II. ÚS 553/10
II.ÚS 553/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. L. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1142/2009 ze dne 14. října 2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 314/2008 ze dne 7. ledna 2009, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 18/2007 ze dne 26. srpna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 3) Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka Olomouc a 3) Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 26. února 2010 a na výzvu doplněnou elektronickým podáním přijatým dne 19. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit stručně řečeno tím, že jako ředitel Úřadu práce v Olomouci v rozporu se svými povinnostmi rozhodl o přidělení příspěvků na zřízení, resp. provoz chráněné dílny obchodní společnosti SIDPOL s. r. o., (zřízení osmi a posléze dvanácti pracovních míst pro zdravotně postižené), dne 31. května 2004 ve výši 1.200.000 Kč, resp. dne 30. srpna 2004 ve výši 400.000 Kč, a dne 7. února 2006 ve výši 1.360.000 Kč, ačkoliv uvedená obchodní společnost v podnikatelském záměru uváděla nepravdivé skutečnosti, předtím neexistovala na trhu, zřizovaná pracovní místa neodpovídala možnostem osob se zdravotním postižením, byly požadovány peníze na zakoupení prostředků nesouvisejících s předmětným projektem, a stěžovatel nenařídil předběžnou finanční kontrolu příjemce před poskytnutím pozdějších veřejných podpor. Dále docházelo k průtahům ve vyúčtování předchozích podpor a stěžovatel byl upozorněn komisí Aktivní politiky zaměstnanosti na nedostatky tohoto případu, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve veřejné správě na dobu tří let. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že průběhem trestního řízení byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, ve spojení s čl. 36 odst. 1, čl. 10, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 ve spojení s čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že v řízení nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, hodnocení provedených důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem, zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen a nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soud uvěřil některým svědkům, aniž by osvětlil důvody, které jej k tomu vedly. Stěžovatel má zato, že v řízení bylo prokázáno, že postupoval v souladu s právními předpisy - ostatně ani nebyly konkretizovány porušené předpisy - a byl odsouzen toliko za následek a možnosti jej předvídat. Hodnocení důkazů vytýká jednostrannost ve svůj neprospěch a podle principu, že "po bitvě je každý generálem". Nesouhlasí s metodou hodnocení důkazů v souhrnu a nikoliv per partes s ohledem na to, že v rozhodné době skutečně byly známy jen jednotlivosti a nikoliv to, že jednatel přijímající obchodní společnosti bude v jiné věci odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a že v důsledku toho vezme veškerý majetek a "zmizí". Spravedlivost procesu měla být porušena i tím, že jako účastníci řízení byli připuštěni pracovníci Úřadu práce v Olomouci, ačkoliv ten podle vyjádření Finančního úřadu v Olomouci poškozeným není. Tak se stalo, že mohl do spisu nahlížet Mgr. Ch. a seznamovat s ním tak i svoji tehdejší družku, Bc. K., a další osoby, nepřátelsky naladěné proti stěžovateli. Tyto osoby pak do spisu zasílaly množství podání, což nebylo soudem vyhodnoceno. Ostatně i jinak považuje Bc. K., Bc. Ch., Mgr. H. a Mgr. D. za osoby podjaté a nevěrohodné, jimž odstranění stěžovatele dopomohlo k profesnímu růstu. Listiny předložené těmito svědky byly pouhými kopiemi, aniž by byl zjišťován důvod jejich pořízení a důvod odlišností od originálních listin. Konečně nebyla nezvratně prokázána úmyslnost jeho jednání.
3. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

4. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26.listopadu 2009). Nicméně uplatnění této zásady je na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448).

5. Pokud jde o rozsah zjišťování skutkových okolností a metodu hodnocení důkazů, ty obecně upravují § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu tak, že nemusí být objasněny všechny pochybnosti vzniklé v průběhu řízení. Musí být zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jde tudíž o dosažení praktické jistoty bez toho, aby došlo k rozptylování nepodstatnými skutečnostmi (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání Praha: C. H. Beck, 2005. s. 25-26). Pokud jde o princip volného hodnocení důkazů, jde v něm o kombinaci všestranného, hlubokého a logického zhodnocení důkazů i s jejich vzájemnými souvislostmi a s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu (Šámal, P. a kol.: tamtéž. s. 32).

6. V posuzovaném případě je tedy předně třeba odmítnout východisko stěžovatele ohledně provedeného hodnocení, kdy obecné soudy zcela správně provedené důkazy, resp. jednotlivá zjištění, odmítly hodnotit striktně per partes, jak se toho domáhal a stále domáhá stěžovatel. V tomto ohledu lze totiž souhlasit se stěžovatelovým poznatkem (potvrzeným soudem prvního stupně na str. 17 rozsudku), že každou jednotlivost lze označit za podružnou či nepodstatnou. Jejich souhrn však může mít relevantní význam, a právě proto musí být důsledně hodnocen komplex všech okolností případu, resp. souvislosti mezi provedenými důkazy. Pokud obecné soudy postupovaly posledně uvedeným způsobem, pak tak činily v souladu s procesními předpisy, předvídatelně a ústavně souladným způsobem. Je přitom plně v pravomoci obecných soudů posoudit věrohodnost jednotlivých důkazů, pokud své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vyloží, což se evidentně stalo a obecné soudy tak v souladu s procesními předpisy a vlastní ustálenou rozhodovací činností neshledaly prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, pro niž stěžovatel stále pléduje.

7. Obecné soudy se důsledně zabývaly obhajobou stěžovatele v tom směru, zda byly zjištěny nedostatky při poskytování veřejné podpory obchodní společnosti SIDPOL, a zda tyto nedostatky mohly a měly mít vliv na průběh případu - zejména možné poskytování dalších a dalších peněžních prostředků. Jinými slovy se obecné soudy důsledně zabývaly otázkou, zda škodlivému následku, jenž nezpochybňuje v ústavní stížnosti ani stěžovatel, bylo možné předejít při dodržování právních norem, jejichž porušení je stěžovateli vytýkáno. Obecné soudy na rozdíl od stěžovatele dospěly k závěru, že ano, a přesvědčivě to vyložily na provedených důkazech a názorném příkladu Úřadu práce v Jeseníku, který rovněž na obdobný projekt jednou veřejnou podporu obchodní společnosti SIDPOL poskytl. V tomto ohledu lze tedy pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, přičemž sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Je třeba na tomto místě odmítnout námitku stěžovatele, obsaženou i v přiložené závěrečné řeči, že totiž podle závěrů obecných soudů by nebylo možné vůbec nikdy poskytnout začínajícím obchodním společnostem veřejnou podporu, byť by to bylo v souladu se sledovaným záměrem v oblasti pracovněprávní politiky státu. Stěžovatel totiž evidentně ani po provedeném řízení nepochopil, že nebyl stíhán proto, že veřejnou podporu začínající obchodní společnosti poskytl, ale proto, že v jejím poskytování pokračoval vzdor vzniklým a jemu známým problémům naznačujícím neúčelnost a nehospodárnost. Nic na tom nemění, že třeba nevěděl úplně o všech problémech, jak tvrdí.

8. Zejména odvolací a dovolací soud se konečně zabývaly otázkou úmyslu (tedy čím daný případ překračuje pouhé porušení pracovněprávních norem, resp. manažerské selhání), který shledaly u stěžovatele v eventuální formě, jakož i postavením Úřadu práce v Olomouci jakožto poškozené osoby, a i na tyto jejich závěry lze pro stručnost odkázat, neboť je lze považovat za ústavně souladné.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.