II. ÚS 564/12
II.ÚS 564/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky AIZOL, s. r. o., IČ: 25498371, se sídlem Jičínská 121/13, 460 10 Liberec, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 8 Aps 6/2011-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím byla poškozena na svých ústavně zaručených právech garantovaných čl. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost podanou proti usnesení ze dne 30. 5. 2011, č. j. 59 A 1/2010-134, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zastavil řízení o její žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v zahájení a provádění nezákonné daňové kontroly. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nedostatek podmínek řízení, který bránil jejímu věcnému projednání. Tento nedostatek spočíval v neodstranění vady kasační stížnosti, konkrétně neuvedení důvodů, ze kterých bylo rozhodnutí krajského soudu napadeno, a to ani v dodatečné lhůtě poskytnuté stěžovatelce usnesením ze dne 1. 7. 2011.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který nemá základ v písemnostech obsažených ve spise. V rozporu s tvrzením soudu totiž nebyla k odstranění vad kasační stížnosti vyzvána řádně. V dané době ji zastupovala na základě plné moci daňová poradkyně, ale té výzvu k doplnění soud nedoručoval a nedoručoval ji ani stěžovatelčině advokátu. I v samotném usnesení je přitom uvedeno, že stěžovatelka je zastoupena daňovou poradkyní. Je-li účastník řádně zastoupen, doručuje soud dle soudního řádu správního výzvu k odstranění vad pouze zástupci. Tak také dosud Nejvyšší správní soud judikoval, a pokud v tomto případě dospěl osmý senát k právnímu názoru odlišnému, měl věc předložit rozšířenému senátu. Soudem prezentovaný závěr je překvapivý, přitom ale není nijak odůvodněn. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nenaplnil svou zákonnou povinnost zabývat se možnými vadami rozhodnutí krajského soudu z úřední povinnosti (ve smyslu § 109 odst. 3 soudního řádu správního). Měl tak učinit tím spíše, že svým předchozím rozhodnutím původní ve věci vydaný rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud se však v nyní napadeném usnesení nevyjádřil ani k tomu, zda se krajský soud řídil jeho předchozím právním názorem. Stěžovatelka tvrdí, že nikoliv. Nejvyšší správní soud v předchozím kasačním rozhodnutí krajskému soudu doporučil za účelem vyjasnění žalobních tvrzení konat ústní jednání a také stěžovatelka na něm trvala. Krajský soud přesto - pro stěžovatelku překvapivě - rozhodl bez jednání. Stěžovatelka se tak nemohla vyjádřit k důkazům předloženým žalovaným finančním úřadem, případně učinit důkazní návrhy vlastní.

Ústavní soud si, zejména vzhledem k tvrzenému vadnému postupu při doručování výzvy k odstranění nedostatků kasační stížnosti, vyžádal od krajského soudu spisový materiál. Z něho zjistil následující, pro rozhodnutí o návrhu relevantní skutečnosti.

Dne 4. 1. 2010 doručila stěžovatelka krajskému soudu žalobu (č. l. 3), jíž se domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu Finančního úřadu v Liberci do svých práv způsobenému zahájením a prováděním nezákonné daňové kontroly. Žalobu podala stěžovatelka prostřednictvím zástupkyně - daňové poradkyně; k výzvě soudu dodatečně doložila plnou moc, kterou jí udělila na dobu neurčitou k zastupování při veškerých úkonech týkajících se daně z příjmů právnických osob a jejího příslušenství ve zdaňovacím období roku 2006 (č. l. 23). Krajský soud žalobu dne 27. 4. 2010 zamítl (č. l. 59). Následovala kasační stížnost, kterou stěžovatelka podala prostřednictvím advokáta JUDr. Libora Janků. Plná moc pro něj, dodaná opět k výzvě soudu, je založena na č. l. 97. Dle svého textu byla udělena "ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, sp. zn. 59 A 1/2010, ze dne 27. dubna 2010". Rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (č. l. 107). Rozsudek byl doručen do rukou jmenovaného advokáta. Krajský soud v pokračujícím řízení vyzýval účastníky ke sdělení, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání (č. l. 120); výzvu doručil stěžovatelce i její daňové poradkyni. Stěžovatelka (29. 12. 2010) i zástupkyně (4. 1. 2011) odpověděly, že na ústním jednání trvají. Následně k dotazu soudu, jestli nezákonný zásah nadále trvá, finanční úřad sdělil, že daňová kontrola byla ukončena. Stěžovatelka naopak na týž dotaz odpověděla, že zásah trvá i nadále, neboť zpráva o daňové kontrole s ní nebyla řádně projednána. Usnesením ze dne 30. 5. 2011 krajský soud řízení o žalobě zastavil (č. l. 134), když na základě správního spisu vyhodnotil daňovou kontrolu jako skončenou. Usnesení doručil zástupkyni stěžovatelky (daňové poradkyni). Ta pak jménem stěžovatelky podala blanketní kasační stížnost (č. l. 139) s tím, že její náležitosti budou doplněny v souladu s § 106 soudního řádu správního. Krajský soud nato vydal tři usnesení (č. l. 143-145), jimiž uložil stěžovatelce ve stanovených lhůtách uhradit poplatek za kasační stížnost, doložit plnou moc udělenou advokátu a doplnit vyjmenované náležitosti kasační stížnosti. Všechna tři usnesení doručil přímo stěžovatelce. Stěžovatelka obratem uhradila kolkovými známkami soudní poplatek (č. l. 146) a ve lhůtě předložila plnou moc pro advokáta dr. Janků (č. l. 147), udělenou opět pro zastupování v řízení o kasační stížnosti. Ostatní vady kasační stížnosti - v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno, z jakých důvodů a jakého postupu se stěžovatelka domáhá - odstraněny nebyly. Nejvyšší správní soud pak vydal rozhodnutí napadené touto ústavní stížností.
Po prostudování podkladů a přezkoumání návrhu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka zásah do svých základních práv spatřuje v prvé řadě ve způsobu doručení výzvy k odstranění vad kasační stížnosti. Ústavní soud její názor nesdílí. Předně řízení o kasační stížnosti je řízením, pro které procesní předpis zásadně vyžaduje zastoupení stěžovatele advokátem (§ 105 odst. 2 soudního řádu správního); uvedenou výjimkou není potřeba se vzhledem k učiněným tvrzením zabývat. K zastoupení stěžovatele jinou osobou než advokátem proto nelze přihlížet. Pokud byla stěžovatelka v dosavadním řízení zastoupena daňovou poradkyní, pro fázi řízení o kasační stížnosti toto zastoupení nemělo účinek. Krajský soud proto postupoval správně, pokud se stěžovatelkou jednal v dané situaci přímo a nikoliv prostřednictvím její zástupkyně. Obstát nemůže ani stěžovatelčina úvaha, že soud měl zásilku doručit advokátu, kterého zmocnila pro řízení o předchozí kasační stížnosti. Předmětná plná moc byla výslovně udělena jen pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu sp. zn. 59 A 1/2010 ze dne 27. 4. 2010 a skončením řízení o ní skončilo i zastoupení, které tato plná moc dokládala. Jediným, z hlediska základních práv stěžovatelky ovšem zcela marginálním, pochybením krajského soudu bylo tedy to, že v záhlaví výzvy stěžovatelku uvedl jako zastoupenou (daňovou poradkyní). I kdyby tomu tak ale nebylo a soud doručil výzvu přímo stěžovatelce v situaci, kdy byla řádně zastoupena, neznamenalo by to automaticky neústavnost následně vydaného rozhodnutí. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace obsahu spisu, předmětnou výzvu krajský soud stěžovatelce zasílal spolu s dvěma dalšími výzvami v rámci přípravy před postoupením spisu kasačnímu soudu. Všechna tři usnesení doručil do datové schránky stěžovatelky a ta si je odtud vyzvedla, což dokládají potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u všech tří výzev; ostatně že by některá výzva doručena nebyla, stěžovatelka ani netvrdí. Na dvě z nich řádně reagovala - uhradila soudní poplatek za kasační stížnost a předložila doklad o zmocnění advokáta. Nenapravila pouze absenci obsahových náležitostí svého podání. Nečinnost stěžovatelky přitom nemohla být zapříčiněna tím, že by výzvě nerozuměla či jí byla zaskočena, neboť o náležitostech byla krajským soudem poučena, kvalifikované zastoupení advokátem si obstarala ještě v běhu lhůty stanovené pro nápravu, řádné doplnění kasační stížnosti výslovně avizovala již v původním blanketovém podání a navíc v rámci řízení o dané správní žalobě již jednou stádiem kasační stížnosti prošla. Předmětná výzva se tedy nepochybně dostala do dispozice stěžovatelky a ta se s ní seznámila, resp. měla možnost tak učinit. Pokud by předmětné výzvě věnovala byť jen minimální pozornost, kterou lze od účastníka soudního řízení očekávat a vyžadovat, mohla nedostatky napravit. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. II. ÚS 654/06, I. ÚS 435/99) upozornil na jednu ze základních zásad ovládajících v každém demokratickém státě soudní řízení, kterou je princip vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím, viz Codex Iustinianus 7, 40, 1 pr. Iust.). Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinností s tím spojených. K naplnění těchto práv a skrze ně i základních procesních práv, totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu nezbytnou součinnost. Neposkytnutí součinnosti s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho, který tuto povinnost nesplnil (srov. Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, str. 15). Výhrada, že ohledně otázky, komu měla být výzva doručena, odůvodnění napadeného rozhodnutí mlčí, nemá relevanci, neboť Nejvyšší správní soud s takovou argumentací vůbec nebyl stěžovatelkou konfrontován.

Jiný závěr nelze učinit ani o námitce, že Nejvyšší správní soud měl napadené rozhodnutí krajského soudu zkoumat alespoň z hlediska těch vad, jimiž se zabývá z úřední povinnosti. Předpokladem přezkoumání rozhodnutí i z těchto důvodů, vymezených ustanovením § 109 odst. 3 soudního řádu správního v rozhodném znění, je totiž řádná kasační stížnost. Teprve na základě takového podání může kasační soud napadené rozhodnutí zkoumat z pohledu vad zde uvedených, nad rámec důvodů vymezených v kasační stížnosti. Rozdíl oproti přezkumu ostatních vad je v tom, že soud učiní, i když jej o to stěžovatel výslovně nežádá. Jde však o návrhové řízení; není-li tedy zahájeno řádnou kasační stížností, nelze předchozí rozhodnutí správního soudu přezkoumávat vůbec.

Konečně v souladu s pravidly spravedlivého procesu je i postup krajského soudu, pokud o správní žalobě rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání. Soudní řád správní obecně ukládá konat jednání ve věci samé (§ 49) a upravuje případy, kdy výjimečně lze o věci samé rozhodnout bez jednání (§ 51). V případě nemeritorních rozhodnutí uvedená obecná povinnost konat ústavní jednání zakotvena není. Předmětným usnesením krajský soud řízení zastavil. Řízení tedy ukončil procesním, nikoliv meritorním rozhodnutím. Ústní jednání tak konat nemusel. Stěžovatelku vyzval ke sdělení, zda na něm trvá, v rámci přípravných úkonů, jimiž ovšem závazně nedeklaroval, že bude rozhodovat rozsudkem.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.