II. ÚS 577/05
II.ÚS 577/05 ze dne 1. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LONZA Biotec s.r.o., se sídlem Okružní 134, Kouřim, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 3. 4. 2002, čj. 40424/02/034900/1265, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 19. 3. 2003, čj. 2689/02-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 Ca 102/2003-30, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 215/2004-60, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje jejich zrušení.

Ústavní soud z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil následující:

Finanční úřad v Kolíně v rámci místního šetření dne 25. 1. 2002 zjistil, že ačkoli byl stěžovatelce rozhodnutími Ministerstva financí ze dne 19. 12. 2000 povolen nákup lihu kvasného, bezvodného, zvláště denaturovaného, osvobozeného od spotřební daně toliko pro výrobu Thymidu, L-Carnitinu a L-tartarátu, stěžovatelka v roce 2001 použila nakoupený líh i při experimentální výrobě produktu označeného jako "DHA". Na tento účel se však osvobození od spotřební daně povolené ministerstvem nevztahovalo. Stěžovatelce tak vznikla podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) tehdy účinného zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, daňová povinnost. Finanční úřad v Kolíně stěžovatelku proto rozhodnutím ze dne 3. 4. 2002, čj. 40424/02/034900/1265, z úřední povinnosti registroval ke spotřební dani z lihu s účinností od 30. 3. 2001.

Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 19. 3. 2003, čj. 2689/02-130, zamítlo.

Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 Ca 102/2003-30, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 215/2004-60, odmítl a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Podle jejího názoru není pro posouzení toho, zda došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k jinému než stanovenému účelu rozhodné to, že líh nebyl použit na výrobu konkrétního, přesně specifikovaného produktu, nýbrž to, že nebyl použil pro výrobu produktu, který se od výrobku specifikovaného v rozhodnutích Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí odlišuje svými chemicko fyzikálními vlastnostmi a technologií výroby. Stěžovatelka připomíná, že smyslem a účelem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování je zabránit zneužití lihu k pitným účelům, čehož je dosaženo jeho znehodnocením denaturací. Stěžovatelka si je vědoma faktu, že na líh zvláště denaturovaný použitý k jinému účelu, než pro který byl určen, se z daňového hlediska pohlíží jako na líh nedenaturovaný. Je však přesvědčena o tom, že v jejím případě došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k výrobě produktu, který je svými vlastnostmi a technologickým postupem při výrobě srovnatelný s těmi produkty, pro něž byla udělena výjimka. Domnívá se tudíž, že z její strany nedošlo ke zneužití nakoupeného lihu. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká rozpor se smyslem a účelem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování. Vzhledem k tomu, že se napadená rozhodnutí výše uvedenou stěžovatelčinou argumentací nezabývala, došlo jimi údajně k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě shledáno nebylo.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních orgánů a správních soudů v souvislosti s aplikací ustanovení § 5 odst. písm. c) tehdy účinného zákona o spotřebních daních.

Z připojených dokumentů, vyplývá, že se zejména oba soudy v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, jež jsou shodné s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, že líh osvobozený od daně použila pro stanovený účel, který ostatně sama v žádosti, jíž příslušné ministerstvo zcela vyhovělo, specifikovala. V této souvislosti lze odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva. Za situace, kdy stěžovatelka vyráběla jiný produkt, je nadbytečné posuzovat, zda je technologický postup použitý stěžovatelkou shodný nebo obdobný tomu, který vede k výrobě produktů, na něž se výjimka vztahovala. Stěžovatelka včas ve své žádosti o osvobození od daně předmětný produkt neuvedla. Ministerstvo kompetentní pro posouzení otázky, zda osvobození od daně je i v případě výrobku "DHA" v souladu s účelem a smyslem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování, tak nemohlo tuto otázku hodnotit. Stěžovatelka se svými úvahami ohledně posouzení výjimky za použití teleologického výkladu opožděně snaží dosáhnout toho, aby tuto otázku zpětně zhodnotil správce daně a obecné soudy, které však k tomu nejsou zmocněny. Pro stručnost je možno odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a je nadbytečné závěry tam blíže rozvedené opakovat.

Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s principy hlavy páté Listiny, nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.