II. ÚS 54/05
II.ÚS 54/05 ze dne 22. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v neveřejném jednání soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti společnosti COOP Centrum družstvo, IČ 60 19 49 10, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem, se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 27, směřujícímu proti postupu v řízení a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2004, č. j. 13/4 Cm 91/99-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. února 2005 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených usnesení.

V řízení se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 8.288 Kč proti žalované - vedlejší účastnici - Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třešti, z titulu prodlení se zaplacením ceny dodaného zboží. Usnesením ze dne 14. července 2004 vyzval Krajský soud v Brně stěžovatelku k doplnění rozhodujících skutečností, zejména aby specifikovala jednotlivé faktury, uvedla jakého zboží se týkaly, a kdy byly uhrazeny. Rovněž měla stěžovatelka upřesnit pojmy, které ve svém podání používala, uvést jaké důkazy navrhuje, a zaslat soudu listiny, které považuje za podstatné. Stěžovatelka na výzvu reagovala podáním datovaným 16. listopadu 2004. Následně krajský soud napadeným rozhodnutím stěžovatelku vyzval, aby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. doplnila své podání a označila důkazy, jichž se dovolává, a to nejpozději u ústního jednání dne 4. ledna 2005.

Stěžovatelka spatřovala zásah do svých základních práv v tom, že krajský soud od podání žaloby nezačal hned jednat. Následně podmínil pokračování v řízení tím, že stěžovatelce uložil povinnosti. Povinnost tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) byla podle stěžovatelky splněna tím, že v příloze žalobního návrhu vyznačila dobu splatnosti faktury, dobu prodlení, a hlavně označila konkrétní fakturu způsobem vylučujícím záměnu s jiným obchodním případem. Krajský soud svými usneseními stěžovatelku konkrétně nepoučil, naopak obecnou argumentací zjevně uložil povinnosti nad rámec zákona. Stěžovatelka v uvedeném postupu shledala rozpor s ustanoveními čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou.

V projednávané věci byla stěžovatelka krajským soudem vyzvána k doplnění podání (§ 43 o. s. ř.). K odstranění vad jí byla stanovena lhůta, a dále byla stěžovatelka poučena o možných následcích, nebude-li podání doplněno. Proti tomuto procesnímu kroku soudu není ze zákona přiznán opravný prostředek [§ 202 odst. 1 lit. d) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona lze ústavní stížnost podat proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, mohou být napadena v ústavní stížnosti pouze za předpokladu neexistence jiného procesního nástroje, a pokud současně nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod. Usnesení soudu prvního stupně v projednávané věci není rozhodnutím, kterým by bylo řízení ve věci pravomocně skončeno.

Jinými slovy stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, která v daném okamžiku nezasahují nezhojitelně do jejich základních práv a svobod. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta umožňuje podat ústavní stížnost pouze tehdy, jsou-li vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postup soudu je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. V otázce průtahů v řízení vychází Ústavní soud z ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení nově (s účinností od 1. července 2004) zavedlo institut "návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu". Zákonodárce tak vytvořil účinný nástroj, který slouží účastníkům řízení k nápravě stavu, vzniklého průtahy v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud považuje vyčerpání tohoto procesního prostředku za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení. Proto i část ústavní stížnosti, směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud shledal jako nepřípustnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal projednávané podání jako nepřípustné a dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona je odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.