II. ÚS 540/17
II.ÚS 540/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného Mgr. Martinem Maňákem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti vyrozumění Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV, ze dne 5. 8. 2016, č. j. KRPH-37468-14/ČJ-2016-050080, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králově ze dne 1. 9. 2016, č. j. 1 KZN 109/2016-24, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 11. 2016, č. j. 1 VZN 1876/2016-19, za účasti Policie České republiky, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králově a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (označených jako "vyrozumění"), v nichž dospěly rozhodující orgány k závěru, že z trestního oznámení podaného stěžovatelem ani z předložených dokumentů nelze dovodit závěr o podezření ze spáchání jakéhokoliv trestněprávního jednání, takže nejsou dány podmínky pro postup dle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu. Hlavní důvod shledaly ve skutečnosti, že v předmětné věci se jedná o civilněprávní spor, k jehož vyřízení jsou příslušné obecné soudy a nikoliv orgány činné v trestním řízení.

2. Napadená rozhodnutí státních orgánů dle stěžovatele porušila jeho právo na účinné vyšetřování vyplývající z práv vlastnit majetek a podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 4 Ústavy.

3. Stěžovatel předně uvádí, že Ústavní soud sice dovodil povinnost státu provést účinné vyšetřování u jiných základních práv a svobod, než u práva vlastnit majetek, má za to, že povinnost státu provést účinné vyšetřování vyplývá pro každé základní právo a svobodu, a to na základě čl. 4 Ústavy. Je totiž třeba vycházet z toho, že je třeba aktivně chránit všechny hodnoty, a to ústavněprávně i trestněprávně. Právo vlastnit majetek přitom patří mezi základní práva uvedená v oddíle I. Listiny, na kterém závisí fungování naší společnosti jako demokratického společenství s ekonomickým systémem tržního hospodářství, a proto mu musí být ze strany státu poskytnuta náležitá ochrana. Navíc v jeho případě výše škody dosahuje řádů několika milionů korun, je velmi závažná a nejedná se tedy o uplatňování práva v bagatelních případech nízké škody, přičemž právě i tuto výši škody je nutné vzít v potaz pro existenci povinnosti státu provést účinné vyšetřování. Dále stěžovatel uvádí, že své trestní oznámení podložil i důkazy a tvrzení v něm uvedená byla důvěryhodná, pravděpodobná, dostatečně konkrétní a v čase neměnná. Orgány činné v trestním řízení však porušily svou povinnost, neboť prošetření dané věci bylo z jejich strany nedbalé a nedostatečné (zde stěžovatel předkládá též konkrétní argumenty svědčící tomuto jeho tvrzení). Navíc, o nedostatečném způsobu vyšetřování svědčí i chyby policejního orgánu ve formálním postupu, jež mu byly vytknuty i Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Závěrem stěžovatel namítá, že výsledek občanskoprávního sporu nemá žádný vliv na možnou trestní odpovědnost pachatelů, protože stát má povinnost podezřelé jednání prošetřit. Proto je také účinné vyšetření jeho situace jediný možný prostředek ochrany práva vlastnit majetek a podnikat.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].

7. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva.

8. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).

9. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho derogační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12).

10. Ústavní soud takto samozřejmě nechce nikterak snižovat význam práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny a práva na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny. Pouze tím vyzdvihuje subsidiární pojetí práva na účinné vyšetřování oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (i s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a na zásadu subsidiarity trestní represe). Zde uvedené se pak konkrétně projevuje též ve stěžovatelově věci, neboť z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel brání proti jím tvrzené újmě způsobené údajnými pachateli též v občanskoprávním řízení, přičemž je nezbytné zdůraznit, že především v tomto řízení musí soudy poskytnout ochranu jeho práv plynoucích z čl. 11 a čl. 26 Listiny za situace, kdy by shledaly, že tato jeho práva byla jednáním jiných osob porušena (tímto konstatováním samozřejmě Ústavní soud nikterak nepředjímá výsledek dotčeného civilního řízení). Prostředky ochrany těchto práv však zajisté nelze hledat v systému trestněprávní represe.

11. Navíc, ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, neboť vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství. Co se pak týče určitých formálních pochybení vyskytnuvších se v postupu policejního orgánu, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry vrchního státního zastupitelství, že tyto závady nemohou nic měnit na učiněném závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu, kdy pro konečné posouzení věci je podstatné, že namítaným postupem policejního orgánu fakticky nebyla zkrácena práva stěžovatele, a to ani k podání opravného prostředku, neboť z jeho podnětu, v němž uplatnil všechny námitky, které mohl uplatnit v řádném opravném prostředku, byly závěry policejního orgánu státním zástupcem přezkoumány jinou formou (podle ustanovení § 157 odst. 2 trestního řádu per analogiam) v rozsahu odpovídajícím rozhodování o opravném prostředku, tyto závěry byly řádně zdůvodněny a s těmito závěry byl také seznámen.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.