II. ÚS 570/05
II.ÚS 570/05 ze dne 19. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2005 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 854/14, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem Lazarská 6, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 9 T 9/2005,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví citovaným usnesením rozhodl obvodní soud v hlavním líčení dne 17. 8. 2005 v trestní věci proti obžalovanému Ing. L. Ž., stíhanému pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tak, že dle § 206 odst. 3 tr. ř. stěžovatelku jako poškozenou nepřipustil k hlavnímu líčení.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo účastnit se jako poškozená trestního řízení a uplatňovat svá oprávnění a tím také přispět k naplnění účelu trestního zákona a trestního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že jí i nadále svědčí postavení poškozené, a to jak dle § 43 odst. 1 tr. ř., tak i dle § 43 odst. 3 tr. ř. Namítá, že v posuzovaném případě především nenastala žádná právní skutečnost, v důsledku které by její práva jako práva poškozené přešla nebo byla převedena na třetí osobu. Dále stěžovatelka tvrdí, že na třetí osobu, v daném případě Českou konsolidační agenturu, nebylo převedeno ani nepřešlo právo poškozeného uplatnit proti obžalovanému nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. Jak uvádí, na Českou konsolidační agenturu byly totiž postoupeny pouze pohledávky z úvěrů poskytnutých společností AL-LEAS, spol. s r. o., ale nikoli též pohledávka vzniklá z titulu náhrady škody v důsledku spáchání trestného činu. Stěžovatelka argumentuje také tím, že po převodu pohledávek jí zůstal nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, když pohledávky nebyly postoupeny za sto procent své nominální hodnoty. Stěžovatelka opodstatněnost podané ústavní stížnosti odvozuje také od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/99, na který poukazuje. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil, resp. navrhuje, aby Ústavní soud dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu vykládat tzv. "jednoduché právo". Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení, jakož i spisového materiálu ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 9/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud zjistil, že v záhlaví napadené usnesení bylo vydáno při hlavním líčení konaném dne 17. 8. 2005 v trestní věci proti obžalovanému Ing. L. Ž. Obžalobou mu je kladeno za vinu, že dne 13. 10. 2000 v Praze 1 v sídle advokátní kanceláři JUDr. Z.Š. v postavení jednatele společnosti AL-LEAS, spol. s r. o., uzavřel se společností Autocentrum Neužil, spol. s r. o., kupní smlouvu na v obžalobě specifikovaný rekreační objekt s pozemky za dohodnutou cenu 51 270 Kč, ač hodnota těchto nemovitostí činila v době prodeje částku minimálně 4 554 500 Kč, v důsledku čehož pak Finanční úřad v Klatovech vyměřil společnosti AL-LEAS, spol. s r. o., jakožto prodávajícímu daň z převodu nemovitostí ve výši 227 725 Kč, přestože v dané chvíli společnost AL-LEAS, spol. s r. o., dlužila jen ČSOB, a. s., jako právnímu nástupci Investiční a poštovní banky, a. s., na základě smlouvy o úvěru č. 1080-99-039 ze dne 8. 4. 1999 částku 110 000 000 Kč se čtvrtletními splátkami ve výši 6 875 000 Kč, přičemž společnost AL-LEAS, spol. s r. o., své dluhy od září 2000 v důsledku neutěšené hospodářské situace neplnila, dne 8. 12. 2000 vstoupila do likvidace a dne 31. 7. 2001 na ni byl prohlášen konkurs. V tomto jednání spatřuje státní zástupce trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Dále z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 8. 2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka navrhla, aby v trestním řízení bylo též rozhodnuto o nároku na náhradu škody a obžalovanému byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, a to ve výši 354 609 657, 86 Kč. Z protokolu dále vyplývá, že se k hlavnímu líčení připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 4 503 230 Kč Česká konsolidační agentura. Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Česká konsolidační agentura předložila k návrhu listinné důkazy, z nichž obecný soud vyvodil, že pohledávka, se kterou se obě poškozené co do shodného důvodu připojily k trestnímu řízení, byla v původní výši postoupena ze stěžovatelky na Českou konsolidační agenturu. Jak dále obecný soud shledal, jelikož tak v souladu s § 45 odst. 3 tr. ř. přešlo právo na uplatnění nároku na náhradu škody na Českou konsolidační agenturu a není možné, aby v trestním řízení jako poškozené uplatňovaly shodný nárok na náhradu škody dvě odlišné osoby, rozhodl soud tak, že stěžovatelku jako poškozenou k hlavnímu líčení nepřipustil.

Z dalších vyžádaných listin Ústavní soud zjistil, že v rámci konkursního řízení ve věci úpadce AL-LEAS, spol. s r. o., jejímž jednatelem a "majitelem" byl obviněný Ing. Ž., podala stěžovatelka přihlášku do konkursního řízení pro svoji nesplacenou pohledávku za úpadcem ve výši 354 609 657,86 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 38 K 27/2001, rozhodl soud o tom, že na místo stěžovatelky vstupuje do výše označeného konkursního řízení s částkou 354 609 657,86 Kč jako konkursní věřitel Česká konsolidační agentura. Soud tak rozhodl na návrh stěžovatelky, neboť v průběhu konkursního řízení došlo mezi ní a Českou konsolidační agenturou k uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že v postupu obecného soudu nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obvodní soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, když nepřipustil stěžovatelku jako poškozenou do předmětného trestního řízení, a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jak ostatně vyplynulo z provedeného dokazování, pohledávka stěžovatelky za společností AL-LEAS, spol. s r. o., jejímž jednatelem a "majitelem" byl obžalovaný, byla postoupena na jiný subjekt, a tím i práva plynoucí z vlastnictví této pohledávky, které zákon přiznával stěžovatelce jako poškozené v trestním řízení (jedná se o trestný čin poškozování věřitele), přešla právě na tohoto právního nástupce stěžovatelky. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejich základních práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/99, Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaný nález byl vydán v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, kterým bylo zrušeno ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. Učiněný závěr v předmětném plenárním nálezu, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na náhradu škody, byl reakcí na skutečnost, že v citované věci krajský soud odmítl připustit poškozené do trestního řízení s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Oproti aktuálně projednávané věci byl skutkový stav i okolnosti citovaného případu zcela odlišné. Závěr vyslovený Ústavním soudem tak neplatí obecně, ale lze jej aplikovat jen tam, kde jsou pro něj zákonem předvídané podmínky. V projednávaném případě takové podmínky dány nejsou.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na výše uvedené rozhodnutí ve věci samé odmítl Ústavní soud i návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2005

Dagmar Lastovecká, v.r předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.