II. ÚS 534/05
II.ÚS 534/05 ze dne 29. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zrůstem, advokátem v Lounech, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 6 Afs 19/2004-65, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 15 Ca 157/2003-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem u Ústavního soudu domáhá vydání nálezu, jímž by byly zrušeny v záhlaví uvedené rozsudky přijaté ve správním soudnictví. Krajský soud a Nejvyšší správní soud zamítly správní žaloby i kasační stížnost, kterými se stěžovatel bránil proti rozhodnutím správce daně o doměření daně z přidané hodnoty podle § 10 odst. 1 zákona č. 558/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), a to za zdaňovací období března, června, září a prosince roku 1997. Stěžovatel tvrdil, že došlo "k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")", neboť obecné soudy nebyly nestranné a nerespektovaly rovnost účastníků řízení, když přes prokázané porušení zákonů přisvědčily orgánu státu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal následující skutečnosti. Stěžovatel uzavřel mandátní smlouvu na správu a vymáhání pohledávek s obchodní společností I.F.Group, spol. s r.o., coby mandatářem. Mandatáři stěžovatel za poskytnuté služby zaplatil podle smlouvy a mandatář poskytnuté plnění přijal. Správce daně však výdaje spojené s touto mandátní smlouvou neuznal a stěžovateli dodatečně doměřil daň. Podle přesvědčení stěžovatele jednal správce daně v rozporu s daňovým řádem, když po stěžovateli požadoval prokázání skutečností, které nebyl schopen prokázat (např. to, že mandatář nevymáhal pohledávky prostřednictvím třetí osoby). Přitom fakt, že stěžovatel mandatáři řádně zaplatil, vyplývá z účetnictví stěžovatele, jakož i z příslušného daňového přiznání stěžovatele i mandatářské společnosti. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu "ÚS 33/96", podle něhož ust. § 33 daňového řádu neopravňuje správce daně vyzvat k prokázání "čehokoli", ale pouze toho, co tvrdí daňový subjekt sám. Navíc Krajský soud v Ústí nad Labem popírá svá předchozí rozhodnutí, protože například v rozhodnutí ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 15 Ca 450/97, uvedl, že po daňovém subjektu nelze spravedlivě požadovat prokázání výsledků jemu poskytnuté imateriální služby, protože postačí, pokud mu bylo za finanční částku poskytnuto protiplnění. Stěžovatel rovněž poukázal na zkrácení svých obhajovacích práv, protože neměl možnost se účastnit výslechu Mgr. H., jehož svědecká věrohodnost byla správcem daně zpochybněna, přičemž tuto pochybnost měl správce daně vyložit ve prospěch stěžovatele.

Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl dne 2. 1. 2004 (rozsudek č. j. 15 Ca 157/2003-24) po provedeném dokazování k závěru, že podané žaloby - spojené podle § 39 odst. 1 soudního řádu správního ke společnému projednání - nejsou důvodné. Vycházel z toho, že stěžovatel jako plátce daně z přidané hodnoty uplatnil její odpočty ve vztahu k výdajům vynaloženým na správu a vymáhání pohledávek, jež měla zajišťovat obchodní společnost I. F. Group na základě mandátní smlouvy. Podle zákona o dani z přidané hodnoty vzniká plátci daně nárok na odpočet pouze ohledně plnění, které prokazatelně přijal od jiného plátce, a jež bylo použito takovým způsobem, že lze prokázat jeho konkrétní souvislost s podnikatelskou činností. Listinnými důkazy však stěžovatel prokázal pouze uzavření mandátní smlouvy a vystavení účetních dokladů, nikoliv však faktické poskytnutí daňového plnění. Písemné prohlášení statutárního orgánu mandatářky, Mgr. H., sice mohlo faktické uskutečnění zdanitelného plnění prokázat, ale jeho obsah je v rozporu se skutečnostmi, uvedenými Mgr. H. před dožádaným orgánem, se svědeckou výpovědí Mgr. H. učiněnou v jiném daňovém řízení, a se zjištěním o řetězovém předávání správy a vymáhání pohledávek jinými společnostmi.

Rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č. j. 6 Afs 19/2004-65, Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že poté, co přezkoumal námitky stěžovatele, se ztotožnil se závěry soudu krajského. Stěžovatel v průběhu daňového řízení prokázal správci daně existenci mandátní smlouvy a souvisejících dokladů, neprokázal však uskutečnění zdanitelného plnění dle mandátní smlouvy. Žádný důkaz o tom, že by mandatář skutečně pohledávky pro stěžovatele spravoval a vymáhal, stěžovatel v řízení ani nepředložil. Podle kasačního soudu byl aplikován správný právní předpis, který také krajský soud odpovídajícím způsobem vyložil.

Ústavní soud se, tak jako v jiných případech, zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí zákonu o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Přitom bral v úvahu své předchozí rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 32/05, vydané ve skutkově obdobné záležitosti téhož stěžovatele (daňový doměrek se týkal daně z příjmu fyzických osob), jehož nosné důvody dopadají i na tento případ; Ústavní soud dospěl také nyní k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval zejména v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Přitom Ústavní soud musí rovněž zvažovat, zda k pochybení, tvrzenému v ústavní stížnosti, nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatel nedostatečně hájil svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip).

Podstatou stížnostní argumentace je polemika se závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu v rovině výkladu běžného zákona. Obecné soudy však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se podrobně vypořádaly. K jejich závěru, že "...nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká plátci toliko ohledně plnění, které prokazatelně přijal od jiného plátce a jež bylo použito takovým způsobem, že lze dokázat jeho konkrétní souvislost s podnikatelskou činností, avšak samotné zjištění existence daňového dokladu vztahujícího se k příslušné platbě ještě neprokazuje, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno ..." nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady. Tyto požadavky na dokazování adresované účastníku daňového řízení nejsou v rozporu ani s předchozí judikaturou Ústavního soudu, a zejména odpovídají nálezu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, kde byly vyloženy ústavní meze ukládání důkazního břemene dle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 5, str. 271 nebo 130/1996 Sbírky zákonů).

Se stěžovatelem nelze souhlasit, že byla porušena rovnost účastníků řízení, jakož i jeho procesní práva, tím, že v řízení nebyl vyslechnut svědek Mgr. H. tak, aby mu mohl stěžovatel klást dotazy. Krajský soud pečlivě zvážil nutnost výslechu svědka Mgr. H. (srov. str. 8 jeho rozsudku), který se nakonec z tam podrobně rozvedených důvodů rozhodl neprovádět. Nejvyšší správní soud se tímto procesním postupem zabýval a neměl k němu výhrad a nemá je ani Ústavní soud. Z ústavních principů stěžovatelem zmíněných nevyplývá povinnost soudu každému důkaznímu návrhu vyhovět, má-li zato, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav spolehlivě usuzovat. Toto procesní rozhodnutí musí pak ale soud účastníku náležitě vysvětlit, což se v daném případě stalo.

Námitky protiústavnosti vznesené stěžovatelem tedy postrádají opodstatnění. Postup obecných soudů neporušuje žádné ústavní principy ani není projevem libovůle. Neunesl-li stěžovatel jasně a konkrétně vymezené důkazní břemeno, nelze v tom spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 23006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.