II. ÚS 545/05
II.ÚS 545/05 ze dne 20. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. N., J. V., a M. V., zastoupených JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2005 č. j. 29 Odo 1340/2004-147 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2004 č. j. 15 Cmo 210/2003-120, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a PhDr. D. H., správce konkursní podstaty úpadkyně D. B., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4, 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] domáhají, s odvoláním na porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR, práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 10 Listiny a principů zakotvených v čl. 1 Ústavy, zrušení obou napadených rozhodnutí.

Stěžovatelé ve stížnosti uvádí, že se před soudem domáhali určení, že nemovitosti v jejich vlastnictví neměly být zařazeny do soupisu konkursní podstaty úpadkyně D. B. Tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 30. 3. 1995 úpadkyni prodali, od kupní smlouvy však pro nezaplacení kupní ceny odstoupili. Přesto byly nemovitosti zapsány do konkursní podstaty, a to s ohledem na zástavní právo váznoucí na těchto nemovitostech ve prospěch konkursního věřitele úpadkyně COOP BANKY, a.s., neboť úpadkyně v době, kdy byla v katastru zapsána jako vlastník nemovitostí, uzavřela s tímto věřitelem zástavní smlouvu, jíž tyto nemovitosti zastavila k zajištění svého úvěru. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že oba soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena (tj. soud odvolací, který k odvolání žalovaného - vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelů zamítl, jakož i soud dovolací, který zamítl jimi podané dovolání), vycházely z nesprávného právního posouzení, když dospěly k závěru, že bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, lze i nemovitou věc zastavit - když zástavní právo vznikne, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Podle jejich názoru však z dikce výrazu "odevzdání věci zástavnímu věřiteli" použitého v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že jde o úpravu vzniku zástavního práva k movitým věcem, nikoliv k nemovitostem. Argumentaci soudů v napadených rozhodnutích pak považují za účelovou, jednostrannou, ve snaze odůvodnit ochranu poskytovanou zástavnímu věřiteli, jehož tvrzení o dobré víře při uzavírání zástavní smlouvy samo o sobě považují za problematické, na úkor vlastníka věci. Dle jejich názoru jako původní vlastníci předmětných nemovitostí realizovali při nezaplacení kupní ceny své právo od smlouvy odstoupit. Považují za nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnického, pokud v případě realizace práva od smlouvy odstoupit byli v podstatě sankcionováni tím, že na převáděných nemovitostech zůstalo váznout zástavní právo plynoucí ze závazku, jehož vznik nemohli ovlivnit a nedali k němu souhlas. Přijetím závěru o existenci zástavního práva i po nastoupení účinků odstoupení od smlouvy je poskytována zvýšená ochrana zástavnímu věřiteli domoci se uspokojení své pohledávky, čímž je zásadním způsobem omezováno vlastnické právo stěžovatelů, ve svých důsledcích to pak vede ke zbavení tohoto práva. Stěžovatelé považují za protiústavní, aby byla poskytována větší ochrana zástavnímu věřiteli než vlastníku, jehož vlastnické právo na rozdíl od práv zástavního věřitele je právem absolutním.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by jeho rozhodnutím byl způsoben zásah do základních práv stěžovatelů. Poukázal na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují výhrady uplatněné již v podaném dovolání, s nimiž se vypořádal ve svém stížností napadeném rozhodnutí, na jehož závěrech ani nyní nemá, co by měnil, a zcela na ně odkazuje. Pokud jde o aplikaci § 151d odst. 1 obč. zák., zdůrazňuje, že v závěru, podle něhož se toto ustanovení uplatní i na zástavu věcí nemovitých, je soudní praxe jednotná (viz odkazy na judikaturu v napadeném rozhodnutí). Akceptovatelný - podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR - není ani právní názor stěžovatelů o zániku zástavního práva v důsledku zrušení smlouvy o převodu nemovitostí odstoupením. Jeho přijetí by totiž v podstatě eliminovalo právní úpravu vzniku zástavního práva k cizí věci obsaženou v § 151d odst. 1 obč. zák., která u zástavy věcí nemovitých dopadá především na případy typově obdobné jako věc posuzovaná. Výhrady stěžovatelů, podle nichž bylo rozhodnutím nepřípustně, v rozporu s článkem 11 Listiny, zasaženo do jejich vlastnického práva a upřednostněno právo zástavní, pak nelze přijmout již proto, že smyslem ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. je právě ochrana práva zástavního věřitele na úkor vlastníka předmětu zástavy. Stěžovateli namítané porušení článku 36 Listiny není nijak argumentačně podloženo a vzhledem k obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž se tento vypořádal se všemi jejich námitkami, se jeví být účelovým. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na skutková zjištění a právní závěry popsané v jeho stížností napadeném rozhodnutí, přičemž ani nyní neshledává důvody pro změnu stanoviska, které k vydání napadeného rozsudku vedlo. Má za to, že jako soud odvolací postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a rozsudek řádně odůvodnil.

Vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem především poukázal na to, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dříve, než stěžovatelé odstoupili od kupní smlouvy, tzn. úpadkyně D. B. byla oprávněna zastavit nemovitosti ve svém vlastnictví. To, že později vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla, se však již nemůže dotýkat právního vztahu uzavřeného mezi ní a COOP BANKOU, a.s., která smlouvu o zřízení zástavního práva uzavřela v dobré víře, neboť jí ze strany úpadkyně byla doložena existence vlastnického práva k nemovitostem. Tomu koresponduje i právní názor obsažený v obou napadených rozhodnutích. Tvrzení stěžovatelů, že ke způsobům zániku zástavního práva při trvající existenci zajištěné pohledávky (§ 170 obč. zák.) lze zahrnout i případ, kdy po zřízení zástavního práva odpadne nabývací titul zástavce k předmětu zástavy, a zástavce tedy pozbude své vlastnické právo k zástavě, nemá oporu v právní úpravě platné v době uzavření zástavní smlouvy. Navíc odporuje i jednoduché logice, neboť bylo-li by tvrzení stěžovatelů platné, bylo by možné se zbavit břemene zástavy prostým převodem vlastnického práva k zástavě. Stěžovatelé dále sice namítají, že sjednaná zástavní smlouva nebyla ze strany COOP BANKY, a.s. uzavřena v dobré víře, již však toto tvrzení dále nezdůvodňují, ani k němu nenabízejí žádné důkazy. Vedlejší účastník má za to, že toto tvrzení je třeba odmítnout - zástavní věřitel jednoznačně uzavíral zástavní smlouvu v dobré víře, kdy mu k tomu byly předloženy relevantní doklady.

Vedlejší účastník dále poukazuje na závěr Nejvyššího soudu ČR, obsažený v jeho stížností napadeném rozhodnutí, dle nějž, jak dovozuje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelům by vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soudobá judikatura dává možnost takovýmto subjektům uplatnit svůj nárok v rámci konkursního řízení, a to i po uplynutí lhůty pro podání přihlášek. I z těchto důvodů se domnívá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů a navrhuje, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 500/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 10. května 2001 tomuto soudu proti vedlejšímu účastníku žalobu o vyloučení nemovitostí v k. ú. Pernek, obec Horní Planá, z konkursní podstaty úpadkyně D. B. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. srpna 2003 č. j. 13 Cm 500/2001 (podle navrhovaného petitu žaloby) určil, že žalobou specifikované nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu konkursní podstaty úpadkyně D. B. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětné nemovitosti byly zapsány do konkursní podstaty úpadkyně dle ust. § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, kdy vlastníkům nemovitostí (stěžovatelům - otázka vlastnictví nemovitostí byla vyřešena v jiném soudním řízení, kdy rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. listopadu 1996, č. j. 6 C 8/96-29 bylo určeno, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť řádně odstoupili dne 30. května 1995 od kupní smlouvy uzavřené s úpadkyní, a to pro prodlení s placením kupní ceny) bylo soudem uloženo, aby podali proti správci konkursní podstaty vylučovací žalobu. Soud se zabýval především otázkou existence zástavního práva ve prospěch COOP BANKY, a.s. vzniklého na základě smlouvy uzavřené mezi úpadkyní jako zástavkyní a bankou jako zástavním věřitelem dne 12. dubna 2005 k zajištění úvěru ze smlouvy uzavřené mezi týmiž dne 7. dubna 1995 (pohledávka z nesplaceného úvěru byla přihlášena bankou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně v částce 5.311.731,70 Kč jako pohledávka zajištěná zástavním právem). Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 151d odst. 1 obč. zák, ve znění platném v době provádění vkladu do katastru nemovitostí, dovodil, že v posuzované věci se nelze přiklonit k tomu, že zástavní věřitel přijal do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka v dobré víře, že je zde oprávnění věc zastavit. Banka dle něj totiž neučinila všechna potřebná zjištění k ověření, zda úpadkyni skutečně při uzavírání zástavní smlouvy svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem, neboť vycházela pouze ze zápisu v katastru nemovitostí (z údajů na listu vlastnictví), aniž by požadovala předložení nabývacího titulu. Pakliže by banka znala celý obsah nabývacího titulu, včetně jeho ustanovení obsahujícího ustanovení o možnosti zrušit kupní smlouvu na základě právního úkonu kupujících pro nezaplacení kupní ceny prodávající, dle názoru soudu by bylo nutné ověřit si u původních vlastníků, zda došlo k zaplacení kupní ceny. Za této situace by jistě zástavní smlouva uzavřena nebyla a nebyl by úpadkyni ani poskytnut uvedený úvěr.

K odvolání žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2004 č. j. 15 Cmo 210/2003-120 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se sice ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že odstoupením stěžovatelů od smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem zanikl právní titul, na jehož základě úpadkyně nabyla vlastnické právo k nim, a obnovil se stav původní, včetně toho, že následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní účinky, jeho závěrům stran zástavního práva však nepřisvědčil. Vycházeje z téhož ustanovení obč. zák., odlišně hodnotil dobrou víru zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy. Podle jeho názoru vysloveného v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, výpis z katastru nemovitostí, v němž byla úpadkyně zapsána jako vlastnice sporných nemovitostí, předložený zástavnímu věřiteli při podpisu zástavní smlouvy, pro přijetí závěru o existenci dobré víry zástavního věřitele postačuje. Přitom poukázal na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 30. června 1996, v němž "je zakotvena právní domněnka", že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po dni účinnosti tohoto zákona (tj. po 1. lednu 1993), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Na nedostatek dobré víry - podle názoru odvolacího soudu - nelze usuzovat ani z toho, že si zástavní věřitelka při uzavírání zástavní smlouvy nevyžádala nabývací titul (kupní smlouvu uzavřenou s původními vlastníky), když ani z jeho obsahu nelze dovodit tvrzení žalobců, podle něhož si ve smlouvě vyhradili, že návrh na vklad vlastnického práva bude podán příslušnému katastrálnímu úřadu až po úplném zaplacení kupní ceny. Jelikož prokázání existence zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech je zákonným důvodem pro zápis těchto nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, žalobu za důvodnou nepovažoval.

Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali včas dovolání, v zásadě obsahující tytéž námitky, které nyní opakují ve své ústavní stížnosti. Rozsudkem ze dne 29. června 2005 č. j. 29 Odo 1340/2004-147 Nejvyšší soud ČR jejich dovolání jako nedůvodné zamítl. Při posouzení aplikovatelnosti ust. § 151d a otázky dobré víry zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy vycházel především ze své vlastní judikatury, na niž v napadeném rozhodnutí poukázal. Uvedl, že podle jeho ustálené judikatury mohlo v rozhodném období (do 31. prosince 2000) vzniknout zástavní právo k nemovitostem i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhé straně platí, že na základě platné zástavní smlouvy nemusí vždy vzniknout zástavní právo. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76, v němž Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že zástavní smlouva sice není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě, že však v takovém případě nevznikne podle této smlouvy zástavní právo. Z pohledu výše uvedených závěrů, od nichž neshledal důvod odchýlit se ani v projednávané věci, nelze dle Nejvyššího soudu ČR právnímu posouzení odvolacího soudu co do možného vzniku zástavního práva podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ničeho vytknout. Neobstojí dle něj přitom ani námitka stěžovatelů, že ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku se uplatní jen na vznik zástavního práva k věcem movitým. Přestože Nejvyšší soud ČR vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž se ztotožnil se závěrem, že podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem "odevzdány", pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je již jednotná v závěru opačném, tj. že podle citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti s tím, že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud ČR poprvé formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, a opakovaně se k němu přihlásil v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 131, v rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168, v usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, v rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179 a v usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004. Na správnosti aplikace ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku pak není způsobilá ničeho změnit ani výhrada stěžovatelů, že v daném případě nemohlo jít o zástavu věci cizí, když při uzavření zástavní smlouvy byla úpadkyně vlastnicí zastavovaných věcí (k odstoupení od smlouvy, na základě které úpadkyně od stěžovatelů tyto věci nabyla, došlo až následně).

K účinkům odstoupení od smlouvy se Nejvyšší soud ČR vyjádřil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 85-86 /129-130/), a to tak, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Byla-li proto odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky "od počátku" (ex tunc), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. To znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy "od počátku" projevuje zejména tím, že se "od počátku" obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcně právní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 občanského zákoníku), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 občanského zákoníku) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1]. Závěr odvolacího soudu, podle něhož úpadkyně, vzhledem k následnému zrušení smlouvy s účinky ex tunc, nebyla (a to ani k datu uzavření zástavní smlouvy) vlastnicí sporných nemovitostí, a je tudíž namístě aplikace ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku, je proto správný. Akceptovat - podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR - nelze ani připomínku stěžovatelů, že odstoupení od smlouvy s účinky "od počátku" má za následek i zánik zástavního práva zřízeného nabyvatelkou nemovitosti před tím, než stěžovatelé (původní vlastníci a prodávající) od smlouvy odstoupili. Závěr opačný, podle něhož odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí podle ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku nezpůsobovalo automaticky zánik zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejích nabyvatelem (a to právě vzhledem k úpravě obsažené v ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku), totiž Nejvyšší soud ČR formuloval a odůvodnil již ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, přičemž neshledal důvodu se od něj ani v projednávané věci odchýlit. Právní závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR shledal správnými i co do řešení otázky, zda zástavní věřitel přijal sporné nemovitosti v dobré víře, že zástavce (úpadkyně) je oprávněn tyto zastavit. Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, byla úpadkyně k datu uzavření zástavní smlouvy zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice sporných nemovitostí. Vycházela-li zástavní věřitelka při ověřování vlastnického práva z údajů zapsaných v katastru nemovitostí (což zjištěním soudu obou stupňů odpovídá), byla tím založena právní domněnka o existenci její dobré víry, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci (viz ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., v rozhodném znění), přičemž při absenci jiných skutečností způsobilých tuto domněnku vyvrátit (způsobilých prokázat, že zástavní věřitelka v dobré víře nebyla) nelze než uzavřít, že byla i v dobré víře co do oprávnění úpadkyně sporné nemovitosti zastavit. Závěr, podle kterého na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze ve smyslu ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je (dle zápisu v katastru nemovitostí) vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu, ostatně Nejvyšší soud ČR vyslovil již v rozsudku ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 490/2004. Za opodstatněnou Nejvyšší soud ČR nepovažuje ani námitku stěžovatelů akcentující, že rozhodnutím odvolacího soudu byli "ve svých důsledcích" zbaveni ústavně zaručeného vlastnického práva, když na výkladu ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku (a závěru o možném vzniku zástavního práva k věci cizí i bez souhlasu vlastníka) založil řadu svých rozhodnutí, přičemž v žádném z nich neshledal toto ustanovení neústavním.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde návrh stěžovatelů na zrušení obou napadených rozhodnutí, Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Z obsahu stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabýval především již soud dovolací a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal.

Podstatou ústavní stížnosti je přitom jednak nesouhlas stěžovatelů s výkladem a aplikací ust. § 151d odst. 1 obč. zák., který provedl soud odvolací a soud dovolací, jednak jejich skutkový a právní závěr ohledně dobré víry zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy k aplikaci ust. § 151d odst. 1 v daném případě se vážící. Ústavněprávní argumentace stěžovatelů, která byla ostatně velmi stručná, je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na právní posouzení věci, k němuž dospěly obecné soudy. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná. Závěr obecných soudů o tom, že předmětem zástavy podle § 151d odst. 1 obč. zák. mohou být jak věci movité, tak i nemovité vychází z konstantní judikatury (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 328/99), proti níž nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné výhrady. Bylo by proti smyslu citovaného ustanovení, aby bylo omezeno pouze na věci movité a z nich pouze na ty, u nichž se vlastnické právo nabývá převzetím.

Podle § 151d obč. zákona, účinného do 31. prosince 2000, dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástupce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. I když novela občanského zákona, účinná od l. ledna 2001, v ustanovení § 161 vymezuje zástavu cizích věcí movitých a nemovitých tak, že dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nemovitá věc pak může být dána do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je třeba konstatovat, že § 151d obč. zákona, účinného do 31. prosince 2000, nerozlišuje při zástavě věci cizí to, zda jde o věc movitou či nemovitou a pokud jde o její "odevzdání zástavnímu věřiteli", za takové pak nutno považovat i vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy (§ 151b odst. 3 obč. zák.). Nelze pominout, že v době zřízení zástavního práva existovala listina, z níž bylo možno dovodit vlastnictví zástavkyně (D. B.) k zastavovaným nemovitostem, v dobré víře tedy byl jak zástavní věřitel, tak zástavkyně, která s ohledem na uzavřenou kupní smlouvu byla v dobré víře o tom, že jí předmět zástavy, předmětné nemovitosti, patří. Je třeba dodat, že právní domněnka oprávněnosti držby zástavkyně byla vyvrácena až rozhodnutím soudu o neplatnosti kupní smlouvy, jež nabylo právní moci dne 8. ledna 1997.

Dle názoru Ústavního soudu tedy obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelů. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 20. června 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.