II. ÚS 535/05
II.ÚS 535/05 ze dne 7. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem Vyškov, Palánek 250/1, proti rozhodnutí Ing. Zdeňka Škromacha, ministra práce a sociálních věcí, ze dne 21. 7. 2005, čj. 2005/36737-32, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 9. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí. Má za to, že v důsledku aplikace ustanovení § 86 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), se s různými subjekty, kteří se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody. Subjekt, který nepřeruší studium, má nárok na vyšší sirotčí důchod než subjekt, který je přeruší a po nějaké době začne znovu studovat, což je případ stěžovatele. Ačkoli zákon o důchodovém pojištění počítá s tím, že při provádění sociálního zabezpečení se mohou vyskytnout tvrdosti a umožňuje jejich odstranění rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí, v případě stěžovatele ministr vzniklou tvrdost neodstranil, čímž zasáhl do práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele.

Z obsahu dávkového spisu České správy sociálního zabezpečení, vedeného pod č. 611 221 0830, bylo zjištěno, že stěžovateli byl rozhodnutím tehdejšího Úřadu důchodového zabezpečení ze dne 5. 3. 1987 s účinností od 10. 1. 1987 přiznán sirotčí důchod ve výši 432,-Kč měsíčně. Důchod byl poté podle příslušných právních předpisů zvyšován. Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2004 Česká správa sociálního zabezpečení stěžovateli důchod (který v té době činil 2.852,-Kč) počínaje dnem 10. 3. 2004 odňala, neboť stěžovatel ke dni 21. 1. 2004 přerušil studium. Protože dnem 1. 9. 2004 se stěžovatel začal opět soustavně připravovat na budoucí povolání pokračováním ve studiu na střední škole, Česká správa sociálního zabezpečení mu rozhodnutím ze dne 3. 11. 2004 znovu přiznala sirotčí důchod. Výši důchodu stanovila podle ustanovení § 86 zákona o důchodovém pojištění částkou 1.793,-Kč měsíčně.

Stěžovatel uplatnil dne 9. 11. 2004 prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení žádost o odstranění tvrdosti zákona. Tvrdost zákona spatřoval v přiznání sirotčího důchodu v nižší výši, než v jaké mu byl vyplácen před jeho odnětím. Ministr práce a sociálních věcí neshledal v případě stěžovatele důvody pro mimořádné řešení jeho důchodové záležitosti cestou odstranění tvrdosti zákona a rozhodnutím ze dne 21. 7. 2005, čj. 2005/36737-32, žádosti stěžovatele nevyhověl a podmínku stanovenou v § 86 zákona o důchodovém pojištění neprominul.

K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, ministr práce a sociálních věcí. Ve svém velmi obsáhlém vyjádření zejména upozornil na to, že smyslem ustanovení o odstranění tvrdosti, které se vyskytnou při provádění sociálního zabezpečení, je řešit situace, na něž v zákoně nebo v jeho prováděcích předpisech nebylo pamatováno, příp. situace, kdy důsledné promítnutí některých ustanovení zákona způsobuje jiný dopad, než byl jeho pojetím sledován. V případě stěžovatele ovšem ministr neshledal důvody pro mimořádné řešení důchodové záležitosti stěžovatele cestou odstranění tvrdosti zákona, neboť není tvrdostí, že orgán sociálního zabezpečení přiznal stěžovateli sirotčí důchod ve výši stanovené podle zákona, který zakotvuje stejné podmínky a stejná pravidla pro stanovení nároku na důchod pro všechny pojištěnce, kteří se ocitnou ve stejné situaci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel, aniž by využil svého práva podat proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (jímž mu byl znovu přiznán sirotčí důchod v nižší výši, než v jaké mu byl vyplácen před jeho odnětím) žalobu, uplatnil dne 9. 11. 2004 prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení žádost o odstranění tvrdosti zákona podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 582/1991 Sb.). Ústavní stížností pak napadá rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, který jeho žádosti nevyhověl, a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele.

Při posouzení námitek stěžovatele se Ústavní soud primárně zabýval tím, zda rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ve věci neprominutí tvrdosti zákona je vůbec způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce, zaručených ústavními zákony.

Nutno vyjít ze skutečnosti, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení je vyloučeno ze soudního přezkumu (§ 106 odst. 1 a 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu žádosti vyhoví či nikoli (srov. nepubl. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 51/02, II. ÚS 154/04, vydaná ve srovnatelných věcech). Jestliže tedy ministr v případě stěžovatele neshledal důvody pro mimořádné řešení jeho důchodové záležitosti cestou odstranění tvrdosti zákona, jeho rozhodnutí není svou povahou způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv stěžovatele.

Pokud byl stěžovatel přesvědčen o protiústavnosti předpisů, které byly aplikovány při vyměření jeho sirotčího důchodu, či postupu příslušných orgánů, bylo namístě využít soudního přezkumu vlastního rozhodnutí, jímž mu byl důchod vyměřen, a případně po vyčerpání všech procesních prostředků i možnosti podat proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost. Této cesty stěžovatel evidentně nevyužil.

Toliko nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za nutné uvést, že v případě stěžovatele nejde o tvrdost, která by se vyskytla při provádění sociálního zabezpečení, byť ji tak stěžovatel subjektivně chápe, ale jde o postup stanovený zákonem o důchodovém pojištění. Určení výše sirotčího důchodu podle zákona nelze považovat za diskriminaci stěžovatele. Nerovným zacházením by naopak bylo, kdyby ministr práce a sociálních věcí žádosti vyhověl, neboť pak by stěžovatel získal nad rámec zákona o důchodovém pojištění ničím neodůvodněnou výhodu, kterou ostatní poživatelé sirotčího důchodu, nacházející se ve stejné situaci jako on, nemají.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2005

J i ř í N y k o d ý m předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.