II. ÚS 568/17
II.ÚS 568/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Arch. Heleny Vařejkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem Bohunická 67, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, č. j. 36 C 139/2000-445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

2. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o nárocích vedlejších účastníků Jaroslava Pohla (dále jen "vedlejší účastník č. 1") a Pavly Pohlové (dále jen "vedlejší účastnice č. 2") vůči stěžovatelce, které vznikly v důsledku hospodaření se společnou nemovitou věcí nacházející se v k. ú. Královo Pole, která byla v podílovém spoluvlastnictví vedlejšího účastníka č. 1 s podílem o velikosti 1/4, vedlejší účastnice č. 2 s podílem o velikosti 1/4 a stěžovatelky s podílem o velikosti 1/2. Předmětným rozsudkem bylo stěžovatelce uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi č. 1 částku ve výši 3 186,- Kč s příslušenstvím a další částku ve výši 7 707,- Kč s příslušenstvím a totéž byla stěžovatelka zavázána uhradit i vedlejší účastnici č. 2. Uvedené částky odpovídaly nároku na bezdůvodné obohacení, jakožto podílu na vybraném nájemném, a nároku na bezdůvodné obohacení, které vzniklo užíváním nemovitosti nad rámec podílu. Rozsudek obsahuje poučení, že proti němu není odvolání přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

3. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 36 C 139/2000 bylo zjištěno, že i navzdory poučení podala stěžovatelka proti napadenému rozsudku odvolání, a to dne 15. 2. 2017. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména nesprávným poučením o možnosti podat odvolání a její jedinou možnou obranou je podat ústavní stížnost. Napadenému rozhodnutí dále vytýká, že je v rozporu s předchozími rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně a že mu předcházelo neúměrně dlouhé řízení. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a současně navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
III.

4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Proto je nejprve nutno vyčerpat prostředky nápravy, jež jsou k dispozici v civilním řízení soudním.

5. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem, jímž lze brojit proti prvoinstančnímu rozsudku, je - s výjimkou tzv. bagatelních věcí - vždy odvolání. Je tedy otázkou, zda je mohla stěžovatelka využít i v souzené věci, či nikoliv.

6. Výše částky, kterou jsou vymezeny tzv. bagatelní věci, činí dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu částku ve výši 10 000,- Kč bez ohledu na výši příslušenství. Nejvyšší soud navíc ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 konstatoval, že rozsudkem soudu prvního stupně může být rozhodnuto též o více právech (nárocích) se samostatným skutkovým základem. Je-li pak žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Rozhodl-li soud v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Z hlediska ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje (nepřevyšují). I když tedy některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nepřevyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.

7. V daném případě pak navíc peněžitá plnění uvedená ve výrocích I. - IV. napadeného rozsudku nejsou založena na různém skutkovém základě, ale jedná se pouze o plnění za různá období. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem bylo rozhodováno o peněžitém plnění, které s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jistě převyšuje částku 10 000,- Kč, je proti němu odvolání v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné.

8. Ústavní soud však současně konstatuje, že nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání nezakládá nepřípustnost odvolání, ale prodlužuje lhůtu k jejímu podání dle ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. na tři měsíce od doručení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 113/10). Z ústavní stížnosti a současně i ze spisového materiálu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, pak vyplývá, že i přes nesprávné poučení podala stěžovatelka proti napadenému rozsudku včasné odvolání. Je tedy zřejmé, že ani nesprávné poučení soudu prvního stupně nemůže být stěžovatelce v řízení na újmu (a není proto na místě uvažovat o případné aplikaci § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jenž umožňuje "neodmítnout přijetí" ústavní stížnosti, přestože nebyly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky). Z hlediska § 202 odst. 2 a § 204 odst. 2 o. s. ř. je stěžovatelčino odvolání přípustné; proto je nutno uzavřít, že stěžovatelka využila procesní prostředek, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a proto je ústavní stížnost dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. S ohledem na shora uvedený závěr pak Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí není v souladu s ustanovením § 159 občanského soudního řádu vykonatelné.

IV.

9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.