovaného jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nebylo provedeno řádné dokazování a vznikly zásadní pochybnosti, které soudy nevzaly v potaz. Jeho vina byla prokazována pouze na základě výpovědí osob dlouhodobě závislých na užívání heroinu, které byly provedeny v přípravném řízení, a to i za situace, kdy se orgány činné v trestním řízení snažily o manipulaci s důkazy. Svědci stěžovatele popisují zcela obecně, takže měla být provedena rekognice, která by prokázala, že kupovali drogy právě od něho. Nadto nebyla u stěžovatele provedena domovní či osobní prohlídka, kterou by byly nějaké drogy zajištěny. Stěžovatel poukazuje na výpověď svědka Ištoka, který u hlavního líčení popřel, že by u něho kupoval drogy, byť při podání vysvětlení uvedl, že si je kupoval pravidelně (měl od něj celkem nakoupit 285 g heroinu). Měl tak přitom učinit pod příslibem policistů, že dostane status spolupracujícího obviněného, že mu bude snížen trest a bude propuštěn z vazby. Vyslovuje proto názor, že pokud byl takový postup užit u tohoto svědka, je zde pravděpodobnost, že taková forma nátlaku mohla být použita i u ostatních svědků. Zpochybňuje přitom výpovědi všech svědků, kterými byl usvědčován a poukazuje na jejich rozpory. Pokud soud četl výpovědi dvou svědkyň z přípravného řízení, má za to, že pro to nebyly splněny zákonné podmínky.

6. Stěžovatel dále uvádí, že nebyl dostatečně prokázán znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to spáchání činu ve značném rozsahu, když nebyl prokázán prodej drogy Juliu Ištokovi, Ondřeji Vítovi, Šárce Vítové a Lukáši Gurínovi. Dle stěžovatele bylo nutno zohlednit skutečné množství prodávané drogy, jeho kvalitu, intenzitu újmy, která nastala nebo hrozila, i počet osob, jimž měla být droga prodávána a doba prodeje. Poukazuje přitom na výpovědi svědků, kteří uváděli, že množství drogy, které kupovali, se neshodovalo s množstvím, které zaplatili, a že zakoupený heroin nebyl kvalitní, a že pouze 7 osob vypovědělo, že si od stěžovatele měli drogu zakoupit. Má za to, že nebylo řádně objasněno, kdo spáchal skutek, případně v jakém rozsahu. O jeho vině vznikly zásadní pochybnosti, takže měla být užita zásada in dubio pro reo.

7. K trestným činům krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku stěžovatel uvádí, že nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť neměl v úmyslu užít platební kartu neoprávněně. Výpověď svědka M. Š. z přípravného řízení nepovažuje za důvěryhodnou pro jeho trestní minulost i užívání heroinu, a poukazuje na jeho tvrzení před soudem, že se stěžovatelem žádnou trestnou činnost nepáchal. Uvádí, že neměl v úmyslu se obohatit, když jednal na žádost další osoby, které by peníze předal. Stran hrazení nákupů platební kartou tvrdí, že těmto transakcím byl pouze přítomen, přičemž nebylo prokázáno úmyslné společné jednání. Právo na obhajobu bylo podle něj porušeno i tím, že se s jeho argumentací částečně vypořádal až odvolací soud, takže je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl perfektní (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016).

8. Stěžovatel nepovažuje rozsudky za řádně odůvodněné, dle jeho přesvědčení byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a právo na spravedlivý proces a zásada objektivní pravdy. I usnesením Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Odkazuje také na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů (soudem prvního stupně bylo zamítnuto provedení výslechu strýce a matky svědka Siváka, nebyl proveden výslech Jany Čičákové a Dagmar Oláhové).

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Stěžovatel zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění (označuje je za nesprávná a neúplná) a z nich vyvozený právní závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
11. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.

12. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.

13. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, v případě skutku popsaného pod bodem I/1-5 soud vycházel jen z procesně použitelných důkazů, především z výpovědí svědků učiněných v řádné procesní formě a za přítomnosti obhájce stěžovatele, přičemž své závěry opřel i o další důkazy provedené v hlavním líčení. Nepřihlížel tak k obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních, neboť s jejich čtením stěžovatel u hlavního líčení nesouhlasil. Po takto provedeném dokazování proto neshledal všechny dílčí skutky v rozsahu obžaloby za bezpečně prokázané. Důkazní nouzi tak uplatnil ve vztahu k dílčím skutkům, v nich vystupovali jako svědci Lukáš Gurín a Július Ištok. V případě tohoto druhého svědka mohl vycházet pouze z jeho výpovědi učiněné v řádné procesní formě, v níž svědek vyloučil, že mu stěžovatel nějakou drogu poskytl, a na této výpovědi setrval i u hlavního líčení. Stěžovatel sice tvrdí, že prvotní vysvětlení svědka bylo učiněno pod nátlakem policistů, soud však z žádného takového vysvětlení nevycházel a ani vycházet nemohl. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyslovuje názor, že i ostatní svědkové mohli vypovídat pod nátlakem policistů, lze jen opakovat to, co uvedl soud prvního stupně, že vycházel pouze z těch výpovědí, které byly provedeny v řádné procesní formě za účasti obhájce, takže jakákoliv manipulace se svědky nepřipadala v úvahu.

14. I za této důkazní situace však nalézací soud označil za nepochybně prokázané, že stěžovatel poskytoval heroin v období od léta 2014 do září 2015 v uvedeném množství zejména svědkům Šárce Vítové, Janu Sivákovi, Ondřeji Vítovi, Janě Čičákové a Dagmar Olahové. K tomu provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Někteří svědkové z řad konzumentů drog sice v hlavním líčení změnili usvědčující výpovědi z přípravného řízení, soud se však ústavně konformně vypořádal jak s věrohodností změněných výpovědí, tak i s důvody, které k tomu svědky vedly. Podstatné je, že všichni svědkové stěžovatele popsali shodně, včetně jeho bydliště, a podrobně a v podstatě stejně se vyjádřili k době, místu a způsobu prodeje heroinu stěžovatelem, a že tak učinili za přítomnosti obhájce stěžovatele, čímž je vyloučen nátlak na jejich osobu. Svědek Jan Sivák nadto na své výpovědi z přípravného řízení setrval i v hlavním líčení, při němž stěžovatele bez pochybností označil za osobu, od níž drogy kupoval nejen on, ale i další konzumenti.

15. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil a podrobně se vyjádřil k námitkám stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti. Vyslovil se tak jak k namítané nevěrohodnosti svědků, zejména svědka Siváka, tak ke ztotožnění stěžovatele všemi svědky jako osoby, od které drogy kupovali, přičemž připomněl, že v trestních věcech týkajících se distribuce drog svědci z řad narkomanů u hlavního líčení zpravidla zpochybňují osobu svého dealera s vysvětlením, že v přípravném řízení mluvili o někom jiném. Vyjádřil se i k námitce o nezákonnosti čtení výpovědí svědkyň Jany Čičákové a Dagmar Olahové z přípravného řízení. Stěžovatel sice i v ústavní stížnosti opakuje, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, odvolací soud a před ním i soud prvního stupně však vysvětlily, proč bylo přikročeno ke čtení těchto výpovědí učiněných v přípravném řízení. Pokud nalézací soud uvedené svědkyně marně opakovaně předvolával a jejich přítomnost u hlavního líčení se mu nepodařilo zajistit ani ve spolupráci s policejními orgány, přičemž nebyla zjištěna ani jejich současná adresa pobytu, nelze dospět k závěru, že nesprávně aplikoval ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, podle něhož u hlavního líčení přečetl protokol o výpovědích těchto svědkyň z přípravného řízení.

16. Lze uzavřít, že přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení. Výhrady stěžovatele tak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s argumentací soudů prvního a druhého stupně, které se s uplatněnými námitkami ústavně udržitelným způsobem vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo, neboť soudy pochybnosti o trestní odpovědnosti stěžovatele neměly. Za takové situace nelze soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že zamítl návrh stěžovatele na výslech strýce a matky svědka Jana Siváka, což je důkazní návrh, od jehož provedení nelze očekávat významnějších zjištění z hlediska projednávané věci.

17. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatele o nenaplnění znaku značného rozsahu. V tomto směru je sice odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stručné, ale vyplývá z něho, že soud vycházel z minimálního nesporně prokázaného množství drogy, které stěžovatel prodával nejméně pěti osobám po dobu řady měsíců. Z výpovědi svědka Jana Siváka je nadto zřejmé, že drogy prodával i dalším osobám, které nebyly ztotožněny. Množství prodané drogy je pak specifikováno ve skutkové větě výroku o vině v rámci jednotlivých dílčích skutků. Pokud odvolací soud provedl výpočet celkového množství, které pak ve smyslu příslušné judikatury vyhodnotil spolu s dalšími okolnostmi jako množství naplňující znak značného rozsahu, přičemž tak nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by množství drogy nedosahovalo hranice značného rozsahu, či že by šlo o nekvalitní drogu, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout, neboť má oporu v dokazování provedeném před soudem prvního stupně.

18. I v případě skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně lze plně odkázat na závěry napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že soudy neměly žádné pochybnosti o vině stěžovatele. Soud prvního stupně rozhodl na základě uceleného řetězce logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž dostatečně popsal své úvahy při jejich hodnocení. Náležitě se přitom vypořádal s otázkou věrohodnosti svědka M. Š., který popsal, jakým způsobem společně se stěžovatelem zneužili platební kartu, kterou předtím svědek odcizil ze zaparkovaného vozidla. Jeho výpověď nezůstala osamocená, ale je podporována dalšími provedenými důkazy, včetně dokumentace pořízené z kamerových záznamů bankomatů a průmyslových kamer v prodejnách, kde byla karta zneužita, z nichž je patrné, že kartu zneužil jak svědek M. Š., tak i stěžovatel. Z výpovědi uvedeného svědka, podpořené dalšími důkazy, přitom vyplývá, že stěžovatel již od samého počátku věděl, že karta je odcizená. Obecným soudům se podařilo obhajobu stěžovatele přesvědčivě vyvrátit a v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložit, proč dospěly k závěru o jeho vině. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal důvod pro svůj kasační zásah.

19. Nejde o jiný pohled na skutková zjištění, pokud odvolací soud pouze opravil skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel zbytek trestu za trestný čin krádeže vykonal dne 17. 2. 2012, na správné datum dne 17. 7. 2012. Nadto tak učinil poté, co uvedený údaj zjistil z příslušného spisu, který provedl jako důkaz kontradiktorně u veřejného zasedání. Ani v případě, kdy popis skutku upřesnil tak, aby z něho bylo více zřejmé, jak vysokou škodu stěžovatel odcizením peněz způsobil a jakou škodu se způsobit pokusil, neměl jiný náhled na skutková zjištění, než soud prvního stupně, takže poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1837/16 je nepřípadný.

20. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.