II. ÚS 578/05
II.ÚS 578/05 ze dne 29. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Karlem Benešem, advokátem se sídlem Karla IV. 430, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 9. 2005, sp. zn. 10 T 136/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 12 To 374/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 a 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se domáhá kasace obou shora citovaných rozhodnutí.

Proti stěžovateli je vedeno řízení pro skutky spáchané v období od prosince 2001 do května 2002, dále dne 28. 5. 2003, dne 3. 6. 2004 a v období od dubna 2004 do května 2005, kvalifikované jako trestné činy podvodu dle ust.§ 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, podvodu dle ust. § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, dílem spáchané ve stádiu pokusu dle ust. § 8 odst. 1 trestního zákona, krádeže dle ust. § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a neoprávněného držení platební karty dle ust. § 249 písm. b) trestního zákona a podvodu dle ust. § 250 odst. 1 trestního zákona a dle ust. § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona.

Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodu uvedeného dle ust. § 67 písm. a), c) trestního řádu usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. Nt 212/2005.

Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu tak, že podle ust. § 72 odst. 2 trestního řádu a contrario se jeho žádost zamítá a dle ust. 72 odst. 1 a 71 odst. 5 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť přetrvává vazební důvod dle ust. § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Stížnost stěžovatele krajský soud dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, podle ust. § 73 odst. 1 písm.b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle ust. § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nebyl přijat návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem.

Ve svém návrhu stěžovatel reprodukuje obsah napadených rozhodnutí a obsah své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž pokud jde o obsahovou náplň námitek stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že jejich podstatu tvoří toliko námitka směřující do realizace práva obviněného být osobně slyšen soudem v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V této souvislosti uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem krajského soudu, že právo obviněného být slyšen před vydáním rozhodnutí ve věci dalšího trvání vazby je realizováno tím, že je obviněný slyšen v podstatě kýmkoliv (rozumí se pracovníkem soudu). V dané věci byl přitom slyšen před vydáním rozhodnutí krajského soudu vyšší soudní úřednicí, přičemž se stěžovatel domnívá, že slyšení vyšší soudní úřednicí je v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě opakovaně zabýval ve své judikatuře, včetně stěžovatelem uváděného rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, strana 397).

V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy)". V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom vzal zřetel na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě (obdobně viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, vyhlášený ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.).

Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že uvedený nález Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§ 77 odst. 2 TrŘ). Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl podle § 71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní, podle § 71 odst. 5, případně odst. 6 TrŘ.

Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z takového požadavku zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje, či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze.

V projednávaném případě stěžovatel odkázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a namítl absenci osobního slyšení soudem či soudcem při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu a o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto směru Ústavní soud uvádí, že absence takového slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.

Z obsahu vyžádaného spisu potom Ústavní soud zjistil následující. Pokud se stěžovatel domáhá kasace rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, ve vztahu k případné relevanci ohledně porušení jeho práva být slyšen soudem či soudcem nutno dodat, že stěžovatel byl přímo okresním soudem dotázán na to, zda se chce před rozhodnutím o své žádosti o propuštění z vazby vyjádřit, přičemž jeho odpověď byla negativní. Navíc jeho žádost o propuštění z vazby nebyla blíže odůvodněna a nebylo tak možné z ní dovodit žádné nové relevantní skutečnosti, pro jejichž objasnění by bylo nutné stěžovatele osobně vyslechnout. Nelze tak okresnímu soudu vytýkat, že rozhodl bez slyšení stěžovatele.

Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud uvádí, že ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel prostřednictvím svého obhájce vytýkal okresnímu soudu, že nebyl slyšen před vydáním rozhodnutí a požádal krajský soud o slyšení a účast svého právního zástupce. Krajský soud potom přistoupil ke slyšení stěžovatele prostřednictvím vyššího soudního úředníka. Ústavní soud se nejdříve zaměřil na posouzení obsahu stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zjistil, zda stížnost obsahovala určité relevantní kvalitativní náležitosti ve výše uvedeném smyslu; jedná se totiž o judikaturou Ústavního soudu přijatou obligatorní podmínku možného závěru o protiústavnosti rozhodnutí obecného soudu, který rozhodl o dalším trvání bez slyšení obviněného.

Z obsahu stížnosti potom Ústavní soud zjistil, že byť je tento opravný prostředek odůvodněn detailněji, než stěžovatelem podaná žádost o propuštění z vazby, nelze z něj dovodit žádnou konkrétní skutečnost, která by se nezdála ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a kterou by nebylo možné objasnit jinak než osobním slyšením. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě významné, skutečnosti. Jedinou novou skutečností byla nabídka písemného slibu stěžovatele dle ust. § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, přičemž však z nahlížení krajského soudu na teoretickou možnost uplatnění těchto institutů vyplynulo, že rozhodnutí o nich nevyžadovalo další objasnění výslechem soudem - krajský soud totiž oba tyto instituty považoval ve vztahu k osobě stěžovatele a povaze projednávaného případu za nikoli dostatečné a způsobilé nahradit vazbu v dané věci (ve vztahu k nabízenému písemnému slibu je přitom na místě poukázat na to, že jak uvedl krajský soud ve svém rozhodnutí, stěžovatel již jednou podmínky písemného slibu porušil, když se po svém propuštění dokonce měl dopouštět stíhané trestné činnosti); nutno potom dodat, že když byl stěžovatel za přítomnosti svého obhájce slyšen vyšším soudním úředníkem, nic nového a konkretizujícího ve vztahu k těmto institutům neuváděl.

Právě to je klíčové pro posouzení opodstatněnosti podaného návrhu. Nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a pro jejíž objasnění by bylo nutné stěžovatele osobně vyslechnout. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Za těchto okolností lze potom považovat vyslechnutí stěžovatele - byť pouze vyšším soudním úředníkem a nikoli samotným soudem - za procesní úkon nad rámec, který nebylo nutné činit z pohledu dodržení požadavků vyplývajících z judikatury Ústavního soudu. Proto zabývání se námitkou, že stěžovatel nebyl slyšen soudem, nýbrž toliko vyšším soudním úředníkem, je nadbytečné.

Pokud jde o samotný obsah napadených rozhodnutí - tj. závěr o existenci vazebních důvodů v dané věci - Ústavní soud uvádí, že k tomu stěžovatel ve svém návrhu nic nenamítá. Je zřejmé, že obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně, na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují důvodnou obavu z nastoupení skutečností předvídaných ust. § 67 písm. a), c) trestního řádu. Ústavní soud potom uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou podložena zákonným důvodem, jehož interpretace a aplikace je v souladu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.