II. ÚS 573/05
II.ÚS 573/05 ze dne 3. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti plk. JUDr. Z. P., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem Advokátní kanceláře Felix a spol., se sídlem U Nikolajky 5, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 NZT 17/2004, usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, a postupu státních zástupců v uvedeném řízení, za účasti 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Ing. P. K. a 2) JUDr. J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 14. 10. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, kterým proti němu (a proti vedlejším účastníkům řízení) bylo podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř. zahájeno trestní stíhání pro návod trestného činu zasahování do nezávislosti soudu dle § 169a odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona (dále jen "tr. z."), trestný čin nepřímého úplatkářství dle § 162 odst. 1 a 2 tr. z., a pro přípravu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) tr. z., a proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 NZT 17/2004,, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost (a stížnosti vedlejších účastníků řízení). Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle 36 odst. 3, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Ústavy České republiky(dále jen "Ústava České republiky"). Dále se stěžovatel domáhá vyslovení, že nevykonáváním dozoru příslušným státním zástupcem nadřízeného státního zastupitelství, a opakovaným bezdůvodným odmítáním nahlédnutí do spisu, došlo k opakovanému porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na fair proces podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Stěžovatel velmi obsáhle rekapituluje řízení a namítá, že nebyly doposud vůbec dány podmínky pro zahájení trestního stíhání v uvedené věci, neboť státní zástupce k tomuto úkonu přistoupil pouze na základě vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž ve věci není vůbec vykonáván dozor. Nesouhlasí ani s vymezením skutku ani s jeho právní kvalifikací. Má zato, že uváděný skutkový děj je zcela vykonfabulovaný, přičemž závěr o tom, zda byly či nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 40 odst. 1 tr. z. ve věci, v níž se měl podílet na ovlivňování soudců, přísluší pouze soudu a nikoliv státnímu zástupci. Z usnesení o zahájení trestního stíhání nevyplývá, zda nabídka úplatku byla nějak ventilována navenek, tedy zda k ní reálně došlo, neboť jinak nejde o trestně postižitelné jednání. Nebyl doposud ustanoven ten člen senátu Vrchního soudu v Praze, který měl být ovlivňován. Stejně tak není podle něj možné, aby se vytýkaného trestného činu dopustil jako veřejný činitel, když uvedená věc vůbec nespadala do jeho pravomoci. Ve věci vystupovali při vyšetřování v rozporu se zákonem různí státní zástupci. Nad vyšetřováním v rozporu se zákonem není vůbec vykonáván dozor, respektive je nepřípustně dozor vykonáván státním zástupcem, který provádí vyšetřování. Ačkoliv v šesti případech žádal o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, byl odmítnut se strohým odůvodněním, že by to bylo v rozporu s taktikou vyšetřování. Trestní stíhání je podle něho podstatně ovlivněno snahou způsobit všem obviněným nenahraditelné újmy na společenském postavení, v zaměstnání a v osobním životě.

Co se týče usnesení o zahájení trestního stíhání platí, že jím je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 tr. ř., podle které nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Otázka důvodnosti trestního stíhání je předmětem celého řízení, završeného řízením před soudem, kde je v plné míře prostor i pro uplatnění námitek ústavněprávního charakteru (čl. 4 Ústavy).

Na napadeném usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud neshledává deficity, uvedené v nálezu sp. zn. 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení Sv. 30. N. 105. str. 471), kterého se stěžovatel dovolává. Naopak lze uvést, že na námitky stěžovatele bylo státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství reagováno a tento ve svém rozhodnutí rozvedl důvody, které ho k odmítnutí námitek stěžovatele vedly. Pokud ústavní stížnost v podstatné části slovo od slova opakuje námitky obsažené ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v přípravném řízení trestním, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že státní zástupci vyslovili názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje totiž sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (viz též sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). K tomu je třeba opětovně uvést, že námitky, vztahující se k důvodnosti zahájení trestního stíhání obecně, jakož i námitky ke správnosti skutkové věty, právní kvalifikace, a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno a v případě podání obžaloby bude předmětem soudního řízení. Ústavní soud přitom ve své obsáhlé judikatuře opakovaně dovodil, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, které upravují to které řízení (viz sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 78. str. 243).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v napadeném rozhodnutí přitom zabýval i námitkou vztahující se k pravomoci státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze vydat napadené usnesení a tím potažmo i k námitce, vztahující se k dozoru nad přípravnými řízením. Ústavní soud shledává ústavně souladným názor, že v dané věci vykonává dozor příslušný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v souladu s § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy státní zástupce v rámci výkonu dozoru provádí jednotlivé vyšetřovací úkony, nebo celé vyšetřování, je tím výkon dozoru konzumován a nelze z toho vyvodit, že by dozor státního zástupce neexistoval, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud se v této souvislosti nedomnívá, že by výkon dozoru státního zástupce nad vyšetřováním byl v celé jeho šíři projevem zásad fair procesu, neboť se jedná o projevení poslání a pravomoci státních zástupců, jak to vyplývá z čl. 80 odst. 1 Ústavy. Z hlediska zásad fair procesu je rozhodné pouze to, zda pro řízení zásadní rozhodní, která učiní státní zástupce v důsledku atrakce dané mu zákonem, mohou být a jsou předmětem přezkumu. V daném případě na námitky stěžovatele ať projevené v rámci stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i na jiné námitky, reagoval s přezkumnou pravomocí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. To je zřejmé jak z jednoho z rozhodnutí napadených ústavní stížností, tak z přípisu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 9. 2005, sp. zn. 5 NZt 17/2004, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Za takového stavu věci však nelze dovozovat porušení základních procesních práv stěžovatele.

Pokud se konečně týká odepření nahlédnout do vyšetřovacího spisu Ústavní soud připomíná, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní mohou být za dodržení principu proporcionality v přípravném řízení trestním dočasně omezeny. Dočasnost je přitom kategorie relativní a za určitých okolností může být ústavně souladné, pokud se obviněný s vyšetřovacím spisem seznámí až při skončení vyšetřování. Jedním z principů českého trestního procesu je, že je to právě státní zástupce, kdo je v průběhu vyšetřování "dominus litis", který udává směr řízení a jeho taktiku, neboť je to v prvé řadě on, kdo je v průběhu vyšetřování odpovědný za naplňování zájmů státu na vedení trestního řízení a na jeho efektivitě, a kdo pak zájmy státu zastupuje v řízení před soudem. Pokud sám stěžovatel udává, že právě s ohledem na taktiku vyšetřování byly odůvodněny všechny odmítnutí jeho žádosti o nahlédnutí do spisu, a pokud stěžovatel netvrdí, že by byl v současnosti v důsledku vedení trestního řízení ve shora vyloženém smyslu omezen, nedochází odepřením možnosti nahlédnout do vyšetřovacího spisu k porušení základních práv a svobod. Závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 472/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 21. N. 15) na nyní posuzovaný případ nedopadají právě proto, že odepření nahlédnout do spisu bylo v nyní posuzovaném případě vždy odůvodněno a stěžovatel není jinak omezen.

Ze shora vyložených důvodů neshledal Ústavní soud porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2005 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.