II. ÚS 58/05
II.ÚS 58/05 ze dne 26. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. O. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2005, čj. 10 To 650/2004-72, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2004, čj. Nt 1708/2004-65, spojené s návrhem na zrušení slov "soudu dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení § 278 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, a slov "státnímu zástupci dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení § 278 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, t a k t o :

Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .


O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na znovuotevření věci v případě závažných vad v předchozím řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v návaznosti na právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Spolu s návrhem na zrušení napadených usnesení požádal o zrušení v záhlaví uvedených částí ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1708/2004, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 12. 11. 2004, čj. Nt 1708/2004-65, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 120/89. Toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, jímž soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců.

Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 1. 2005, čj. 10 To 650/2004-72, zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebyly shledány podmínky obnovy řízení, neboť stěžovatel neoznačil nové skutečnosti nebo důkazy ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, a v něm vyslovený názor, že občan, poškozený soudním rozhodnutím, jehož vada spočívá v mylném právním posouzení věci, se má domáhat nápravy jinými cestami, než obnovou řízení. Dle stěžovatele je tedy rozhodující, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje. Činí rozbor jednotlivých procesních prostředků, které právní řád nabízí (přezkum podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., přezkum dle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., dovolání podle Hlavy sedmnácté trestního řádu, stížnost pro porušení zákona podle Hlavy osmnácté trestního řádu), a z tohoto rozboru vyvozuje, že za situace, kdy jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl definitivně odmítnut, nedisponuje žádným prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku. Odkazuje na článek 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který garantuje znovuotevření případu, prokáže-li se podstatná vada v předešlém řízení. Má za to, že napadenými usneseními byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na řádné projednání věci před soudem, a to v návaznosti na právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání.

V souvislosti s návrhem na zrušení částí § 278 odst. 1 - 3 trestního řádu uvádí, že toto ustanovení sice garantuje právo na povolení obnovy, ovšem tak limitujícím způsobem, že to v řadě případů brání spravedlivému procesu a důvodnému znovuotevření případu. Předpokladem povolení obnovy je totiž požadavek, že musí vyjít najevo "skutečnosti nebo důkazy" nejen takové, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými "odůvodnit jiné rozhodnutí", ale zároveň takové, které musí být "soudu (státnímu zástupci) dříve neznámé". Soudy nepochybně věděly, že Deklarace byla přijata v r. 1948 a stala se závaznou i pro Československou republiku, ale ignorovaly ji, což někteří soudci nepovažují za skutečnost "soudu dříve neznámou", ale za vadné posouzení. Stěžovatel má za to, že potíž spočívá právě ve slovech "soudu dříve neznámé", a tato slova jsou při nevymahatelnosti stížnosti pro porušení zákona překážkou spravedlivého procesu a překážkou znovuotevření případu.

K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Hradci Králové. Oba soudy odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, která jsou v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu i s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 792/2002.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti.

Základní myšlenkou zamítavého nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, nález č. 31), na nějž stěžovatel odkazuje, a jenž byl vydán v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesením o zamítnutí jeho prvního návrhu na obnovu řízení ve stejné věci, je závěr, že nová interpretace zákonných ustanovení, vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, byť by byla obsažena v nálezech Ústavního soudu, není skutečností odůvodňující povolení obnovy trestního řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Tento závěr Ústavního soudu lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od něj odchylovat, a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění shora citovaného nálezu a v něm provedený rozbor dané problematiky.

Judikatura Ústavního soudu při řešení této otázky je konstantní a jednotná. Žádný z nálezů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody mohou těžko obstát. Závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficit. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (srov. usnesení I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003, usnesení I. ÚS 358/02 ze dne 8. 2. 2005).

Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že platný právní řád upravuje procesní prostředek, který umožňoval přezkum jeho odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem, na nějž se vztahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Touto cestou tedy mohl dosáhnout nápravy dřívějšího nespravedlivého rozhodnutí, pokud by ovšem podal návrh na přezkumné řízení, a to ve lhůtě stanovené v § 6 zákona o soudních rehabilitacích. Jestliže tak neučinil, nemůže nyní argumentovat tím, že je tento prostředek pro něj v současné době nepoužitelný, a svou nečinnost dohánět cestou obnovy řízení. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který stěžovatel opakovaně neúspěšně podával, naopak využitelným procesním prostředkem není, neboť je zcela na uvážení ministra spravedlnosti, zda stížnost pro porušení zákona podá či nikoli. Tento prostředek tedy není v dispozici stěžovatele.

K argumentaci stěžovatele o porušení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nutno poznamenat, že účelem tohoto ustanovení je zaručit každému právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci", pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", jedná se o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení, upravené v příslušných ustanoveních trestního řádu, o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatné vady v předešlém řízení".

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu na podkladě čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin. V řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a nelze tak dospět ani k závěru, že by porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na řádné projednání věci soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení částí ustanovení § 278 odst. 1, 2 3 trestního řádu. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnosti zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh, podaný dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.