II. ÚS 57/05
II.ÚS 57/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č. j. 13 Co 309/2004-146, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal u napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zrušení výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2004, č. j. 15 C 272/2000-107, a to v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Dále se domáhal zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně ve výroku I. zavázal žalovaného (Českou republiku - Ministerstvo financí) zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí žalobcům (přičemž jedním z nich je stěžovatel) částku 18.658,91 Kč. Ve výroku II. zamítl žalobu se žádostí o zaplacení částek 4.105,09 Kč a 24.218 Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 20. prosince 1999 do zaplacení žalobcům. Přiznaná částka představovala kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10% z částky 455.302 Kč, která byla vyplacena jako finanční náhrada za nevydaný pozemek opožděně. Od žalobci požadované částky soud prvního stupně odečetl 1/6, neboť dohodu, na základě níž žalovaný zaplatil žalobcům částku 455.302 Kč uzavřel jako oprávněná osoba k ideální 1/6 pozemku také RNDr. J. K., který však nebyl účastníkem tohoto ústavní stížností napadeného řízení. Ohledně nepřiznané částky soud prvního stupně dovodil, že nepředstavovala škodu způsobenou žalobcům a RNDr. J. K.i nesprávným úředním postupem žalovaného, jak se žalobci nesprávně domnívali, neboť nevyhovění žádosti žalobců o finanční náhradu ze nevydaný pozemek nelze označit za nesprávný úřední postup. V tomto případě bylo totiž žádosti žalobců o vydání pozemku zcela vyhověno. Požadovaná částka měla pak být náhradou za to, že žalobcům byl vydán pozemek o menší výměře (o 10 m2), než jaká vypovídala původní rozloze pozemku. Tvrzení žalobců v tomto směru ovšem nebylo nijak prokázáno. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé doplněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku k rukám žalobce Ing. M. K. (stěžovatele). Odvolací soud se ohledně zamítavého výroku k částce 4.105,09 Kč (snížené o částku 373,10 Kč, která představuje rozdíl mezi žalobci požadovanou dobou prodlení a dobou přiznanou) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že s ohledem na zásadu, že příslušenství věci sdílí právní osud věci hlavní, mohla být částka 3.731,99 Kč jako příslušenství přiznána jen RNDr. J. K.i, pokud by na ni uplatnil svůj nárok spolu s ostatními žalobci, což však neučinil. Tento nárok na příslušenství ostatním žalobcům nepřirůstá, neboť jim nepřirostl ani nárok na jistinu. Rovněž se shodl se závěrem soudu prvního stupně ohledně částky 24.218 Kč, která představuje tržní hodnotu 10 m2 pozemku, o něž byl pozemek zmenšen. Konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu, zejména však z žádného žalobci uplatněného žalobního důvodu, nelze požadavku žalobců vyhovět. Dospěl k závěru, že se nejedná o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť chybí předpoklady vzniku této odpovědnosti. Žalobci nevěděli, kdy přesně a za jakých okolností došlo v průběhu soudního řízení ke zmenšení výměry předmětného pozemku. Nároku žalobců není možno vyhovět ani s poukazem na § 13 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nejde o finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat. Odvolací soud konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle procesního úspěchu ve věci. Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti nejprve podrobně zrekapituloval průběh dosavadního řízení i průběh řízení s ním souvisejících, které ovšem nemají bezprostřední vztah k petitem napadenému rozhodnutí. Poté se věnoval obecně problematice restitucí. V této části ústavní stížnosti popisuje stěžovatel průtahy v řízení, které nastaly při uplatňování jeho nároku na vydání nemovitosti v devadesátých letech. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě byl porušen čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nejméně v období mezi účinností zákona č. 87/1991 Sb. (tj. 1. dubna 1991) a dnem, kdy nabyla účinnosti novela č. 116/1994 (tj. dnem 1. července 1994), přičemž za toto období "zákonné diskriminace" mu přísluší peněžní náhrada. Za období "nezákonné diskriminace" pak považuje období mezi 1. červencem 1994, kdy nabyl účinnosti zákon č. 116/1994 Sb., a 30. červnem 1999, kdy povinný vydané nemovitosti skutečně předal. Stěžovatel se domnívá, že na věc je aplikovatelný čl. 6 Úmluvy, podle něhož má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Podle jeho názoru je na věc rovněž aplikovatelný čl. 1 Protokolu č. 1 o ochraně majetku, jakož i čl. 13 Úmluvy, který zajišťuje každému právo na účinný právní prostředek. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice. Další průtahy v řízení spatřoval stěžovatele v tom, že od uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., uplynula doba přesahující 5 let a od soudního uplatnění nároku doba přesahující čtyři roky. Ve zbývající části se stěžovatel věnoval námitkám proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že stát porušil povinnost uloženou zákonem (vydal pozemek o 10m2 menší, než byl původně). Úbytek pozemku byl dle názoru stěžovatele spolehlivě prokázán a bylo na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil a nikoliv na stěžovateli, aby prokázal způsob a protiprávní dispozice s uplatněným pozemkem. Pro doplnění uvedl, že v určené době stěžovatel ani nikdo jiný nevěděl, že v průběhu soudního řízení dojde k úbytku žalované věci. Závěrem stěžovatel namítl porušení čl. 36. odst. 1 Listiny. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 38/02, kterým Ústavní soud vyložil aplikaci restitučních předpisů. Protože smyslem a účelem restitučních předpisů je alespoň částečná náprava majetkových a jiných křivd, měl by soud postupovat ve světle tohoto cíle a používat při rozhodování, pokud jsou k dispozici dva rovnocenné výklady, takový výklad, který se drží ratia legis restitučních zákonů. Takovým výkladem bude zpravidla, dle názoru stěžovatele, výklad extenzivní. V případě stěžovatele byla škoda navíc způsobena demokratickým státem, proto by měla být ústavní stížnost posuzována v části týkající se peněžité náhrady, resp. zaplacení úroků z prodlení státu při plnění Dohody o vypořádání nároku uplatněného ze zákona č. 87/1991 Sb., ze dne 11. dubna 2000 shovívavěji. I v případě poskytnutí náhrady za nevydanou věc měla být aplikována zásada vyplývající z § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle níž, pokud je více oprávněných osob a nárok na vydání uplatní ve lhůtě jen některé z nich, vydá se jim věc celá. V otázce náhrady nákladů řízení se domnívá, že byl dán prostor k posouzení dle § 150 o. s. ř., zda restituční případy a případy s nimi spojené jsou hodné zvláštního zřetele, kdy nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení státu zcela nebo zčásti přiznat. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti podotkl, že stěžovatel se snaží zvrátit napadený rozsudek v podstatě stejnými argumenty, které již dříve používal v řízení před obecnými soudy a nové argumenty neuvádí. Městský soud si není vědom, že by svým rozhodnutím nebo postupem porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Závěrem poukázal na to, že ústavní stížnost by měla být posouzena jako nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť z ústavní stížnosti se nepodává, že by podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ministerstvo financí jako vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud předtím, než se začne zabývat vlastním obsahem ústavní stížnosti, zkoumá formální otázky, zejména pak otázky přípustnosti. V tomto směru nepřisvědčil názoru Městského sodu v Praze, že by se mělo jednat o nepřípustnou ústavní stížnost, protože stěžovatel tím, že nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon" nebo "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona); to však neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). V daném případě závisela přípustnost dovolání právě na posouzení Nejvyššího soudu, zda je dán zásadní právní význam, proto je s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost přípustná. Dále se Ústavní soud zabýval vlastním obsahem ústavní stížnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak lze dovodit z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Naprosto převažující část ústavní stížnosti tvořila rekapitulace nejen ústavní stížností napadeného řízení, ale i všech předchozích řízení, které však s řízením a rozhodnutím, jehož se týká petit ústavní stížnosti, přímo nesouvisely. Stěžovatel sice podal Ústavnímu soudu podrobný rozbor problematiky týkající se obecně restitucí doplněný bohatě citovanou judikaturou zejména Evropského soudu pro lidská práva, avšak tento rozbor může sloužit pouze k dokreslení situace. Pro vlastní posouzení napadaného rozhodnutí není relevantní. V části, která obsahuje námitky směřující proti napadanému rozhodnutí (tj. str. 22 -23 ústavní stížnosti), stěžovatel v podstatě napadá právní posouzení věci a hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavněprávní argumentace stěžovatele, která je ostatně v této části ústavní stížnosti poměrně stručná, se tak v daném případě dostává spíše do polohy nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná. Lze samozřejmě přisvědčit stěžovateli v tom, že při aplikaci restitučních předpisů, by se mělo vycházet z jejich smyslu a postupovat ve vztahu k oprávněným osobám vstřícněji, ale výklad nemůže být natolik extenzivní, aby šel nad jeho rámec. V daném případě stěžovatel uplatňoval mj. právo na náhradu škody ve výši 24. 218 Kč, která představuje tržní hodnotu 10 m2 pozemku a která měla být způsobena nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Obecné soudy dospěly k závěru, že se nejedná o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu. Nároku stěžovatele nelze vyhovět ani podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., protože se nejedná o nemovitost, kterou nelze vydat. Pokud obecné soudy konstatovaly, že za daného skutkového stavu není nárok vůbec dán, nelze interpretací byť sebevíc vstřícnou, dospět k závěru opačnému. V této souvislosti lze vycházet z výše naznačeného a pokud soudy ve své rozhodovací činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. I pokud se týče náhrady nákladů řízení nelze možnost osvobození od soudních poplatků odvozovat od zákona č. 87/1991 Sb. Podle § 150 o. s. ř. nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Jedná se tedy o výjimečný institut a vždy je na zvážení obecného soudu, zda tyto důvody nastaly. Ohledně námitky na průtahy řízení lze stěžovateli přisvědčit, že v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. stěžovatelem citovaný případ Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) Ústavní soud svůj dříve restriktivní přístup změnil a v řadě svých nálezů (viz např. sp. zn. I. ÚS 600/03 z 16. ledna 2004, II. ÚS 504/03 z 6. dubna 2004, IV. ÚS 36/04 z 20. dubna 2004; www.usoud.cz) vyhověl podaným ústavním stížnostem, byť jim podání hierarchické stížnosti nepředcházelo, s odůvodněním, že tuto nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Ovšem poté, co zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb.), zakotvil s účinností od 1. července 2004 do právního řádu ČR zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona č. 6/2002 Sb.), dospěl Ústavní soud k závěru, že existence tohoto nového procesního prostředku s sebou přinesla kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení a že do budoucna bude postup stěžovatelů podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. července 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. srpna 2004). Protože z ústavní stížnosti ani ze spisu se nepodává, že by stěžovatel uplatnil výše zmiňovaný prostředek k odstranění průtahů, je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Vzhledem k pravomocnému skončení řízení je tato námitka i bezpředmětná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.