II. ÚS 537/05
II.ÚS 537/05 ze dne 11. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. D., zastoupené JUDr. Michalem Vihanem, advokátem v Teplicích, podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004 č. j. 6 Ca 95/2003-20 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005 č. j. 1 As 21/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soud jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou, a po stránce formálních náležitostí vyhovující ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí s tím, že postupem se cítí dotčena v právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutí žádá nálezem zrušit.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl odmítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení spisové značky 38 Ca 365/2001, v němž Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Kárné komise Notářské komory České republiky týkající se stěžovatelky; rozsudek byl vynesen dne 30. 4. 2002. Soud vyložil, že stávající právní úprava správního soudnictví provedená zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, návrh na obnovu řízení, v němž bylo rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí kárné komise, nepřipouští. A nepřipouštěla jej ostatně ani předchozí právní úprava páté části občanského soudního řádu, podle které Městský soud v řízení sp. zn. 38 Ca 365/2001 postupoval. Nejvyšší správní soud učinil o přípustnosti návrhu na povolení obnovy stejné závěry a podanou kasační stížnost shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění se vedle povahy a přípustnosti obnovy řízení ve správním soudnictví zabýval též námitkou stěžovatelky ohledně obsazení senátu; o návrhu na povolení obnovy rozhodovala stejná předsedkyně jako o opravném prostředku proti rozhodnutí kárné komise. Kasační soud vyložil, proč stěžovatelkou namítané skutečnosti neodůvodňují vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování věci a proč je naopak žádoucí, aby o návrhu na obnovu řízení rozhodovali stejní soudci, kteří rozhodovali o původním návrhu.

Podle stěžovatelky ale její návrh na povolení obnovy řízení odmítnout být neměl. Dle názoru stěžovatelky soudy tím, že se zabývaly pouze přípustností, a nikoliv také důvodností předmětného návrhu, jí protiprávně odňaly možnost využít opravného prostředku. Proces proto nelze označit za řádný.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná a je nutno ji odmítnout.

Ústavní soud především konstatuje, že i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost a správnost napadených rozhodnutí, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím (rozhodnutími) nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Nic takového zde nezjistil.

Stěžovatelčina argumentace vychází z blíže nevysvětleného přesvědčení, že její návrh byl přípustný a obecné soudy se navíc měly zabývat především jeho důvodností. S tím ale nelze souhlasit. Pravidla přípustnosti opravných prostředků ve správním soudnictví jsou obsažena v zákoně, jehož výklad a užití je na obecných soudech. Ústavní soud může do jejich činnosti zasahovat pouze za podmínek uvedených výše. V posuzované věci ale žádné stěžovatelčino základní právo porušeno nebylo. Oba soudy svá rozhodnutí opřely o jasné a jednoznačné pravidlo přípustnosti obnovy ve správním soudnictví, obsažené v soudním řádu správním. Zákon připouští obnovu pouze proti rozsudkům o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických strana a politických hnutí. Rozsudek, proti němuž stěžovatelčin návrh na obnovu směřoval, však byl vydán v jiném typu řízení. Protože procesní řád návrh stěžovatelky vůbec nepřipouštěl, nebylo ani možné, aby se soud zabýval jeho věcnou stránkou.

Obecné soudy tedy postupovaly zcela v intencích hlavy páté Listiny, pokud stěžovatelčin návrh, jímž se domáhal obnovy řízení, odmítli. Ústavní soud tedy musel návrh stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006 Stanislav Balík, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.