II. ÚS 562/05
II.ÚS 562/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 14 To 585/2005,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení svrchu uvedeného soudního rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 7. 2005, sp. zn. KZv 115/2004, jímž byl jako osoba obviněná ze zorganizování trestného činu loupeže (§ 10 odst. 1, písm. a) tr. zák. k § 234 odst. 1 a 2, písm. a) a b) tr. zák.) nadále ponechán ve vazbě (§ 71 odst. 3 tr. ř.) z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a) tr. ř. (tzv. "útěková vazba"). Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na rovné postavení stran dle "čl. 37 odst. 2 Listiny" (správně odst. 3 Listiny). Porušeno mělo být i právo na projednání věci ve stěžovatelově přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), jakož i stěžovatelovo právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) a "právo na doručování písemností". Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud dle odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumal i předchozí řízení (§ 147 odst. 1 tr. ř.), a přesto nepřihlédl k tomu, že v průběhu trestního řízení byla celkem třikrát porušena výše uvedená stěžovatelova práva. Krajský soud měl posoudit celý vyšetřovací spis, neboť v době jeho rozhodování probíhalo seznámení s výsledky vyšetřování. K porušení stěžovatelových základních práv došlo tím, že orgány činné v trestním řízení považují stěžovatelův dobrovolný návrat do ČR za deportaci. Stěžovatel uvedl, že letěl bez doprovodu a že: "Nemohl opustit SAE dobrovolně, ale za asistence dubajského Interpolu /nikoli policie, jak se mylně uvádí/." Přesto byl stěžovatel ihned po zadržení vzat do útěkové vazby. Předchozí řízení proti uprchlému bylo nezákonné a ani hrozba vysokým trestem se po ukončení přípravného řízení (dne 5. 9. 2005 byla podána obžaloba) již nemusí jevit důvodem vazebním. Těmto skutečnostem se krajský soud v napadeném usnesení dostatečně nevěnoval.

Hlavním důvodem podání ústavní stížnosti byl však podle stěžovatele nesouhlas s tím, že proti němu bylo nezákonně vedeno řízení proti uprchlému. Předpoklady ust. § 302 tr. ř. a násl. nebyly splněny. Nebylo-li zákonné zahájení řízení, bylo nezákonné provádění procesních úkonů až do doby, kdy odpadl důvod pro vedení řízení proti uprchlému.

Nikdy nebyl zjišťován motiv a důvod stěžovatelova pobytu v zahraničí od 2. 9. 2004 do dubna 2005. Stěžovatel odcestoval do Spojených arabských emirátů zcela legálně s prokazatelným záměrem setrvat tam několik měsíců a sjednávat zde obchodní případy, neboť zde stěžovatel již několik let podniká. O stěžovatelově pobytu v Dubaji byli informováni pracovníci konzulátu ČR. Stěžovatel měl smluvně zajištěno přeposílání korespondence, přesto se policie nepokusila doručit stěžovateli usnesení dle § 160 odst. 1 tr. ř. (o zahájení trestního stíhání) ze dnů 6. 9. 2005 a 7. 9. 2005. Policie nedoručovala ani na adresu trvalého pobytu ani na jiná jí známá místa stěžovatelova pobytu a podnikání v ČR, kde přitom provedla domovní prohlídky, resp. prohlídky nebytových prostor a osobního vozidla. Pokus o řádně doručení či předvolání nebyl učiněn během celého řízení proti uprchlému a nebyly vyčerpány veškeré množnosti ke zjištění stěžovatelovy adresy. Stěžovatel o svém pobytu v cizině telefonicky informoval v "měsíci září" vedoucího vyšetřovatelů ing. Č. O sdělení obvinění nebyl informován ani stěžovatelův právní zástupce JUDr. Kříženecký, ačkoli se kontaktoval s p. Č. (o čemž byl sepsán úřední záznam v měsíci "říjnu 2005"). A nevznikla "ani potřeba doručit jeho plnou moc". Úřední záznam nemohl být podkladem pro zahájení řízení proti uprchlému, protože toto řízení bylo zahájeno již "dne 27. 9. 2005". Okresní soud pro Prahu východ rozhodl dne 27. 9. 2004 o zahájení řízení proti uprchlému na základě úředních záznamů ze dnů 7. 9 a 27. 9. 2004 (č.l. 5624 a 1221), ačkoli z těchto záznamů nevyplývá žádné konkrétní zjištění policie, že stěžovatel ví, že je trestně stíhán, a především zjištění o motivech a důvodech stěžovatelova pobytu v cizině. Pan Č. znal jak adresu, tak telefonické spojení do Dubaje. V úředním záznamu ze dne 27. 9. (č.l. 1221) se bez jakéhokoli důkazního podkladu tvrdí, že stěžovateli je známo, že je proti němu připraveno trestní stíhání a že se měl vrátit dne 20. 9., což neučinil. Stěžovatel uvedl, že nikdy nepopíral vědomost o provedených domovních prohlídkách, a v souvislosti s tím, že stíhaný skutek se měl stát v roce 1999, upozornil, že netušil, co je jejich důvodem. Ačkoli ust. § 302 tr. ř. považuje samotný pobyt v cizině za důkaz vyhýbání se tr. stíhání, policie podložila tento závěr jen vlastními tvrzeními a nepokoušela se prověřit, že je stěžovatel v kontaktu se soudem ve Vimperku a že má zajištěno přeposílání písemností.

Stěžovatel dále nesouhlasil, že až do února 2005 byla obesílána a vyrozumívána advokátka ex offo dr. Hodáková, ačkoli v lednu 2005 byla do spisu doručena plná moc dr. Dardové. Ke zrušení obhajoby ex offo došlo až vstupem třetí obhájkyně Mgr. Gavlasové: "Kdy teprve tato od policie zjistila, že klient je trestně stíhán" a odfaxovala usnesení ze dne 6. 9. 2004 do Dubaje. Do této doby stěžovatel nevěděl, že je trestně stíhán.

Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, 14 To 585/2005 (jehož zrušení ústavní stížnost žádala), Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 7. 2005, sp. zn. KZv 115/2004, jímž byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě § 71 odst. 3 tr. ř. Krajský soud rozhodoval poté, co konal slyšení stěžovatele, při němž stěžovatel uplatnil námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Stěžovatel nadto napadal i skutečnost, že nebyl slyšen před rozhodnutím státního zástupce o ponechání ve vazbě. Krajský soud přezkoumal výrok napadeného usnesení a řízení, jež mu předcházelo, a neshledal žádné pochybení. Za zákonné krajský soud označil i vedení řízení vůči stěžovateli ve formě řízení proti uprchlému.

Ústavní soud si vyžádal kopie následujících rozhodnutí a podání (na něž ústavní stížnost přímo nebo zprostředkovaně odkazovala), a to: rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby a kopii event. stížnosti proti tomuto rozhodnutí, včetně rozhodnutí o této stížnosti; následných rozhodnutí, na základě nichž byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě (zejména usnesení ze dne 4. 7. 2005, sp. zn. KZv 115/2004), a případných opravných prostředku a rozhodnutí o těchto opravných prostředcích; úředních záznamů policie založených na č.l. 1221, 3410 a 5624; mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného vůči stěžovateli; protokolů o domovních prohlídkách provedených dne 7. 9. 2004; protokolu o zadržení stěžovatele v dubnu 2005; záznamů o kontaktech stěžovatele s policií v říjnu 2004 a o předvolání stěžovatele (na tyto dokumenty v závěru odkazuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 14 To 582/2005); usnesení o zahájení stíhání stěžovatele jako osoby uprchlé; záznamů dokumentujících deportaci stěžovatele ze SAE. Tyto dokumenty Ústavnímu soudu zaslal Vrchní soud v Praze (mj. úřední záznamy policie ze dnů 7. 9. 2004, č.l. 3629, 27. 9. 2004, č.l. 1221 a 12. 10. 2004, č.l. 3410; protokol o výslechu obviněného ze dne 2. 4. 2005 Policií ČR, ÚOOZ, sp. zn. Sv 23/2004; protokol o výslechu stěžovatele u Okresního soudu Praha - východ dne 3. 4. 2005, sp. zn. Nt 1705/2004; usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 4. 2005, sp. zn. Nt 1705/2004).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud reflektuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 161/04, in Sb. n. u., sv. 33, str. 229).

Ústavní stížnost, přestože formálně napadala vazební rozhodnutí, argumentačně brojila téměř výhradně proti té části řízení, v níž byl stěžovatel stíhán jako uprchlý (§ 302 násl. tr. ř.). Tyto námitky však měl stěžovatel uplatnit v řádných opravných prostředcích napadajících usnesení o zahájení řízení proti uprchlému, které měl možnost podat poté, co se dozvěděl o skutečnosti, že je stíhán jako uprchlý (což bylo dle ústavní stížnosti nejpozději v únoru 2005). Rozhodnutí o těchto opravných prostředcích mohl stěžovatel napadat řádnou ústavní stížností. Touto částí trestního řízení proti stěžovateli se Ústavní soud v předmětné věci proto mohl zabývat jen do té míry, v níž mohla mít vliv na ústavnost držení stěžovatele ve vazbě, resp. na ústavnost rozhodnutí krajského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě.

Krajský soud v napadeném usnesení shledal, že u stěžovatele je nadále dán důvod útěkové vazby, neboť mu reálně hrozí trest odnětí svobody v rozpětí od 5 do 12 let, a vzhledem k výši způsobené škody a ostatním okolnostem trestné činnosti nelze předpokládat, že trest bude uložený při samé dolní hranici této sazby. Soud na základě obsahu trestního spisu podepřel obavu z útěkového jednání konkrétní skutečností - konstatoval, že stěžovatel byl již v říjnu 2004 policií telefonicky kontaktován a předvoláván, toto předvolání ignoroval a teprve v říjnu 2004 byl "nedobrovolně dopraven do ČR ve spolupráci s policií SAE". Ostatně sám stěžovatel při svém výslechu a za přítomnosti obhájkyně vypověděl (str. 4 protokolu), že po domovní prohlídce dne 6. 9. 2004 telefonicky hovořil se státním zástupcem a podepsal plnou moc advokátovi, avšak o tom, že je stíhán, se dozvěděl dne 11. 2. 2005. Ve Spojených arabských emirátech byl po celou dobu: "Asi od 3. 9. 2004,...avšak nepovažoval za nutné opustit práci v SAE." Taktéž při výslechu u Okresního soudu Praha - východ, který se konal dne 3. 4. 2005 před vzetím stěžovatele do vazby (srov. str. 2 protokolu sp. zn. Nt 1705/2004, založeného na č.l. 3428), stěžovatel potvrdil, že byl rodiči dne 6. 9. 2004 informován o domovní prohlídce a poté kontaktoval policistu Ing. Č., který mu sdělil, že se stěžovatelem potřebuje hovořit osobně. "Třeba, že jsem si s p. Č. domluvil přílet, Dr. Kříženecký [tehdejší obhájce] mi sdělil, že ve věci nemám jezdit, nemám rušit svá domluvená jednání v Emirátech, že nemá od policie žádné zprávy, tak jsem tedy do Prahy nepřilétl." S touto výpovědí korespondují úřední záznamy policie ze dne 27. 9. 2004 (č.l. 1221) a ze dne 12. 10. 2004 (č.l. 3410). Pokud soud na základě situace, jejíž popis vyplývá i z výpovědi samotného stěžovatele, dospěl k závěru, že stěžovatel by mohl v případě pobytu na svobodě mařit dosažení účelu trestního řízení tím, že by uprchl, nebo že by se skrýval, nelze k tomu mít z hlediska ústavnosti výhrady. A obdobný závěr platí i pro úsek řízení, v němž byl stěžovatel stíhán jako uprchlý, kdy je třeba mít na paměti, že v řízení proti uprchlému je odpovědnost za chránění práv obviněného na obligatorně (§ 304 tr. ř.) ustanoveném obhájci a obviněný má právo požadovat opětovné provedení opakovatelných důkazů (§ 306a tr. ř.)

Na okraj Ústavní soud konstatuje, že ani Listina ani Úmluva či judikatura ESLP negarantují slyšení před státním zástupcem, nýbrž jen před soudem. Trestní řád zajišťující průběžný soudní přezkum oprávněnosti vazby a interpretovaný ve světle relevantních nálezů Ústavního soudu (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 in Sb. n. u., sv. 32, str. 394, a Pl. ÚS 45/04 publikovaný pod č. 239/2005 Sb. zákonů) vytváří potřebný prostor pro konání slyšení před soudem, a to v pravidelných intervalech.

Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 30. listopadu 2005

Jiří Nykodým, v.r.

předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.