II. ÚS 557/05
II.ÚS 557/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Plzeňského kraje se sídlem Škroupova 18, Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 3. 2004, č.j. 6 C 123/2003, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2005, č.j. 11 Co 405/2004, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Návrhem podaným ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy ČR. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů a současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyloučení nemovitých věcí z exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 2. 2003, č.j. Nc 1763/2003 a usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2003, č.j. Nc 1764/2003, proti povinné Nemocnici v plané u Mariánských Lázní a žalované straně byly přiznány náklady řízení ve výši 13.225 Kč. Stěžovatel se v dané věci domáhal vyloučení z exekuce nemovitostí, v rozsudku blíže specifikovaných. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že je vedena exekuce proti Nemocnici Planá u Mariánských Lázní, která se stala s účinností od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací stěžovatele. Obecný soud učinil následně závěr, že příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou, tedy vystupuje v právních vztazích svým vlastním jménem, z těchto vztahů také nese odpovědnost. Z tohoto důvodu lze na majetek, k němuž má příspěvková organizace právo hospodaření, vést exekuci. Tento rozsudek byl potvrzen jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. v záhlaví rozhodnutí citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2773/2005, bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele, když dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zásadního právního významu po právní stránce.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž obdobně jako v odvolání vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zák. č. 290/2002 Sb. i ust. § 267 o. s. ř., případně ust. § 256 o. s. ř. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením § 27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb. a naopak argumentuje obsahem ust. § 27 odst. 2 písm. f). Poukazuje také na to, že zákon pojem správa majetku nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení § 27 odst. 2 písm. e) a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině, a tím naplnit obsah pojmu správa majetku. Pojem správa zákonodárce ovšem nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Dovozuje tak, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. V podstatě z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými články Listiny a Ústavy ČR.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Porušení tohoto charakteru v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí v dané věci řádně a náležitě zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele. Argumentace v jejich rozhodnutích uvedená v podstatě odpovídá názoru Nejvyššího soudu, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, přičemž na toto své rozhodnutí Nejvyšší soud v závěru o nepřípustnosti podaného dovolání v dané věci odkázal. Dovolací soud mj. uvedl, že i když vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby, neuplatňuje se takový právní titul v tomto smyslu bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Výslovně konstatoval, že "Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu..." a dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného se závěrem, že kraj je povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.

Výše uvedený závěr nepovažuje Ústavní soud, také s odkazem na svůj plenární nález č. 211/2003 Sb., za protiústavní, jak již také dal najevo v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 455/05, III. ÚS 593/05 nebo III. ÚS 594/05. V nich mimo jiné po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ust. § 8 písm. c), § 23 odst. 1, a § 27 odst. 1, 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zák. č. 250/2000 Sb. i důvodové zprávy k němu vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedené věci tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat, či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Od závěrů Ústavního soudu, vyjádřených v odůvodněních výše uvedených rozhodnutí, která se týkají shodné problematiky a totožných účastníků řízení, není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Proto i zde je na místě konkludovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti. Pokud je tedy ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.