II. ÚS 53/10
II.ÚS 53/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. S. V., CSc., zastoupeného JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2009 č. j. 7 Cmo 366/2009-519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2009, č. j. 22 Cm 72/2004-453, o zastavení odvolacího řízení. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 22 Cm 72/2004-344, ponechal vůči stěžovateli a dalším pěti žalovaným v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. 12. 2004, vydaný pod č. j. 22 Sm 186/2004-67. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (vedle něho i žalovaní č. 2, 3, 4 a 6) odvolání, na jehož podkladě byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009 vyzván, aby ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy zaplatil soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 98.330,- Kč. Když tak neučinil, Krajský soud v Brně rozhodl dne 13. 5. 2009 o zastavení odvolacího řízení vůči němu, jako žalovanému č. 1. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, přičemž ještě v odvolací lhůtě společně s žalovanými č. 2, 3, 4 a 6 zaplatil soudní poplatek ve stanovené výši. Vrchní soud v Olomouci přesto rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 7 Cmo 366/2009-519, potvrdil. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání vznikla každému z žalovaných samostatně, nikoliv společně a nerozdílně.

S projeveným názorem Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel nesouhlasí a namítá porušení práva na soudní ochranu a zásadu rovnosti stran ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), postup soudu vůči němu navíc považuje za odepření spravedlnosti, jež je výrazem protiústavnosti. Stěžovatel shledává disproporci mezi jednáním státu vůči žalobci a žalovaným v souvislosti s povinností uhradit soudní poplatek za řízení. Zatímco žalobci postačí uhradit soudní poplatek ze žaloby směřující proti více žalovaným jedenkrát, tak každý žalovaný zvlášť je nucen zaplatit soudní poplatek celý, přestože odvolání je pak projednáno v jednom řízení. Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s výkladem ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a odmítá možnost omezit jeho aplikaci toliko na případ nerozlučného společenství ve smyslu § 91 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnou ústavní stížností žalovaného č. 4 se již zabýval III. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 43/10. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících podmínky zastavení řízení, jmenovitě rozhodování podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Argumentace stěžovatele spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, tedy že provedeným výkladem založil nerovnost mezi stranami sporu a porušil zásadu spravedlivého procesu. Ústavní soud tento názor nesdílí. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil podstatu postavení účastníků tvořících společenství samostatné a společenství nerozlučné (§ 91 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) a s odkazem na obsah § 2 odst. 1 písm. a), odst. 8 zákona o soudních poplatcích, na obsah řízení, ve kterém žalobce opřel právo na zaplacení směnečného peníze o směnku vlastní, avalovanou žalovanými č. 1 až 6, proti nimž může žalobce žádat zaplacení společně a nerozdílně, jakož i zaplacení po každém z nich, obsáhle vyložil, proč jde v předmětné věci na straně žalovaných o společenství samostatné, mající za následek povinnost každého žalovaného, tedy i stěžovatele, zaplatit samostatně také soudní poplatek z odvolání. Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu - jeho výkladu jednoduchého práva - rozpor s principy spravedlnosti či vybočení z mezí ústavnosti. V dalším, aniž by se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, proto odkazuje na vyčerpávající odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.