II. ÚS 542/17
II.ÚS 542/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016, č. j. 25 Co 331/2016-729, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 9. 2016, č. j. 30 P 126/2010-664, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že soudy obou instancí nezohlednily veškeré skutkové okolnosti věci, zejména skutečnosti odůvodňující závěr o změně poměrů na straně stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že od doby, kdy mu bylo naposled stanoveno výživné ohledně nezletilého F. (dále jen "nezletilý") došlo v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu k ukončení jeho samostatné výdělečné činnosti i podnikání v rámci společnosti TERAČ s. r. o. Stěžovatel tvrdí, že se se dlouhodobě snaží najít vhodné zaměstnání, avšak bez úspěchu, když je s ohledem na svůj zdravotní stav při výběru zaměstnání limitován. Stěžovatel namítá, že pokud soud v původním rozhodnutí o výživném vyšel z domněnky, že příjem stěžovatele činí 12,7 násobek životního minima, tj. 39 700 Kč, nelze toto výživné stanovené na základě tzv. fikce považovat za definitivu bez reflexe na současné poměry. Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí s názorem soudu, že výživné stanovené na základě výdělkové fikce nelze snížit, když tento závěr nemá oporu v zákoně. Při svém rozhodování soud nevzal v úvahu také další vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilému D. S. Dle stěžovatele tak soudy při rozhodování o návrhu na snížení výživného poskytovaly ochranu pouze právům nezletilého F. S., ale již tuto ochranu neposkytly právům nezletilého D. S., čímž došlo k porušení zásady vyhledávací, a následně i k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 30 P 126/2010-664, Okresní soud v Jičíně zastavil řízení o návrhu stěžovatele na snížení výživného za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 (výrok I.), zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného s účinností od 1. 4. 2014 pro nezletilého F. (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 25 Co 331/2016-729, tak, že rozsudek soudu potvrdil.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených občanským zákoníkem přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

7. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016)

8. Soud prvního stupně provedl dokazování lékařskými zprávami ohledně zdravotního stavu stěžovatele, zprávami úřadu práce, i zprávou bývalého zaměstnavatele matky. Soud prvního stupně dovodil, že na straně otce došlo ke zhoršení zdravotního stavu, které by mohlo odůvodňovat změnu poměrů, neboť je nepochybné, že stěžovatel je z tohoto důvodu limitován při výběru zaměstnání. Soud prvního stupně měl nicméně za to, že stěžovatel svým nezodpovědným přístupem, který nemůže jít k tíži nezletilého F., se na tuto změnu nemůže v současnosti odvolávat. Stěžovatel si totiž neplatil sociální pojištění, nemá proto nárok na výplatu sociálních dávek, byl veden jako uchazeč o zaměstnání od 25. 9. 2013 do 13. 5. 2015, pak byl sankčně vyřazen a nyní je veden od 24. 2. 2016. Soud prvního stupně dále konstatoval, že pokud by stěžovatel požádal o přiznání invalidního důchodu (o což stěžovatel neusiluje) a tento mu byl přiznán, bez ohledu na to, že by mu nebyl vyplácen, stal by se osobou se změněnou pracovní schopností. Pak by se mohl ucházet o zaměstnání, které je vymezeno právě pro takové osoby, a mít tak skutečný reálný příjem, ke kterému by mohlo být přihlédnuto pro určení výše výživného. Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel i odvolací soud, který doplnil dokazování výpisem z evidence rejstříku trestů, a zjistil, že stěžovatel má od r. 2012 do r. 2016 tři záznamy v rejstříku trestů pro trestný čin podvodu, zanedbání povinné výživy, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Ze zprávy úřadu práce odvolací soud zjistil, že stěžovatel je evidován jako uchazeč o zaměstnání, o podporu v nezaměstnanosti nežádal, v minulosti byl z evidence třikrát sankčně vyřazen. Odvolací soud odvodil, že stěžovatel v současném řízení neuvádí žádnou novou skutečnost, která by zde neexistovala již v době rozhodování o předchozím návrhu stěžovatele na snížení výživného. Zdravotní problémy s páteří měl stěžovatel dle svého vlastního sdělení při účastnické výpovědi před soudem prvního stupně již určitě před r. 2010, ve výpovědi připouštěl, že tyto potíže měl možná již v r. 2008. Odvolací soud zdůraznil, že podle výsledků dokazování byl stěžovatel liknavý z důvodů stojících výlučně na jeho straně, neplnil své zákonné povinnosti vůči nezaopatřeným dětem narozeným rodičům z rozvedeného manželství, ani povinnosti vyplývající z předpisů o sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění, opakovaně byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, a dopouštěl se jednání, které vedlo k jeho opakovanému trestnímu odsouzení. Toto počínání stěžovatele ve svém souhrnu nemůže být dle odvolacího soudu vyloženo v neprospěch nezletilého F.

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že shora v bodě 7 předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Soudy přitom odůvodnění napadených rozhodnutí nepostavily na úvaze, že výživné stanovené na základě výdělkové fikce nelze snížit, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na právním závěru, že změny, ke kterým došlo na straně stěžovatele, v souhrnu se všemi okolnostmi věci, zejména pokud jde o chování stěžovatele, který se dopouští trestné činnosti, neplatí sociální pojištění, je opakovaně vyřazován ze sankčních důvodů z evidence úřadu práce apod., neodůvodňují vyhovění návrhu stěžovatele na snížení výživného.

10. Namítá-li stěžovatel, že soudy nevzaly v úvahy změnu v jeho majetkových poměrech, je nutno uvést, že odvolací soud stěžovatele vyzval výzvou ze dne 11. 11. 2016 k prokázání veškerých příjmů pro zhodnocení jeho majetkových poměrů, a poučil ho i ve smyslu § 916 občanského zákoníku, že neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. Na tuto výzvu však stěžovatel reagoval pouze sdělením, že mu vypomáhají rodiče a družka. Stejně jako v předchozích řízeních tedy stěžovatel přes dané zákonné poučení soudu nesdělil zdroj svých příjmů a způsob, jakým hradí své životní náklady. Za této situace se pak stěžovatel nemůže dovolávat v ústavní stížnosti své další vyživovací povinnosti, a to tím spíše, že svou vyživovací povinnost vůči svým nezaopatřeným dětem po dobu několika let neplnil a neplní.

11. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vyživovací povinnosti nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele podat návrh na snížení výživného, pokud ovšem opakovaně nehodlá dostát svým zákonným povinnostem, je pravděpodobnost jeho úspěchu ve věci mizivá.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.