II. ÚS 576/05
II.ÚS 576/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky MORION, s. r. o., IČ 00477991, se sídlem v Plzni, Mikulášské nám. 552/17, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem, se sídlem v Plzni, Martinská 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 12 Co 405/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 12 Co 405/2005, bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. června 2005, č. j. 20 C 191/99-76, ve výroku o nákladech řízení tak, že bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně aplikoval na danou věc § 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobce (F. M.) tím, že vzal podanou žalobu zpět, procesně zavinil zastavení řízení. Odvolací soud se sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je třeba na daný případ aplikovat § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., avšak zdůraznil, že existují okolnosti, pro které není možné žádnému z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení. Tyto okolnosti spatřoval především v tom, že žalovaná (stěžovatelka) nezaložila do spisu plnou moc, kterou měla zmocnit svého právního zástupce k zastupování a nadto vyjádření k žalobě bylo nejen kusé, ale nebylo účelným nákladem žalované, která znala výsledek sporu, na němž závisel úspěch žaloby v daném případě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že ačkoliv stěžovatelka měla v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, když měla ve věci plný úspěch, soud dospěl k závěru, že nikdo nemá nárok na náhradu nákladů s odůvodněním, pro které není dána opora v zákoně. Nedoložení plné moci nemůže vést dle názoru stěžovatelky k zamítnutí přiznání náhrady nákladů právního zastoupení. V daném případě bylo zřejmé, že stěžovatelka byla právně zastoupena, neboť soud s právním zástupcem stěžovatelky komunikoval, zasílal předvolání k řízení i samotná rozhodnutí. Další pochybení spatřovala stěžovatelka v tom, že zákon nikde neuvádí možnost soudu rozhodovat o přiznání nákladů řízení dle rozsáhlosti vyjádření účastníka řízení. Základním kritériem pro přiznání či nepřiznání nákladů řízení je úspěch ve věci. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, nicméně dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 Úmluvy), ani k porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Odvolací soud postavil své rozhodnutí na tom, že sice byly splněny předpoklady dané § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je povinen hradit náklady řízení ten účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, avšak v daném případě nepřiznal povinnost k jejich náhradě s odůvodněním, že u stěžovatelky se nejedná o účelně vynaložené náklady a že nebyla ve spisu založena plná moc právního zástupce stěžovatelky. Je třeba dát za pravdu stěžovatelce, že závěr soudu o nepřiznání náhrady z důvodu nepředložení plné moci, není sám o sobě schopen odůvodnit závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Na druhou stranu podle § 150 o. s. ř. může soud výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ačkoliv soud v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nezmínil aplikaci citovaného ustanovení, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podstatné je, že v daném případě odvolací soud odůvodnil, byť poměrně stručně, proč se rozhodl nepřiznat náhradu nákladů řízení stěžovatelce. V jeho postupu a ani v jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledává pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. února 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.