II. ÚS 532/05
II.ÚS 532/05 ze dne 11. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 834/17, Praha 1, 110 00, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2449/2004, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 19 Co 1030/2004, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 23 C 306/2003, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a společnosti Belis CZ, s. r. o., zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem Tovární 14, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si k projednaní a k rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 C 306/2003, ze kterého zjistil následující:

Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č.j. 23 C 306/2003-36, žalobu stěžovatele, jíž se vůči svému zaměstnavateli, společnosti Belis CZ, s.r.o. (dále jen "žalovaná"), domáhal zaplacení dlužné mzdy ve výši 23.968,- Kč a úroků z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel ve své žalobě uvedl, že u žalované byl zaměstnán od 1. 10. 2000 do 31. 8. 2001, z toho od 1. 12. 2000 do 31. 8. 2001 jako mistr lisovny. Žalovaná stěžovateli v měsících květen až srpen 2001 svévolně krátila mzdu o 19.082,- Kč. Dále mu byla nesprávně vypočítána náhrada za čerpanou dovolenou, rozdíl činil 1.673,-Kč a za nevyčerpanou dovolenou dalších 3.213,- Kč. V pracovní smlouvě ze dne 12. 12. 2000 bylo mezi stranami dohodnuto, že mzda stěžovatele bude stanovena zvláštním platovým výměrem zaměstnavatelem. Základní měsíční mzda byla stanovena platovým výměrem ze dne 22. 12. 2000, který podepsaly obě strany, ve výši 15.000,- Kč. Soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se jednalo o dohodu mezi ním a zaměstnavatelem. Naopak stěžovatel tímto ujednáním dobrovolně uznal, že během trvání pracovního poměru může zaměstnavatel měnit jeho příjem podle toho, jak posuzuje jeho výsledky. Dne 18. 4. 2001 byl stěžovateli novým platovým výměrem zkrácen základní plat na částku 9.000,- Kč. Tato listina nebyla podepsána zaměstnancem, ale bylo zcela nepochybné, že ji stěžovatel převzal. Neexistence platového předpisu a ani skutečnost, že snížení platu nebylo projednáno s odborovým orgánem, nemůže způsobit neplatnost platového výměru a tedy nedošlo k porušení ustanovení § 18 zákona č. 1/1992 Sb., jak bylo uvedeno v žalobě stěžovatele. Soud také konstatoval, že pro rozhodnutí v dané věci není podstatné, zda důvodem skončení pracovního poměru bylo založení a předsednictví stěžovatele v odborové organizaci.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, čj. 19 Co 1030/2004-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že ujednání o mzdě není podstatnou náležitostí smlouvy a je dostačující pokud si strany dohodnou pouze způsob stanovení mzdy, což v daném případě učinily ustanovením, že mzda je stanovena na základě zvláštního platového výměru. Platový výměr ze dne 22. 12. 2000 není smluvním ujednáním o výši mzdy, ale je to stanovení mzdy jednostranným opatřením zaměstnavatele, a tudíž zaměstnavatel jej mohl měnit opět jednostranným opatřením. V daném případě ani nevznikla povinnost projednat platový předpis s odborovým orgánem, neboť se nejedná o situaci, kdy by mzda byla stanovena vnitřním mzdovým předpisem. Odvolání tedy nebylo shledáno důvodným.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, čj. 21 Cdo 2449/2004-75, zamítl. Dovolací soud potvrdil závěr krajského soudu, že v případě, vykonává-li zaměstnanec v rámci dohodnutého druhu práce stejnou práci po delší časové období přesahující kalendářní měsíc, je zaměstnavatel oprávněn změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu. Zaměstnavatel je pouze omezen tím, že musí mzdu stanovit písemně předtím, než zaměstnanec započne s výkonem práce, za kterou mu mzda přísluší. Tyto podmínky v daném případě byly zaměstnavatelem splněny. Dovolací soud dále konstatoval, že poskytování mzdy i změnu ve způsobu odměňování je zaměstnavatel povinen projednat s příslušným odborovým orgánem. Má-li však být právní úkon s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil zcela korektně a napadené rozhodnutí klasifikoval jako správné. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, jak výše uvedeno.

Stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudů spatřuje v právním posouzení stanovení mzdy zaměstnavatelem platovým výměrem, jelikož tento platový výměr musí být sjednán před započetím práce a nikoli v průběhu trvání pracovního poměru. Soudy také pochybily, když se nezabývaly skutečností, že stěžovateli nebyla zaplacena žádná náhrada za nevyčerpanou dovolenou. Dovolací soud zaměňoval pojmy "splatnost mzdy po vykonání práce" a "započtení výkonu práce, za kterou mzda přísluší". Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nesmluvní formy utváření mezd umožňují operativní změny. K těmto operativním změnám mohl zaměstnavatel dospět např. převedením na jiné pracovní místo. Soudy se také měly zabývat skutečností, že pravým důvodem krácení mzdy byla účast v odborové organizaci, která po propuštění stěžovatele zanikla.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), účastníky řízení, kterými jsou Okresní soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka, společnost Belis CZ, s.r.o., aby se k projednávané věci vyjádřili.

Okresní soud ve svém vyjádření sdělil, že má za to, že v soudním řízení byly vůči žalobci splněny veškeré podmínky pro spravedlivý a rychlý proces a že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Odkázal dále na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť nedošlo k porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod a odkázal na odůvodnění svého rozsudku včetně závěru Nejvyššího soudu ČR. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že argument stěžovatele v ústavní stížnosti, že mzdu je možno stanovit jednostranným úkonem zaměstnavatele pouze před započetím výkonu práce, je pouhým výkladovým problémem právních předpisů, který nemá ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Navrhl, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost.

Vedlejší účastník, řádně zastoupený, ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, jelikož mzda mu byla stanovena v souladu s právními předpisy při respektování obecných zásad pro pracovněprávní vztahy. Soudy 1. a 2. stupně se nezabývaly náhradou za nevyčerpanou dovolenou, neboť uplatňovaný výpočet náhrady za nevyčerpanou dovolenou se odvíjel od stěžovatelem uplatňované výše mzdy, což stěžovatel i sám potvrdil. Vedlejší účastník tedy navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Opakovaně též konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takovému pojetí role Ústavního soudu se projednávaná ústavní stížnost vymyká. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadených rozsudků, a to zejména v otázce interpretace ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 1/1992 Sb., v platném znění, jelikož nesouhlasí s rozhodnutími soudů, dle kterých je zaměstnavatel oprávněn jednostranně, platovým výměrem, měnit zaměstnanci stanovenou měsíční mzdu. Těmto závěrům ovšem nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Výklad norem práva hmotného a jejich aplikace na daný případ spadá do pravomoci obecných soudů, a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezu a usnesení - svazek 1, č. 5, Praha 1994). Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěru, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavnosti, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud tedy neshledal důvody z ústavněprávního pohledu zpochybňovat napadená rozhodnutí soudů, která jsou přesvědčivá a ústavně konformní.

Pokud jde o námitku, dle níž se soudy nezabývaly tím, že motivací krácení mzdy měla být skutečnost, že se stěžovatel jako jeden ze zakládajících členů odborové organizace snažil vést kolektivní vyjednávání a tím se stal pro žalovanou nežádoucím, nutno podotknout, že danou námitku uplatnil jen zcela obecně v řízení před soudem prvého stupně, a poté, co ji uvedený soud blíže nezohlednil, tento jeho postup jakkoli dále nezpochybňoval v odvolacím řízení. Ústavní soud za daného stavu odkazuje na svou konstantní judikaturu stran subsidiarity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení (viz. např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99). Stěžovatel dále namítal, že se obecné soudy nezabývaly vyplacením náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Vedle toho, že i v daném případě nutno podotknout, že nejde o námitku, kterou by stěžovatel v odvolacím řízení vůbec uplatnil, nutno konstatovat, že pokud soudy zamítly žalobu stěžovatele, a uznaly tak platnost platového výměru, kterým byla stanovena výše mzdy ze strany zaměstnavatele, rozhodly o celém předmětu žaloby, neboť uplatňovaná náhrada mzdy se zjevně odvíjela od výše platu uvedeného stěžovatelem v žalobě.

V daném případě nedošlo k porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Jde o právo, jehož je podle čl. 41 Listiny možno domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Z těchto mezí zákonů zaručujících dané právo obecné soudy zcela zjevně v rámci svého rozhodování nevybočily. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006



S t a n i s l a v B a l í k , v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.