II. ÚS 53/05
II.ÚS 53/05 ze dne 27. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. W., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem Havířov, Svornosti 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004, ve věci sp. zn. 7 To 581/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004, ve věci sp. zn. 15 T 10/2004

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rubrikovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomuto porušení mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení neúplně zjistily skutkový stav, neprovedly důkazy, které by potvrdily jeho obhajobu, oběma soudům stěžovatel vytýká nesprávný způsob určení výše způsobené škody a konečně i porušení § 125 trestního řádu.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy v podvodném úmyslu. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).

Jádro námitek stěžovatele spočívá v tvrzení neúplně provedeného dokazování, opomenutí důkazů jím navrhovaných, i dalších, které byly orgánům činným v trestním řízení známé, ale k jeho újmě neprovedené. V této souvislosti zdůraznil stěžovatel protokol o ohledání místa činu, kterému se soud nevěnoval vůbec, a výslechy svědků, kteří nebyli vyslechnuti na podporu stěžovatelem tvrzených okolností.

Ústavní soud se zabývá úplností zjištění skutkového stavu a správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy například pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V jiných případech k hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy nepřikročí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 ve věci sp. zn. I. ÚS 444/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, usnesení č. 39, str. 311 a násl.).

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s jednotlivými ustanoveními trestního řádu, především s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a svá rozhodnutí také dle § 125 trestního řádu řádně odůvodnily. Již okresní soud jasně a přesvědčivě odůvodňuje, na základě jakých důkazů pokládá výpověď stěžovatele za vyvrácenou. Ústavní soud rovněž neshledal pochybení v případě odvolacího soudu, jenž konstatoval, že okresní soud provedl v tomto řízení dostupné a potřebné důkazy a že tyto důkazy zhodnotil způsobem, kterému nelze ani z hlediska § 2 odst. 6 nic vytknout. Na základě takto provedeného dokazování dospěl okresní soud k správným a úplným skutkovým zjištěním. Jak sám okresní soud uvádí, je si vědom skutečnosti, že ačkoli se jedná o důkazy nepřímé, tvoří ucelený řetězec, jsou ve vzájemném souladu a navazují na sebe tak, že na jejich základě lze dospět k závěru o vině stěžovatele. S tímto konstatováním nemůže Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí než souhlasit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, ve věci sp. zn. IV. ÚS 433/02, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 49, str. 11 a násl.). Lze sice částečně souhlasit s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí do detailu nevypořádaly s dalšími navrhovanými důkazy, avšak z provedených důkazů a prokázaných skutečností je zřejmé, že by ani tyto důkazy nemohly vést k jinému závěru o trestném činu spáchaném stěžovatelem. Daný nedostatek tak není způsobilý založit opodstatněnost této ústavní stížnosti.

Jediná otázka, ve které Ústavní soud s argumentací obecných soudů nesouhlasí, je způsob určení výše způsobené škody. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 ve věci sp. zn. Tpjn 304/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6/2003; pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v § 89 odst. 12 trestního zákona, od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. V této souvislosti lze připomenout, že akontací a leasingovými splátkami uhrazuje nájemce nejen cenu, za kterou pronajímatel pořídil předmět leasingu, nýbrž i další položky spojené s pronájmem věci formou leasingu (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby) a zisk leasingové společnosti. Proto nelze veškeré uhrazené leasingové platby odečíst od ceny předmětu leasingu v době spáchání činu.

K tomuto však musí Ústavní soud poznamenat, že i pokud by obecné soudy postupovaly při určení výše způsobené škody tímto způsobem, nemohlo by dojít ke změně právní kvalifikace trestného činu. Naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona předpokládá způsobení značné škody. Za značnou škodu se dle § 89 odst. 11 trestního zákona rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč, o škodě velkého rozsahu se pak hovoří od částky 5 000 000 Kč. Pokud tedy soudy dospěly k závěru o výši škody v částce 1 081 200 Kč a namítá-li stěžovatel, že nezohlednily uskutečněné platby zálohy, akontaci, pojistné a leasingové splátky (tedy dohromady částku 377 678 Kč), není ve výsledku možné, při stanovení výše škody jak popsáno shora, dospět k jiné právní kvalifikaci relevance způsobené škody.

Ústavní soud má za to, že se obecné soudy veškerými námitkami uplatněnými stěžovatelem i v této ústavní stížnosti zabývaly a beze zbytku se s nimi vyrovnaly. Rozhodnutí obecných soudů považuje za projev jejich autonomní činnosti, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.