II. ÚS 571/05
II.ÚS 571/05 ze dne 13. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) nezl. P., 2) nezl. J., zastoupených kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 4, a 3) S. B., zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2005, č.j. 22 Co 127/2005-363, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 10. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky (dále též "matka" a "nezletilé") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavní práva garantovaná čl. 10. čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 2, odst. 3, čl. 12 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 20 P 2/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 10 svěřil rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 20 P 2/2004-302, nezl. P. a nezl. J. do výchovy matce a nad jejich výchovou stanovil dohled. Otci R. L. (dále též "vedlejší účastník") uložil povinnost přispívat na výživu každé z dcer částkou 2.000,-Kč měsíčně, a to s účinností od 17. 12. 2003. Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s oběma dětmi každý lichý týden v roce v sobotu od 10 do 18 hodin a následující neděli od 10 do 18 hodin, po uplynutí dvou měsíců každý lichý týden v roce od soboty 10 hodin do následující neděle 18 hodin, každý druhý svátek vánoční od 10 do 18 hodin a každého 30. prosince ve stejnou dobu, dále o velikonočním pondělí rovněž od 10 do 18 hodin a o letních prázdninách po dobu jednoho týdne. Rozhodl též o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku podali matka i otec nezletilých odvolání. Odvolání matky směřovalo do výroku o výživném a do výroku o styku otce s dětmi. Stěžovatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí výživné ve výši 4.000,-Kč měsíčně pro P. a 3.000,-Kč měsíčně pro J. a aby upravil styk dětí tak, že P. se bude s otcem stýkat pouze v lichou sobotu od 10 do 18 hodin a J. v lichou sobotu a neděli ve stejnou dobu bez přespávání. Otec v odvolání namítal, že soud nepřihlížel ke znaleckým posudkům a výrazným způsobem tak omezil jeho rodičovská práva. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se obě děti svěřují do výchovy jemu, matce uložil povinnost přispívat na každou z dcer 1.000,-Kč měsíčně a upravil její styk s dětmi, popř. aby rozhodl o střídané péči rodičů tak, že každý z nich bude mít děti u sebe po dobu jednoho měsíce.

Městský soud v Praze jako soud odvolací řízení doplnil zjištěním stanovisek obou nezl. dětí a listinnými důkazy a poté vydal rozsudek, jímž rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o výživném pro nezl. P. změnil jen tak, že toto výživné stanovil částkou 3.000,-Kč měsíčně, jinak v tomto výroku a ve výrocích o výchově nezl. P. a stanovení dohledu nad její výchovou potvrdil. Ve výrocích o výchově a výživné nezl. J. a výroku o styku otce s oběma dětmi rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že nezl. J. svěřil do střídavé výchovy obou rodičů s tím, že matka je oprávněna ji mít ve své výchově vždy prvé dva týdny v měsíci počínaje první nedělí v měsíci od 18 hodin do třetí neděle v měsíci do 18 hodin a otec je oprávněn ji mít ve výchově od třetí neděle v měsíci od 18 hodin do první neděle následujícího měsíce do 18 hodin. Oběma rodičům uložil předat nezletilou do výchovy druhého rodiče v určenou dobu, s jejími potřebnými věcmi a na střídavou výchovu ji řádně připravit. Nad výchovou nezl. J. stanovil dohled. Výživné na nezl. J. žádnému z rodičů nestanovil. Dále rozhodl, že otec je oprávněn v době, kdy nemá J. ve své výchově, mít ji u sebe v každém lichém roce 26. prosince od 9 do 18 hodin a o velikonočních svátcích v době od pátku 17 hodin do následujícího pondělí 18 hodin a v každém sudém roce 24. prosince od 9 hodin do 25. prosince 18 hodin, a matka je oprávněna v době, kdy nemá J. ve své výchově, mít ji u sebe v každém lichém roce 24. prosince od 9 hodin do 25. prosince 18 hodin a o velikonočních svátcích době od pátku 17 hodin do následujícího pondělí 18 hodin. O styku otce s nezl. P. rozhodl tak, že otec je oprávněn se s ní stýkat v každém čtvrtém týdnu v měsíci v době, kdy bude mít ve výchově nezl. J., od pátku 17 hodin do následující neděle 18 hodin, v každém lichém oce 26. prosince od 9 hodin do 18 hodin a o velikonočních svátcích od pátku 17 hodin do následujícího pondělí 18 hodin, v každém sudém roce 24. prosince od 9 hodin do 25.prosince 18 hodin a v každém roce po dobu 14 dnů o hlavních prázdninách v době, kdy bude mít ve své výchově nezl. J. Matce uložil povinnost přivést nezl. P. v uvedených termínech do místa bydliště otce a tamtéž ji v určenou dobu vyzvednout a nezletilou na styk připravit.

Výroky rozsudku odvolacího soudu, které se týkají výchovy a výživy nezl. J. a styku otce s oběma nezletilými byly napadeny projednávanou ústavní stížností, kterou podala i za nezletilé prostřednictvím své právní zástupkyně matka nezletilých. Má za to, že těmito výroky byla porušena základní práva nezletilých dětí. Dle ní odvolací soud nevzal v úvahu názor nezletilé J., která se vyjádřila k tomu, že by chtěla zůstat u mámy, ani nezohlednil situaci dětí, které jsou v péči psychologů a psychiatrů, i jejich vzájemný blízký vztah, stejně jako okolnosti, které předcházely odchodu stěžovatelky s dětmi ze společné domácnosti do azylového domu a její nesouhlas se střídanou výchovou. Svým předčasným závěrem tak zasáhl do práva nezl. J. na soudní ochranu, neboť při svém rozhodování nevzal v úvahu zjištěné a provedené důkazy.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje negativní vzájemný vztah mezí ní a otcem nezletilých v době po rozhodnutí odvolacího soudu, z čehož dovozuje nevhodnost úpravy střídavé výchovy. Dle jejího názoru tuto neutěšenou situaci vyvolává otec nezletilých, jehož povahu označuje, i když znalecký posudek vyzněl jinak, za agresivní a násilnickou, což vyplývá z jeho jednání vůči stěžovatelce i nezl. P., kterou zcela odmítá ke styku, a ta velmi těžce nese, že nezl. J. u něho požívá pozornost. Stěžovatelka má za to, že střídavá péče u J. není v zájmu ani jedné z dcer. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu I. ÚS 48/04, podle něhož svěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být ústupkem vzájemné rivalitě rodičů, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti a jejich společné vůle a schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů, čehož nejsou stěžovatelka a otec nezletilých schopni.

Odvolací soud dle stěžovatelky nezohlednil právo nezletilých vyjádřit se k věci, která se jich dotýká, a nepřihlédl ani k nezájmu nezl. P. ke stykům s otcem, čímž porušil čl. 12 Úmluvy. Pokud se nezl. J. ve svém věku rozhodla zůstat s matkou a nezl. P. styk s otcem odmítla, pak je úpravou střídavé výchovy u J. a styku P. s otcem, byť na jeden víkend v měsíci, zasaženo do jejich práv vyjádřit se k věci a respektovat jejich názor, což má negativní dopad ve sféře psychické. Zdraví dítěte je dle stěžovatelky vyšším zájmem než pouhé přesvědčení soudu, že v budoucnu dojde k posunu v komunikaci mezi rodiči. Takové rozhodování odvolacího soudu považuje za zásah do čl. 18 odst. 1 Úmluvy, podle něhož oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo nesprávnou aplikaci zákona a jeho nesprávným právním názorem i k popření práv vyplývajících z ustanovení čl. 32 odst. 5 Listiny, podle něhož mají rodiče, kteří pečují o dítě, právo na pomoc státu, a dále bylo zasaženo do práv nezl. P. na zachování její lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 Listiny, neboť jí byl nařízen styk s otcem, který odmítá. Vyslovuje přesvědčení, že nejsou důvody pro úpravu střídavé výchovy i proto, že obě děti prodělaly posttraumatickou stresovou poruchu, zažily páchané fyzické a psychické násilí otce vůči stěžovatelce a již tímto chováním otce došlo k zásahu do dětské psychiky. Umožnění dalšího vystavení dítěte přímé agresi úpravou střídavé výchovy je zásahem do práva dítěte na respektování jeho zdárného vývoje. Jako oběť domácího násilí je stěžovatelka opakovaně vystavována konfrontaci s tíživou realitou, že jednání, kterého se na ní a dětech dopouštěl otec, je bagatelizováno jenom proto, že je pácháno beze svědků. S poukazem na právo nezl. Jany na příznivý vývoj a zdraví nemůže jako matka souhlasit s tím, aby dcera trpěla po psychické stránce nemožností komunikace a následně se to projevovalo i na fyzickém zdraví.

Z důvodu možného střetu zájmů mezi stěžovatelkou S. B. a nezletilými stěžovatelkami J. a P. byl usnesením ze dne 12. 1. 2006 oběma nezletilým ustanoven k zastupování před Ústavním soudem kolizní opatrovník Městská část Praha 4. Ten byl současně požádán o vyjádření k ústavní stížnosti. Kolizní opatrovník v podaném vyjádření uvedl, že po důkladném prostudování vyžádané spisové dokumentace a po pohovoru provedeném s oběma rodiči i nezletilými dětmi dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval plně v souladu s ústavním pořádkem ČR. V rámci projednání odvolání poskytl nezletilým prostor formulovat své vlastní názory a věnoval jim náležitou pozornost odpovídající jejich věku a rozumové vyspělosti. Opatrovník hodnotí napadené rozhodnutí jako odpovídající potřebám a zájmům dětí. Tuto skutečnost dle něj potvrzují výpovědi nezletilých, zvláště pak výpověď J. Ke stejným závěrům údajně dospěla i Mgr. T., psycholožka Fondu ohrožených dětí, která hovořila s nezletilou J. dne 13. 2. 2006.

K ústavní stížnosti se dále vyjádřil vedlejší účastník - otec nezletilých. Vyslovil přesvědčení, že odvolací soud přistoupil k odvolání obou rodičů s velkou odpovědností a v průběhu odvolacího řízení se vypořádal se všemi důkazy, které byly v průběhu řízení provedeny. Sám ještě dokazování doplnil tak, aby v souladu s čl. 90 Ústavy zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům účastníků a současně naplnil čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, tj. že zájem dítěte musí být předním hlediskem při rozhodování o jeho právech. Jednal naprosto v intencích čl. 7 písm. c) Úmluvy o styku s dětmi a naplnil znění čl. 4 této Úmluvy, že dítě a jeho rodiče mají právo navázat a udržovat vzájemný pravidelný styk, a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který vychází ze zásady, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Odvolací soud dle něj správně interpretoval § 26 odst. 4 zákona o rodině. Poukázal na znalecký posudek vypracovaný na oba rodiče i nezletilé, z něhož vyplývá odmítnutí jakékoli závislosti otce na alkoholu i odmítnutí jeho násilnické povahy. K matkou tvrzenému domácímu násilí vůči ní uvádí, že to byl právě on, kdo musel deset dnů strávit v pracovní neschopnosti na základě úrazu, který mu způsobila matka. Vyjádřil se i k negativnímu postoji, který vůči němu zaujalo občanské sdružení, k němuž se matka s nezletilými uchýlila, které odmítlo přizvat jej k jakémukoli pohovoru a opakovaně nepřipustilo ani návštěvu sociální pracovnice odboru sociálně právní ochrany dětí Městské části Praha 10, která byla rozsudkem pověřena dohledem nad výchovou obou dětí. Neobjektivita jím učiněných zjištění se pak přímo nabízí. Dle něj všechny znalecké posudky označily jeho za toho z rodičů, kdo je schopen lépe se o obě děti postarat a zajistit jejich materiální potřeby a psychické zázemí. Vedlejší účastník v další části svého vyjádření poukázal na vzájemné vztahy po vydání napadeného rozsudku i na problémy, které vyvolává matka svým negativním přístupem k němu. Od doby, kdy stěžovatelka odvedla dcery ze společné domácnosti, se snaží o navázání kontaktu s dětmi. Čas, po který byl od dětí oddělen, nelze vrátit, což se negativně projevilo především u nezl. P. Není mu jasné, proč se stěžovatelka domáhá zrušení střídavé péče, když nezl. J. k němu dochází bez problémů a z každého pobytu u něj má radost. Není pravdou, že by se nechtěl stýkat s nezl. P. Snaží se obnovit kontakt s ní, zve ji na návštěvy, rozhodně však návštěvy nevymáhá, když je dívka odmítne. Stále věří, že v budoucnu sama nebo za pomoci své sestry pochopí, že má u otce rodičovské zázemí. Nespatřuje proto žádný zákonný důvod, proč by mu měl být soudem určený styk s P. zrušen, když je stanoven pouze na jeden víkend v měsíci, vybrané svátky a dovolenou. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (srov. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 5). Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Předmětem napadeného rozhodnutí bylo rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým, jejichž rodiče spolu nežijí. Ústavní soud se proto v prvé řadě zabýval opodstatněností stěžovatelčiny argumentace o porušení čl. 32 Listiny, poskytující ochranu rodičovství a rodině.

Při výkladu ustanovení čl. 32 odst. 1 až 5 Listiny je Ústavní soud vázán článkem 32 odst. 6 Listiny, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích čl. 32 stanoví zákon. Ústavní soud tedy akceptuje, že práva zakotvená v čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedena zákonem, a že i omezení práv rodičů musí mít zákonný podklad.

Na projednávaný případ dopadají normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména aplikovaná ustanovení § 50 odst. 1 tohoto zákona (podle kterého nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě jeho výchovy a výživy, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu), dále ustanovení § 26 odst. 2 tohoto zákona (podle něhož může soud tam, kde jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby) a dále ustanovení § 26 odst. 4 (upravující kritéria pro svěření dítěte do výchovy) a § 27 odst. 2 a 3 tohoto zákona (zabývající se úpravou styku rodičů s dítětem).

V projednávaném případě se rodiče nezl. P. a nezl. J., kteří mají prvotní odpovědnost za jejich výchovu a vývoj (srov. čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), nebyli schopni na jejich výchově a styku s nimi dohodnout, a proto bylo věcí obecného soudu, aby o těchto otázkách autoritativně, na základě a v mezích příslušných ustanovení zákona, rozhodl sám, majíc přitom na zřeteli především zájem nezletilých dětí. Zájem dítěte je dlouhodobě obecně přijímaným základním kritériem vyplývajícím z celkového kontextu právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi i z Úmluvy o právech dítěte, a musí být proto předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, i ustanovení § 26 odst. 4, § 27 zákona o rodině).

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud při rozhodování o tom, kterému z rodičů budou děti svěřeny do výchovy a jakým způsobem rodičům upraví styk s nimi, velmi odpovědně zvažoval zákonná kritéria, a dominantně zájem nezletilých dětí. Přitom vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedl v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. I když byl otec označen ustanovenými znalci vhodnějším vychovatelem než matka, soud přihlédl ke stávající situaci, kdy děti žily již delší dobu s matkou, zpočátku bez pravidelných styků s otcem, a uvážil, že není na místě svěřit obě děti do výchovy jemu. S ohledem na stanovisko znalců ohledně výchovných schopností a možností obou rodičů, zdravotních problémů matky i jejich manipulativních výchovných přístupů, se mu však nejevilo optimálním a plně v zájmu nezletilých ponechat je nadále ve výlučné péči matky. I když by se mu za tohoto stavu i přes momentálně zhoršené vzájemné komunikační schopnosti rodičů jevilo nejvhodnějším řešením svěřit obě děti do jejich střídavé péče, kterou navrhoval vedle otce i opatrovník nezletilých, a která by v zásadě respektovala všechna zákonná kritéria, tj. zájem dětí, životní poměry rodičů, jejich výchovné schopnosti, právo dětí na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, sourozenecké vazby, citové vazby k širší rodině, hmotné zabezpečení rodiče apod., takové řešení v případě nezl. P. nezvolil. Sám vyhodnotil vztah mezi ní a otcem jako silně narušený. V tomto směru respektoval i přání nezletilé P. zůstat s matkou. Střídavou výchovu považoval za plně akceptovatelnou v případě nezl. J., u níž zjistil, že má hluboký citový a lze říci i bezproblémový vztah k oběma rodičům. V tomto směru vážil i narušené vztahy mezi rodiči, kteří mezi sebou nejsou schopni bezproblémově komunikovat, což zpravidla vede k nepřijetí úpravy střídavé péče, na základě všech zjištěných a posuzovaných okolností tohoto konkrétního případu nabyl ale přesvědčení, že jde o přechodný stav, který jsou oba rodiče schopni v zájmu obou dětí překonat, přijmout tuto soudní úpravu a náležitým a odpovědným přístupem k ní přispět ke zklidnění vzájemných vztahů mezi nimi navzájem i mezi otcem a nezl. P., u níž je naděje, že v takovém případě najde i prostřednictvím své sestry a vhodného působení matky znovu cestu k otci. Nezanedbatelnou úlohu při jeho rozhodování sehrálo i stanovisko J., která se před soudem vyjádřila v tom směru, že by sice raději zůstala u matky, ale dovede si i představit, že by měla trvalé bydliště u otce. Přes současný odmítavý postoj nezl. P. k otci soud neshledal žádný důvod pro zákaz styku ve smyslu § 27 odst. 3 zákona o rodině. Styk ovšem upravil s ohledem na stanovisko nezletilé, její zdravotní stav a zhoršené vztahy s otcem v omezeném rozsahu.

Ústavní soud považuje uvedené závěry odvolacího soudu za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soud rozhodoval svévolně a proti zájmům nezletilých. Naopak to byli rodiče, kteří nebyli schopni v důsledku svých rozporů vychovávat své děti společně, či dospět k jakékoli dohodě o jejich výchově a svými nesmiřitelnými postoji, spory a vzájemným slovním i fyzickým napadáním předurčili, že o výchově dětí musel rozhodnout soud. Pokud tedy na základě provedených důkazů dospěl k závěru o vhodnosti úpravy střídavé péče u nezl. J. a o úpravě styku nezletilých s rodiči, a svůj názor odpovídajícím způsobem odůvodnil, Ústavní soud jeho rozhodnutí respektuje, neboť samotné posouzení konkrétních okolností tohoto případu přísluší výlučně soudu. Není ani v možnostech Ústavního soudu pronikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecného soudu nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. O tom, že soud po důkladném zvážení všech okolností případu rozhodl správně a především v zájmu nezletilých, svědčí i stanovisko kolizního opatrovníka nezletilých, který se po obdržení ústavní stížnosti podrobně seznámil s příslušnou spisovou dokumentací, provedl pohovor s oběma rodiči i nezletilými a poté i s přihlédnutím k aktuálně zjištěné situaci dospěl k závěru, že bylo rozhodnuto způsobem odpovídajícím potřebám i zájmům dětí.

Ústavní soud respektuje závěry, k nimž dospěl ve svém nálezu ze 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, že rozhodnutí o střídavé výchově by mělo vycházet ze společné vůle a dohody rodičů spolu vzájemně komunikovat. Závěry tohoto nálezu, které vycházely z jiných skutkových okolností, ovšem na nyní projednávaný případ vzhledem k jeho specifičnosti nedopadají. Nadto Ústavní soud poznamenává, že pokud jde o stabilitu budoucího výchovného prostředí a schopnost rodičů dohodnout se, soud se vždy dostává do oblasti spíše spekulativních úvah. Je třeba si uvědomit, že tyto záležitosti zjišťuje mnohdy za situace, kdy vztahy mezi rodiči jsou hluboce narušeny, rodiče si často prostřednictvím sporu o dítě řeší své vzájemné nepřátelské a mstivé postoje apod. Za této situace by soud neměl přihlížet jen k vzájemným vztahům, které existují v okamžiku rozhodování, ale měl by i zohlednit, do jaké míry byli rodiče schopni se dohodnout dříve, když vzájemné vztahy nebyly takto vyhroceny.

Ústavní soud má za to, že v daném případě by zájmy nezletilých nemohly být podpořeny kasací napadeného rozsudku. Tyto zájmy by naopak nejlépe naplnilo alespoň relativní uspořádání rozjitřených vztahů rodičů. Jakkoli žádný soud není schopen takovéto uspořádání zajistit, je vhodné znovu připomenout, že jsou to rodiče (a nikoli soudy), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že odvolací soud nezohlednil právo nezletilých vyjádřit se k věci a nerespektoval jejich názor, čímž měl porušit čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že odvolací soud obě nezletilé k věci při jednání dne 26. 5. 2005 za přítomnosti jejich opatrovníka vyslechl. Způsob, jímž byl jejich výslech veden, odpovídá ustanovení § 100 odst. 3 o.s.ř. Stanovisko nezl. J. a její dobré citové vazby k oběma rodičům reflektoval v napadeném rozsudku, stejně jako přání nezl. P. zůstat s matkou. Přihlédl i k narušených vztahům nezl. P. k otci a v tomto směru upravil styk v omezené míře. Jenom ve skutečnosti, že neshledal zákonné důvody pro zákaz styku, nelze spatřovat porušení práva nezletilé na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny. Ostatně, jak vyplývá ze závěrečného návrhu matky, učiněného před odvolacím soudem, matka sama zákaz styku s nezl. P. nenavrhovala, naopak žádala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl styk otce s nezl. P. upraven častěji, než jak rozhodl odvolací soud.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině nevybočil z mezí ústavnosti. Napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno tvrzené ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Matce bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využila, přičemž porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že bylo rozhodnuto odlišně od jejích představ. Nedošlo ani k porušení základních práv, zakotvených v jednotlivých článcích Úmluvy o právech dítěte a v Listině, na které je v ústavní stížnosti poukazováno.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2006


S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.