II. ÚS 553/05
II.ÚS 553/05 ze dne 5. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, č. j. 10 Co 412/2005-59, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 12. 2004, č. j. 23 C 132/2004-37, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 64 a § 261 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2005 a i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že obecné soudy postupovaly při rozhodování jeho věci v rozporu se zásadami stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se otázky tzv. opomenutých důkazů a vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi tvrzeními a navrhovanými důkazy. Soudy ani neodůvodnily, proč věc nepředložily Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 261 odst. 4 zákoníku práce, když toto ustanovení spolu s § 64 zákoníku práce zakládá faktickou nerovnost účastníků právního vztahu. Stěžovatel připomíná, že Česká republika je vázána řadou mezinárodních smluv, které jí ukládají povinnost sledovat průběh pracovních poměrů a reagovat na zjištěné nedostatky, a vyslovuje názor, že ustanovení § 64 ve spojení s § 261 odst. 4 zákoníku práce zakládá možnost jeho zneužití ze strany zaměstnavatele vůči zaměstnanci, čemuž napomáhá stanovená velmi krátká prekluzivní lhůta. Proto navrhuje obě uvedená ustanovení zákoníku práce zrušit.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 23 C 132/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň - město zamítl rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, č. j. 23 C 132/2004-37, žalobu stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 2. 1997, kterou stěžovateli předal jeho zaměstnavatel Městská hygienická stanice Plzeň, právní předchůdce žalovaného, je neplatná. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 10 Co 412/2005-59, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy vyšly z nesporného zjištění, že stěžovateli byla doručena písemná výpověď z pracovního poměru dne 21. 2. 1997 a shodně konstatovaly, že žaloba na určení neplatnosti této výpovědi, doručená soudu až dne 29. 4. 2004, nebyla podána ve lhůtě stanovené v § 64 zákoníku práce. Proto bylo nutno ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 zákoníku práce přihlédnout k prekluzi práva stěžovatele na podání uvedené žaloby.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel spatřuje porušení ustanovení hlavy páté Listiny v tom, že obecný soud zamítl jeho žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru s poukazem na ustanovení § 64 a § 261 odst. 4 zákoníku práce, aniž by ve věci samé prováděl dokazování a aniž by se zabýval konkrétními důvody neplatnosti skončení pracovního poměru, uplatněnými v žalobě.

Právní závěr obecných soudů o nutnosti aplikace ustanovení § 64 a § 261 odst. 4 zákoníku práce koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, kterému byla svěřena pravomoc sjednocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o výklad jednoduchého práva (srov. § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ale i v dalších svých rozhodnutích vydaných v obdobných věcech, vyslovil, že z ustanovení § 64 a § 261 odst. 4 zákoníku práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Byla-li žaloba podána opožděně, soud ji zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatný právní úkon. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty totiž právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky.
Uvedené závěry jsou v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, která dovozuje, že k zániku práva prekluzí, k němuž dochází ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat). Proto je nutno z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny, garantujícího každému při soudní ochraně jeho práv zákonem stanovený postup, zabývat se věcí z pohledu možného zániku práva jeho včasným neuplatněním. Postup opačný, kdy se soud možnou prekluzí odmítne zabývat, je z ústavního hlediska neakceptovatelný (srov. IV. ÚS 218/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 125).

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud přihlédly k prekluzi práva stěžovatele na podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by tuto žalobu podal v zákonem stanovené lhůtě. Soudům nelze proto vytýkat, že se nezabývaly tvrzenými důvody neplatnosti skončení pracovního poměru, uplatněnými stěžovatelem v průběhu soudního řízení, a že v tomto směru neprováděly dokazování. Těmito konkrétními důvody by se soudy mohly zabývat pouze v případě, že by žaloba byla podána před uplynutím prekluzivní lhůty. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu řešící otázku opomenutých důkazů je proto za dané situace nepřípadný.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč řízení nepřerušily a věc nepředložily s návrhem na zrušení § 64 zákoníku práce Ústavnímu soudu. Odvolací soud dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč neshledal tvrzenou nerovnost účastníků pracovněprávního vztahu při uplatnění neplatnosti skončení pracovního poměru. Jeho závěr, že napadené ustanovení § 64 zákoníku práce zaručuje účastníkům pracovněprávního poměru rovné postavení, když dvouměsíční lhůta k uplatnění práva je shodná jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele, je akceptovatelný i z hlediska ústavního.

Při přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že výrok I. tohoto rozsudku ve znění, že "žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 2. 1997, kterou žalobci předal zaměstnavatel Městská hygienická stanice Plzeň, právní předchůdce žalovaného, se zamítá" je neúplný, neboť v něm oproti znění žalobou navrhovaného petitu chybí slova ...je neplatná...Tuto formální nesprávnost nenapravil ani odvolací soud, který výrok I. soudu prvního stupně v uvedeném znění potvrdil. Tato nesprávnost je přirozeně nežádoucí a podle názoru Ústavního soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však má za to, že uvedená vada sama o sobě neústavnost napadeného rozhodnutí nezakládá. O předmětu řízení (tj. že jde o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti a je dostatečně specifikován i v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako v jeho odůvodnění. Není pochyb o tom, že stěžovateli bylo známo, o čem soud, byť neúplným výrokem, rozhodoval, neboť v opačném případě by zcela jistě rozhodnutí v tomto směru napadl odvoláním, popř. ústavní stížností, což neučinil. Uvedený výrok nadto žádná práva a povinnosti nezakládá, a nehrozí tudíž nebezpečí, že by v exekučním řízení bylo rozhodnuto o jeho nevykonatelnosti. Ústavní soud konečně přihlédl i k výsledku sporu, který by nemohl být ani po případném zrušení rozsudku z důvodu této vady pro stěžovatele příznivější.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut i akcesorický návrh na zrušení § 64 a § 261 odst. 4 zákoníku práce, neboť podle ustálené judikatury ústavního soudu takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.