II. ÚS 543/05
II.ÚS 543/05 ze dne 2. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2005, č. j. 53 Co 179/2005-46, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. ledna 2005, č. j. 5 Nc 350/2004-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. ledna 2005, č. j. 5 Nc 350/2004-29, svěřil nezletilé děti M. a T. V. do výchovy matky. Otci (stěžovateli) byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu částkami každému ve výši 4.200 Kč měsíčně, a dále mu byla stanovena povinnost doplatit dlužné výživné za dobu od 13. září 2004 do 31. prosince 2004 ve výši 15.120 Kč pro každé z nezletilých dětí k rukám matky ve lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku. Ve výroku II. určil, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rodiče nezletilých dětí spolu nežijí, péči o nezletilé zajišťuje matka a tato péče se vzhledem k jejich věku jeví jako optimální. Výše příjmu otce (přibližně 40.000 Kč čistého měsíčně) zcela odůvodňuje přiznané výživné na každé dítě, přičemž vzal v úvahu i pravidelnou měsíční splátku hypotéčního úvěru ve výši 11.000 Kč měsíčně.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 53 Co 179/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pouze ve výroku o dlužném výživném změnil rozsudek prvního stupně tak, že dlužné výživné za dobu od 13. září 2004 do 31. května 2005 činí 29.700 Kč pro každé z nezletilých dětí, a stěžovatel je povinen je zaplatit k rukám matky do 31. prosince 2005. Odvolací soud neakceptoval návrh otce na střídavou výchovu, neboť dle jeho názoru nebyly pro její nařízení splněny podmínky především kvůli nízkému věku nezletilých dětí, jejich vážnému zdravotnímu stavu a s tím související náročností péče o ně, velké vzdálenosti bydliště obou rodičů, neshodě rodičů na jejich střídavé výchově, jakož i kvůli skutečnosti, že otec sám podal návrh na popření otcovství. Ve vztahu k výroku o vyživovací povinnosti otce konstatoval, že ačkoliv byl otec od ledna do poloviny května 2005 v pracovní neschopnosti, šlo o přechodnou záležitost, která nemohla vést ke snížení vyživovací povinnosti. Jeho příjem je nadstandardní a plně umožňuje přispívat na výživu každého dítěte uvedenou částkou. Tato částka je odůvodněna i zdravotním postižením dětí a značnými náklady, spojenými se zajištěním zdravotní péče a nezbytných rehabilitací. Výrok o zaplacení dlužného výživného změnil, protože rozhodoval o výživném za delší období než soud prvního stupně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na soudní a jinou právní ochranu v souvislosti se čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"; zákaz diskriminace), a čl. 4 Úmluvy (zákaz otroctví a nucených prací), dále porušení práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, porušení práva na společnou výchovu a péči o dítě podle čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a podle čl. 32 odst. 4 Litiny, jakož i porušení práva na styk s dítětem podle Úmluvy o styku s dětmi. Stěžovatel v prvé řadě polemizoval s tím, že vyživovací povinnost byla stanovena bez ohledu na skutečné potřeby dětí a reálné příjmy otce. Příjmy otce nebyly v době jeho pracovní neschopnosti takové, jak uváděl odvolací soud. Konstatoval, že v jeho případě dochází k diskriminaci na základě pohlaví. Rozhodnutím odvolacího soudu je navíc porušeno právo otce na zdraví. Aby otec mohl splatit dluhy, je nucen pracovat i v případě nemoci, jejíž léčení vyžaduje pracovní neschopnost. Dále namítal, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu jak dětí, tak i otce. V dané věci byl dle jeho názoru legalizován únos dítěte. Rozhodnutí odvolacího soudu, který neakceptuje práva dětí a otce a legalizuje neexistující právo matky jako jediné osoby ve vztahu k dítěti, je v rozporu se zákony ČR i Ústavou ČR. Soudy svým rozhodnutím legalizovaly chybějící kontakt otce s dětmi. Soudy o styku otce s dětmi vůbec nerozhodly. Návrh otce na střídavou výchovu byl odmítnut s odůvodněním, že styk s dětmi má upravit soudní rozhodnutí. Opatrovník určený soudem prvního stupně pro řízení se ani jednou nespojil se stěžovatelem a rozhodnutí o svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů tak bylo učiněno na základě tvrzení osoby, která kontaktovala jen jednoho z rodičů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že tímto postupem bylo porušeno právo otce a dětí dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který návrh na střídavou výchovu považoval za nepřípustný i z tohoto důvodu, že otec podal žalobu na popření otcovství k nezletilým dětem. Zákon o rodině přitom umožňuje určení otcovství v případě pochybností jen podáním žaloby na popření otcovství. Určení otcovství je jak v zájmu otce, tak i dětí. Avšak dokud se neprokáže opak, zůstává otcem dítěte manžel. Stěžovatel proto považuje postup odvolacího soudu, který použil tuto skutečnost pro odůvodnění zamítnutí návrhu na střídavou výchovu, za nepřípustný. Stěžovatel konečně uvedl, že odvolací soud nevěnoval pozornost skutečnosti, že otec je občanem SRN a Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin zaručuje právo na jazyk, které náleží i jeho dětem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, Úmluvě, resp. Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v dané věci namítal porušení celé řady základních práv zakotvených v Listině, Úmluvě, jakož i dalších mezinárodněprávních dokumentech. S ohledem na vázanost Ústavního soudu ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR) Ústavní soud v dané věci posuzoval napadená rozhodnutí z hlediska porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku ČR. Rozsah pojmu ústavního pořádku přitom nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy ČR je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 752/02).

Ústavní soud se nejprve zabýval domnělým porušením práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) a porušením zákazu otroctví a nucených prací (čl. 4 Úmluvy). Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Stěžovatel spatřoval porušení práva na ochranu zdraví v tom, že je nucen pracovat i v době nemoci, aby mohl plnit výživné stanovené mu soudem. S takovým výkladem se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovateli rozhodnutím obecných soudu rozhodně není upíráno právo na ochranu zdraví, což ostatně dokládá i ta skutečnost, že měl možnost se léčit a tuto možnost i využil. U stěžovatele se jednalo se o přechodnou pracovní neschopnost, byť byla dlouhodobějšího charakteru (přes 4 měsíce). Soud ji sice při stanovování výše výživného za dobu pracovní neschopnosti mohl zohlednit, ale s ohledem na výši příjmů stěžovatele dospěl k závěru, že je plně v silách stěžovatele přispívat na výživné ve stanovené výši. Pokud by se jednalo o změnu trvalejšího charakteru má stěžovatel vždy možnost obrátit se na soud a požádat o snížení výživného. Navíc povinnost doplatit dlužné výživné byla stěžovateli stanovena až na konec roku 2005. Stěžovatel měl tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby ze svého příjmu našetřil dlužnou částku. Rovněž nepřípadná je v této souvislosti námitka porušení čl. 4 Úmluvy (zákaz otroctví a nucených prací). Podle § 85 odst. 2 zákona o rodině platí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž se přihlédne k tomu, který z rodičů a v jaké míře o děti pečuje. Obecné soudy v daném případě rozhodly v souladu s výše citovaným ustanovením, když zohlednily zejména výdělkové možnosti stěžovatele. Výše stanoveného výživného se odvíjí právě od zjištěných majetkových poměrů, schopností a možností stěžovatele.

Stěžovatel dále namítal porušení čl. 32 odst. 4 Listiny (právo na rodičovskou výchovu) a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (odpovědnost rodičů za výchovu dítěte) s ohledem na čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace). K tvrzenému porušení čl. 32 odst. 4 Listiny je třeba konstatovat, že soudy zamítly návrh na střídavou výchovu a rozhodly o svěření nezletilých dětí do péče matky zejména s ohledem na jejich věk a vážný zdravotní stav. Stěžovatel byl tedy "omezen" na svých právech v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny (rozhodnutím soudu na základě zákona). Lze si ostatně jen stěží představit, že by bylo v souladu se zájmem dětí, aby neustále měnily místo pobytu, jak by tomu bylo v případě vyhovění návrhu na střídavou výchovu, pokud vyžadují intenzivní lékařskou a rehabilitační péči. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a vyložily důvody, pro které byl návrh na střídavou výchovu zamítnut a které je vedly k rozhodnutí o svěření do péče matky. Nejedná se o diskriminaci stěžovatele, pokud soud rozhodl v souladu se zákonem o rodině. K námitce, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na střídavou výchovu podaným návrhem na popření otcovství, je možno pouze uvést, že hlavními důvody, na kterých odvolací soud postavil své rozhodnutí byly věk dětí, jejich zdravotní stav a nemožnost dohody rodičů na střídavé výchově. Podaný návrh na popření otcovství představoval v dané souvislosti pouze okrajový argument, který odvolací soud použil pouze pro dokreslení situace. Ústavněprávní argumentace stěžovatele je tak v této části spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud uznává právo obou rodičů (tedy i otce) podílet na výchově a péči o děti, ale za dané situace, kdy otec by se dětem nemohl po dobu výkonu zaměstnání vůbec věnovat, a s ohledem na věk a zdravotní stav nezletilých dětí, považuje rozhodnutí obecných soudů za rozumné a v podstatě jedině možné. Jinou věcí je faktický kontakt otce s dětmi. Pro řádný vývoj dítěte je nepochybně mužský element žádoucí. Je ale v prvé řadě na rodičích, aby se o úpravě styku k nezletilým dětem dohodli. Pokud není dohoda možná, může se každý z rodičů obrátit na soud, aby autoritativně styk s dítětem upravil. Stěžovateli tedy ani v tomto případě není bráněno v realizaci jeho ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konečně neshledává případnými ani námitky ohledně porušení čl. 5 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin. Stěžovateli a ani jeho dětem soudním rozhodnutím není bráněno hlásit se k národnostní menšině, jakož i zachovávat a rozvíjet svoji kulturu a uchovávat základní prvky své identity.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.