II. ÚS 579/17
II.ÚS 579/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libora Lišky, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 9 Ads 206/2016-23, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 7. 2016 č. j. 58 Ad 15/2015-34, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 8. 2015 č. j. XX/315-MSE a ze dne 10. 6. 2015 č. j. 520 829 070, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Řízení před správními orgány, resp. před obecnými soudy

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli přiznán ke dni 29. 6. 2015 starobní důchod. Při výpočtu výše starobního důchodu však nebyla v rámci rozhodné doby započítána doba od 1. 1. 1986 do 30. 6. 1989. Za dané období nebyly stěžovatelem ani jeho tehdejším zaměstnavatelem doloženy evidenční listy k výpočtu vyměřovacího základu. Stěžovatel k žádosti připojil listiny, které měly osvědčit výši jeho výdělků v období od 1. 1. 1986 do 30. 6. 1989. Jednalo se o pracovní smlouvu ze dne 2. 1. 1980, ověřenou kopii stěžovatelova členského průkazu Revolučního odborového hnutí (dále jen "ROH") s potvrzením o zaplacení členských příspěvků, dále pak členský štítek ROH, kopii evidenčních listů dvou svědků, kteří byli současně se stěžovatelem zaměstnáni u stejného zaměstnavatele, přičemž v čestných prohlášeních potvrdili dobu zaměstnání stěžovatele. Ve svém rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že výše zmíněnými důkazními prostředky prokázal stěžovatel dobu pojištění, nikoli však již vyměřovací základ, a proto nebylo rozhodné období do výpočtu výše starobního důchodu zahrnuto. Z doložených dokladů nelze zjistit přesnou výši hrubého výdělku stěžovatele ani jeho vyloučené doby za jednotlivé měsíce.

Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"), jakožto orgán rozhodující o námitkách stěžovatele tyto námitky zamítla a rozhodnutí potvrdila.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a ztotožnil se s argumentací správního orgánu, tedy že doba od 1. 1. 1986 do 30. 6. 1989 byla správně vyhodnocena jako doba zaměstnání stěžovatele, současně však neměl správní orgán reálnou možnost objektivně zjistit výši příjmů stěžovatele.

Nejvyšší správní soud shora označeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele, ztotožnil se s argumentací krajského soudu, přičemž mj. uvedl, že sice souhlasí s tvrzením stěžovatele, že nezapříčinil absenci evidenčních listů za rozhodné období, soud však není oprávněn volnou úvahou určit výši vyměřovacího základu. Dále připomněl, že ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a je oprávněn pověřovat správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech. Nejvyšší správní soud zdůraznil odlišnost důkazního standardu ve vztahu k době pojištění oproti důkaznímu standardu ve vztahu k prokázání výše osobního vyměřovacího základu, přičemž na průkaznost výše osobního vyměřovacího základu klade judikatura vyšší nároky co do přesnosti údajů v předkládaných listinách. Nejvyšší správní soud uzavřel, že nárok na dávku důchodového pojištění lze přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. V případě předpisů důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel rekapituluje řízení před správními orgány i před správními soudy a tvrdí, že v daném řízení účastníci nerespektovali zájem na právní ochraně stěžovatele, který je bez vlastního zavinění znevýhodněn, neboť jeho zaměstnavatel nesplnil svou zákonnou povinnost a nezaslal žalované doklady prokazující osobní vyměřovací základ stěžovatele v období od 1. 1. 1986 do 30. 6. 1989. Takový stav byl přičten k tíži stěžovatele, čímž byla porušena jeho subjektivní práva na soudní ochranu.

Stěžovatel vytýká správním orgánům, že nesplnily svou povinnost ve správním řízení, nejednaly jako služba veřejnosti a "nerespektovaly zásadu povinné součinnosti správního orgánu" opatřit si potřebné údaje sám, resp. od jiných subjektů a dále i svědeckými výpověďmi navržených svědků, popř. znaleckým posudkem. Tvrdí, že nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť odpovídající ustanovení zákonů mají být vykládána s ohledem na jejich smysl a účel a v souladu s ústavním pořádkem.

Všechna napadená rozhodnutí nejsou dle stěžovatele v souladu se základními principy spravedlnosti. Postupem všech orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy").

Stěžovatel dále tvrdí porušení "práva na spravedlivou odměnu za práci a práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny".
III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S výtkami ohledně způsobu dokazování, resp. tvrzeného nezjištění všech rozhodných skutečností se již dostatečně zabýval krajský soud. Pokud stěžovatel navrhoval provést důkaz fotokopií jeho členského průkazu ROH, je nutno akceptovat závěr krajského soudu (opřený též o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008 č. j. 3 Ads 88/2008 - 173, č. 478/2012 Sb. NSS), že ze samotného průkazu ROH nelze exaktně výši příjmů zjistit. K návrhu důkazu výslechem svědků - spolupracovníků stěžovatele k tomu, zda žalobce ve sporné době čerpal nemocenskou, soud poměrně logicky uvedl, že tyto důkazy nemohly zásadně přispět objasnění počtu vyloučených dob, neboť se svědci stěží mohli spolehlivě vyjádřit např. k dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele v době před téměř třiceti lety.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud (a stěžovatel uvedené zjištění nijak nerozporuje), kontaktovala ČSSZ likvidátorku společnosti Československý kamenoprůmysl, sdružený podnik Praha v likvidaci (právního nástupce bývalého zaměstnavatele stěžovatele Severokámen n. p. Liberec), za účelem získání potřebných dokumentů. Likvidátorka společnosti se snažila podklady získat, společnost však již v dané době byla nekontaktní a vymazána z obchodního rejstříku. Nelze tudíž ani dovozovat porušení ústavních práv stěžovatele z důvodu nejednání či nečinnosti správních orgánů.

Stěžovatel uvádí, že postupem všech orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ale blíže nespecifikuje, kromě výše uvedené otázky dokazování, v čem mělo porušení spočívat. Stěžovatel měl zajištěn přístup k soudu, mohl se stanoveným postupem domáhat ochrany svých práv. Samotný neúspěch ve sporu ještě neznačí porušení práva na spravedlivý proces. Neprovedení navržených důkazů krajský soud dostatečně zdůvodnil.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivou odměnu za práci, je nutno uvést, že uvedené právo je na případ stěžovatele neaplikovatelné a napadenými rozhodnutími do něj nemohlo být jakkoli zasaženo. Právo na spravedlivou odměnu za práci zakotvuje čl. 28 Listiny ve vztahu k osobám v pozici zaměstnanců. Čl. 28 Listiny tedy ústavně chrání určité aspekty pracovněprávních vztahů, konkrétně právo na přiměřenou odměnu a právo na vytváření upokojivých pracovních podmínek, nijak se však netýká důchodového zabezpečení, resp. dávek důchodového pojištění.

Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny je již naopak na případ stěžovatele aplikovatelné. Jak uvádí čl. 41 odst. 1 Listiny, uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které dané ustanovení provádějí. Práva v režimu čl. 41 odst. Listiny sice nejsou dána zcela k dispozici zákonodárci (typicky nesmí být popřena podstata a smysl práva ve smyslu čl. 4 dost. 4 Listiny), Ústavní soud je však při přezkumu zásahů do uvedených práv zdrženlivější.

V nyní posuzovaném případě stěžovatel dovozuje porušení ústavního práva na zabezpečení ve stáří na základě shodné argumentace, kterou již předkládal správním soudům, přišel o část své dávky důchodového pojištění proto, že za určité období nebyla prokázána výše jeho výdělků.

Ústavní soud tak musel posoudit, zda při výkladu právní úpravy orgány veřejné moci nepostupovaly nezákonně, když část dávky důchodového pojištění stěžovateli nepřiznaly a mohly tak porušit jeho ústavní právo na zabezpečení ve stáří.

V závěrech rozhodnutí soudů však Ústavní soud žádnou vadu neshledal. Postup stěžovatele při předkládání důkazních návrhů sice vycházel z § 85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, který uvádí, že "k prokázání doby pojištění lze použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak". Takto však lze prokázat dobu pojištění, nikoli přesnou výši dosahovaných příjmů, resp. rozsah vyloučených dob ve výše uvedeném období. Doba pojištění takto byla v posuzovaném případě prokázána, sporná zůstala výše příjmů.

Nejvyšší správní soud s odkazem na svou starší judikaturu vyložil, že při prokazování vyměřovacích základů není možné použít tytéž podpůrné důkazní prostředky, jako při doložení samotné doby pojištění, resp. že důkazní standard při prokazování výše příjmů za rozhodné období je přísnější. Jak uvedl Nejvyšší správní soud "ani platové výměry na daň ze mzdy, další doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou (...) dostatečně podrobným zdrojem informací pro dovození měsíčních příjmů pojištěnce s takovou přesností, aby bylo možné zjistit vyměřovací základ za příslušnou dobu pojištění. Tyto listiny totiž nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc a nelze z nich vyčíst podrobnosti o průběhu pracovního poměru pojištěnce, tedy zejména zda pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši".

Pokud právní úprava důchodového zabezpečení vychází zcela logicky z předpokladu, že pro stanovení výše dávky důchodového zabezpečení musí být postaveny najisto předpoklady, ze kterých se konkrétní výše uvedené dávky odvíjí, nelze shledávat výše uvedené závěry soudů ústavně problematickými. Pokud nebyly k dispozici potřebné doklady od bývalého zaměstnavatele stěžovatele a výše příjmů v rozhodném období měla být dle stěžovatele prokázána průkazem ROH a výpověďmi dvou svědků, resp. doložením jejich někdejších platových poměrů, je zjevné, že těmito důkazními prostředky nebylo možno exaktní základ pro výpočet dávky důchodového pojištění ve vztahu k uvedenému spornému období získat. Mzdové poměry každého zaměstnance jsou individuální, nehledě na nemožnost těmito důkazními prostředky postavit najisto např. ani dobu dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele ve výše uvedené době. Ani orgán státní správy, ani soud nemůže rozhodné skutečnosti pro výpočet důchodové dávky stanovit odhadem či volnou úvahou. Orgány veřejné moci mohou uplatňovat svou moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny).

Pokud má existovat možnost určité diskrece, je zákonem předvídána. V tomto ohledu Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že stěžovatel uvedenou situaci nezavinil, odkazuje, podobně jako Nejvyšší správní soud, na § 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle něhož ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a je oprávněn pověřovat správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech.

Situaci stěžovatele však nelze řešit derogací napadených rozhodnutí, neboť z pohledu ochrany ústavních práv stěžovatele k pochybení v napadených rozhodnutích nedošlo.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelem napadené rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě ze dne 10. 6. 2015 neexistuje, o dávkách důchodového pojištění rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení (což odráží jasně i napadená rozhodnutí správních soudů).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.