II. ÚS 530/17
II.ÚS 530/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Tomáše Hály, Ph. D., zastoupeného Mgr. Martinem Strýčkem, advokátem, se sídlem U Červeného mlýna 64/1, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Co 149/2015-152, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2015, č. j. 35 C 18/2013-91, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zásadní porušení procesních pravidel, které provázelo dokazování před soudem prvního stupně, a vedlo k tomu, že řízení je stiženo vadami, vedoucími ve svém důsledku k nesprávnému hodnocení věci. Soud odvolací ani dovolací se pak s námitkami stěžovatele v tomto směru řádně nevypořádaly, jejich rozhodnutí jsou proto nedostatečně odůvodněná a tudíž nepřezkoumatelná. Konkrétně stěžovatel vyčítá soudu prvního stupně, že vyslechnutým svědkům byla již jako jistý fakt soudem předestřena skutečnost, že stěžovatel jakožto akademický pracovník Mendelovy univerzity v Brně uplatňoval takový rozsah rozvrhových omezení výuky, který vylučoval naplnění týdenní pracovní doby, tedy fakt, který je předmětem sporu, což se nepochybně promítlo do obsahu svědeckých výpovědí, které byly tímto postupem zcela znehodnoceny. Stěžovatel trvá na tom, že i při akceptování veškerých jeho aktuálních a schválených návrhů na rozvrhová omezení výuky by jednoznačně dodržel stanovenou týdenní pracovní dobu v délce 40 hodin (a to i s dostatečnou rezervou včetně odečtení přestávky na jídlo a oddech). Stěžovatel dále spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Mgr. Kominácké, která byla v době jednání soudu prvního stupně v zahraničí, ačkoliv stěžovatel na provedení tohoto důkazu trval. Stěžovatel je proto toho názoru, že jím namítaný procesní postup soudu měl za následek procesní znevýhodnění jeho osoby, přičemž v tomto stěžovatel spatřuje nerespektování zásady rovnosti účastníků řízení a porušení práva na spravedlivý proces.

3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 18/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2015, č. j. 35 C 18/2013-91, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované Mendelově univerzitě v Brně, se sídlem Brno, Zemědělská 1 (dále jen "žalovaná"), doručit mu dopis, ve kterém by ke dni 19. 9. 2011 s okamžitou platností zrušila účinky svého dopisu ze dne 19. 9. 2011 stanovujícího mu týdenní pracovní dobu, a kterou dále požadoval uložení povinnosti žalované doručit mu dopis obsahující omluvu za nerovné zacházení spočívající ve stanovení týdenní pracovní doby (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 20 495 Kč (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Co 149/2015-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 4328/2016-184, jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Krajský soud v Brně měl na základě provedeného dokazování za prokázané, že stěžovatel uplatnil takové překážky výuky, které by v případě jejich celkového odsouhlasení vedoucím ústavu vedly k tomu, že pokud by stěžovatel nebyl po celou dobu rozvrhového omezení přítomen na pracovišti, činila by jeho týdenní pracovní doba 42 hodin bez zohlednění přestávky v práci na jídlo a oddych, tj. půlhodiny denně. V takovém případě by pracovní doba činila pouze 39,5 hodin týdně místo 40 hodin, resp. pouze 42 hodin místo 42,5 hodin s připočtením půlhodinové přestávky denně na jídlo. Výslechem navržených svědků soud zjistil, že žádný z nich takovýto rozsah rozvrhových omezení neučinil. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil takový rozsah rozvrhových omezení, jejichž důvody se netýkaly toliko překážek ve výuce, ale překážek v práci obecně, a v případě jejich celkového odsouhlasení vedoucím ústavu by stěžovatel neodpracoval v rozporu s § 79 odst. 1 zákoníku práce týdenní pracovní dobu 40 hodin týdně, nýbrž jen 39,5 hodin týdně. Vzhledem k tomu, že obdobný problém nenastal u nikoho z ostatních odborných asistentů, požadavky stěžovatele byly zcela ojedinělé, a pro zaměstnavatele právně neakceptovatelné. Postupem žalované tedy nemohlo dojít k porušení zákazu rovného zacházení se zaměstnanci dle 16 odst. 1 zákoníku práce, a stěžovateli za této situace nesvědčí právní prostředky ochrany podle § 10 antidiskriminačního zákona.

7. S těmito závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, který dodal, že na danou věc se nevztahuje § 133a o. s. ř., podle kterého by žalovaná byla povinna dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Bylo naopak povinností stěžovatele prokázat, že některý jiný pracovník žalované také požadoval rozvrhové omezení v rozsahu jako stěžovatel, a přesto mu týdenní pracovní doba stanovena jako stěžovateli nebyla. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel byl jedinou výjimkou ze všech zaměstnanců, který měl takovýto nestandardní rozsah požadavků na rozvrhové omezení. To, že byla stěžovateli dopisem ze dne 19. 9. 2011 stanovena týdenní pracovní doba v jednotlivých dnech v týdnu, byla dle odvolacího soudu jen reakce na tento výjimečný nadstandardní rozsah uplatňovaných požadavků na rozvrhové omezení. Jde tedy o reakci na situaci, která tu ve vztahu k jiným zaměstnancům žalované nebyla. Není tedy možno dovodit, že by se žalovaná v takovémto případě zachovala tak, že porušila povinnost rovného zacházení se zaměstnanci.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatele vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud neshledal pochybení soudů ani ve způsobu, jakým prováděly výslech stěžovatelem navržených svědků. Svědkové - kolegové stěžovatele se vyjadřovali při jednání soudu dne 29. 5. 2015 k systému rozvrhových omezení, k rozsahu, v jakém tato omezení sami uplatňovali, a jakou mají vědomost o jejich uplatňování dalšími akademickými pracovníky. Vzhledem ke skutečnosti, že svědkové vypovídali v tom smyslu, že jimi uplatněný rozsah rozvrhových omezení nebyl nikdy natolik rozsáhlý, aby nemohla být naplněna týdenní délka pracovní doby 40 hodin, je pravděpodobné, že jim v tomto smyslu (tedy zda uplatňovali takové rozvrhové omezení, které vylučovalo naplnění týdenní délku pracovní doby 40 hodin) byla otázka soudem položena. Tato skutečnost však neznamená nic jiného, než že soud zjišťoval výslechem svědků rozsah uplatňování rozvrhových omezení ostatními akademickými pracovníky. S ohledem na skutečnost, že tito většinou uvedli, že uplatňovali rozvrhové omezení minimálně či vůbec, není v této souvislosti podstatné, že se vyjadřovali také k tomu, zda se dostali do situace, kdy by z důvodu uplatnění rozvrhových omezení nenaplnili týdenní pracovní dobu 40 hodin. Ostatně rozhodnutí soudu nebylo založeno na tom, jaký byl rozsah stěžovatelem uplatněných rozvrhových omezení, nýbrž na tom, zda žalovaná přistupovala v souvislosti s uplatněnými rozvrhovými omezeními ke svým zaměstnancům rozdílně či nikoliv.

10. K námitce stěžovatele, že soud nepřistoupil k výslechu svědkyně Mgr. Kominácké, ačkoliv stěžovatel na provedení tohoto důkazu trval, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v projednávané věci.

11. Na jednání soudu dne 29. 5. 2015 zástupce stěžovatele uvedl, že svědkyně Mgr. Kominácká se nemohla z důvodu pobytu v zahraničí zúčastnit, na provedení jejího výslechu však stěžovatel trval. V odůvodnění svého napadeného rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že uvedený důkaz, který měl osvědčit srovnatelnost požadavků stěžovatele s ostatními zaměstnanci, pro jeho nadbytečnost neprovedl, protože skutkový stav byl dle soudu zjištěn dostatečně a jiné důkazy by na podstatě věci již ničeho nezměnily. Soud měl za to, že získal dostačující podklady pro závěr o nepravdivosti žalobních tvrzení stěžovatele z výslechů ostatních svědků, když navíc nikdo z nich neuvedl, že by uvedená svědkyně měla být co do rozsahu uplatněných rozvrhových omezení další výjimkou srovnatelnou se stěžovatelem, naopak problém s velkým rozsahem uplatněných rozvrhových omezení se dle svědků týkal výlučně stěžovatele a nikoho jiného. Také odvolací soud dospěl k závěru, že výslech svědkyně Mgr. Kominácké by byl nadbytečný, když z výslechu svědků, zejména svědka doc. Ing. Arnošta Motyčky, CSc., který byl v předmětné době vedoucím ústavu informatiky, vyplynulo, že nikdo jiný než stěžovatel takovýto rozsah rozvrhového omezení neuplatnil. Soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel ani netvrdil, že by tato svědkyně rovněž uplatnila takovéto rozvrhové omezení, pouze se domnívá, že k tomu mohlo dojít.

12. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily ve věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyl stěžovatelem navržený důkaz proveden, a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.